Hokage až po své smrti

,,Hokage, znovu útočí!" uslyšel jsem ode dveří uječený hlas mé žačky. Jak nejrychleji to bylo možné, vtrhla do mé kanceláře a všechny přehledně uspořádané papíry v tu ránu poletovaly všude po kanceláři.
,,Yuki, kolikrát ti mám říkat, aby jsi..." nenechala mě domluvit a jako obvykle mi skočila do řeči.
,,Pane, znovu útočí a jsou v mnohanásobné přesile!" vykřikly její nedospělé hlasivky a ona se na mě podívala naléhavým pohledem.
,,Kdo, kdo útočí?" chytl jsem jí za ramena a začal s tou nebohou dívenkou třepat.
,,Povstalci, celá země se proti nám spikla." Odpověděla a sedla si na židli.
,,Odkud to víš?" zeptal jsem se a podal jí sklenici vody.
,,Před chvílí dorazil posel. Je na JIPce, prý je to s ním velice vážné. Říkal, že ho napadla část vojska, řítícího se na nás. Prý objevili nějaké techniky, na které my ani nemůžeme pomýšlet. Rozdrtí nás jako tresky." Tlumočila poslova slova Yuki. V očích se mi nebezpečně zablesklo. Rychlostí blesku jsem vystartoval ze své kanceláře a po střechách doskákal tam, kde byly dnes všichni, touhle dobou nezaměstnaní, ninjové. Mířil jsem na hřbitov, kde měl dnes jeden z mých bývalých žáků dvouleté výročí úmrtí. Jak jsem předpokládal, byli tam všichni, které jsem v tuhle chvíli potřeboval. Potichu jsem se k nim zezadu přikradl a poslouchal projev Iruky. Sundal jsem si svůj klobouk a v tichosti poslouchal. Sice to byla ta nejmíň vhodná doba, ale to, co se stalo před dvěma lety, změnilo život nejen mě.

,,Nikdy bych si nepomyslel, že se mi stane tohle." Zachraptěl s úsměvem blonďatý mladík ležící na bílé posteli. Nikdo z nás přítomných na to nic neodpověděl. Dívky máčely svoje oblečení slzami a my, chlapi, jsme se pokoušeli tyhle emoce zadržet.
,,Nechcete mě alespoň někdo probodnout? Třeba bych potom měl pocit, že jsem umřel se ctí." Zažertoval na smrtelné posteli můj nejlepší žák. On dokázal, že čisté srdce a pevná vůle dokáží víc, než síla a genetické schopnosti.
,,Tohle neříkej Naruto, ty... ty ne... neumře...neumřeš bez cti." Vysoukala ze sebe s pláčem Sakura.
,,Nemít všude na těle ty hnusný černý fleky zžírající mě plnou silou, souhlasil bych s tebou." Odpověděl a na to, jak vážnou nemocí trpěl, měl víc jak dost elánu.
,,Promiňte, že vás ruším, ale návštěvní hodiny...." připomněla nám sestřička.
,,Jo, už padejte, potřebuji si na vás na zítra něco připravit." Zašklebil se hyperaktivita a úsměvem nás vyprovázel z jeho pokoje.
Další den, když jsme přišli do nemocnice a chtěli jít do Narutova pokoje, místo usměvavého kluka nás přivítala čistě povlečená postel. Napřed jsme si mysleli, že ho jen někam přestěhovali, že třeba potřebovali uvolnit místo, ale naše nejhorší obavy se naplnily.
,,Prosím vás, kde leží Naruto Uzumaki?" zeptal jsem se sestřičky na informacích. Ta na chvíli zalistovala papíry a potom se na nás, hlouček jeho nejbližších, smutně podívala.
,,Je mi líto, ale Naruto Uzumaki dnes v noci zemřel." Podala zprávu o úmrtí zdravotní sestra. Šokovaně jsme se na ní podívali. Chvíli nebyl nikdo z nás schopen vydat ani slovo, ale po chvíli....
,,Nééééé!!"

Po proslovu, který krátce po mém příchodu Iruka ukonči, jsem se rozhodl do toho vstoupit.
,,Promiňte mi, že ruším tuhle pamětní chvíli, ale povstalci se zase vzbouřili a tentokrát se na nás ženou s daleko větším překvapením, než jen značnou přesilou. Všichni přítomní se na mě rázem otočili. Potom pohlédli na Narutův hrob a začali se rozcházet.
,,Jdeme si pro zbraně, dáme těm povstalcům co proto. Nemají co mluvit do našeho pravého Hokageho." Uslyšel jsem Saie. Tenhle kluk byl opravdu podivný, ale s Narutem byli poslední dobou celkem kamarádi. Zaráželo mě to taky z důvodů, že si až moc dobře uvědomoval, že mě poslouchat nemusí. Já totiž nejsem ten právoplatný Hokage. Je jím někdo jiný. A jeho činy se tím tak zvěční. Protože to byl poslední Hokage vesnice ukryté v listí. Nikdy nebude změněn. Jen tak bude poctivě zachovaná jeho památka.

