Splněný sen

Polibek je krásný vynález přírody,
jak zastavit řeč,
když už jsou slova zbytečná.

Sluneční paprsky pomalu upadaly do spánků, když se na oblohu vyhoupl měsíc a prohlašoval konec zamilovaného dne, jakožto valentýnských chvil, které prožívá mnoho zamilovaných a milovaných. Někteří, však nemohou milovat. Představy totiž nelze opustit a stejně tak sny, jenž nám připadají splnitelné a rádi bychom je viděli plnit se v okamžicích, kdy tomu je nejlépe. Stejně tak tomu bylo i v jednom z případů, které nám mohou připadat blízké a stejně skutečné.
Konec takových krásných dnů, však nenastává s noční dobou, ale kdy my si přejeme a jak jsme schopni se s tím vyrovnat.
Jsou i tací, kteří takové chvíle neznají, nebo jim prostě nebyly připomenuty, a oni se teď utápí v neznámu.
Toho dne, dne valentýnského, se v takovém neznámu utápěl, jako pokaždé, i pouštní chlapec. Měsíc ozářil jeho rudé vlasy, ale ty se zdály být vybledlé a s chmurnou náladou stejně zvadlé jako řídká tráva, kterou procházel. Možná by vzplály…být někoho milého a stejně ztrápeného člověka, který nenašel svých snů, nebo má pocit, že jsou nesplnitelné.
Možná, že je oba spletl dohromady osud, jenž mohl být nápomocen i v jiných, ne však tak šťastných, chvílích.
Dívka přicházejíc z neznámých končin, neznámého světa topícího se v samotě a neznámu, přistoupila blíže. V tu chvíli spadla první hvězda. Dnešní noc byla noc splněných přání.
Sklonil se k ní blíže a přičinlivě naslouchal tlukotu jejího srdce, bijícího stejně jako její. A v tu chvíli oba pochopili. Poutníci na dlouhých cestách se zkřivenou holí a s brýlemi na očích s velice tmavými skly, pochopily, že na světě vždy musí být dva aby pochopili. A oni se setkali…a teď chápou.
Možná, že sny se neplní každý den, ale on o ní snil a ona, dívka jiného světa, si také něco takového přála, a právě tento okamžik byl ten pravý ke splnění nejtajnějšího přání.
Oba se k sobě přitiskly a naslouchaly jeden druhému. A ve chvíli kdy ten, komu na srdci leželo i to nejnaléhavější přání, nechal druhého porozumět, že v tom nebyl sám, že i on byl ztracen…v jiném čase…v jiném světě.
Usmál se na ni a radostně dodal k této krásné chvíli: „miluji tě.“ a pak už si ji jen přitiskl k sobě a něžně ji políbil.