Všichni obyvatelé Konohy se sešli, aby vzdali poctu největšímu ninjovi, jaký kdy v listové vesnici žil. Nebylo to proto, že byl snad nejvyšší, nejhmotnější, nebo takové podobné extrémy. Měl velké srdce, do kterého uzavřel každého. Ovšem, pravděpodobně náporem všech těchto lidí, uzavřených v něm, srdce nevydrželo ten nápor.
,,Vážené dámy, vážení pánové,
děkuji, že jste sem dnes přišli. Jak jistě víte, jsme tu proto, abychom dali poslední sbohem Narutovi. Klukovi, který nám sice někdy dost lezl na nervy, ale měli jsme ho rádi. Do jeho srdce jsme se vlezli všichni. Každý den nás obdarovával svým humorem, svým smíchem. Už to nebyl ten hyperaktivita jako za mlada. Vyrostl z něho zodpovědný kluk, který bohužel nepodlehl ani v jednom z tisíců bojů, ale skolila ho rakovina. Tuhle nemoc, která se dopravila do Narutova těla po kousnutí neznámého ještěra, se již nepodařilo vyléčit. A tak dnes pochováme hrdinu, který, ač zemřel na posteli, měl ještě tolik odvahy a lásky, díky kterým se snažil před námi skrýt své bolesti. Kvůli tomuhle incidentu se také rada shodla v následující věci. Naruto bude, jako jediný člověk o své smrti, jmenován posledním Hokage. Posledním z následujícího důvodu. Pro zachování památky tohoto čestného muže budou jen voleni zástupci, ovšem ani jeden nebude mít takovou pravomoc, jako pravý Hokage, kterým bude navždy Naruto. Rada věří, že na nás, i když už není mezi živými, dá v každé příležitosti pozor.
Děkuji." Dořekl předseda rady. Všechno obyvatelstvo zatleskalo a někteří propukli v radostný jásot.
,,Nyní mu každý po svém dejte prosím poslední sbohem."

Tím zástupcem jsem byl jmenován já. Nevěděl jsem sice proč, ale občané Konohy i rada se na tom tak shodli. Přestal jsem ale vzpomínat staré časy a bleskurychle se přemístil na skálu Hokage. Byl tam nejlepší výhled a tak se mi podařilo dohlédnout až daleko za hradby. Spatřil jsem blížící se a zvětšující se hnědou šmouhu. Domyslel jsem si původce tohoto úkazu. Jestli jich ale bylo stejně tolik, jako jsem odhadoval, nemuseli jsme útok přežít.
,,Hokage-sama, dostali jsme posla, který přináší požadavky pro ustanovení míru." Řekla kunoichi, která se z ničeho nic objevila za mnou.
,,Jistě, hned jdu." Řekl jsem a po mé existenci nezbyla ani stopa. Pádil jsem co nerychleji k vojenské budově, kde jsem správně čekal toho posla. Byl to středně vysoký muž s mečem kolem pasu a obálkou v ruce. Doslova jsem k němu přiletěl a než stačil něco říct, vytrhl jsem mu obálku z ruky a začal si to číst. Po pár zbytečných řádcích nastaly požadavky.

1. Konoha už nebude hlavním městem země ohně.
2. Všichni vaši výše postavení se okamžitě vzdají svých hodností.
3. Ženám bude zakázáno být ninji. Budou se pouze starat o domácnost.
4. Muži budou mít od patnácti povinnou osmiletou službu.
5. Požadujeme odvolání Naruta Uzumakiho posledním Hokagem.
6. Novým Hokagem se stane námi vybraný zástupce..

Bylo tam asi ještě dalších pět bodů, ale to už jsem obálku znovu složil a rozškubal jí na nejmenší možné kousky.
,,Takže?" zeptal se provokativně posel. Myslel jsem, že se neudržím a dám ho zabít.
,,Odveďte ho. Nikam nepůjde!" zakřičel jsem a můj rozkaz přišlo splnit několik ninjů.
,,Jaké byly ty požadavky?" vyptával se mě Yamato.
,,Nepřípustné. Kromě toho, že by naše ženy měly žít pouze v domácnosti jako puťky a kluci chodit na osmiletou povinnou vojnu, chtěli i odvolání Naruta Uzumakiho posledním Hokagem." Rozčílil jsem se a podrážděně si odfrkl. Yamato mi položil ruku na rameno.
,,Však my s nimi zatočíme." Ujistil mě. V tu chvíli jsem uslyšel hlasy od brány.
,,Jsou tady, připravte zbraně!" křičeli Izumo a Kotetsu.
,,Tak jdeme na to." Povzdychl jsem si a rozběhl se vstříc mé pravděpodobné smrti. Neměl jsem z ní ale strach. Spíš naopak. Běžel jsem do boje, abych chránil čest mého Hokage, toho nejlepšího ninji. Nepřátele jsem vraždil já, Kakashi Hatake jménem Naruta Uzumakiho, Rokudaimeho, který se stal Hokagem až po své smrti.