Bez ohledu na cenu...

Věnování

Stejně jako na dA, i tady bych tuhle povídku chtěla věnovat Srandistce, která ochotně komentuje každý můj výtvor a to tak, že mě tím nakopne a zvedne náladu. Kdyby měl každý autor jednoho takového komentátora, to by se to nám všem psalo Takže, díky Srandistko!

Dělejte… pospíchejte… už tu dávno měla být… Kyuubi se brzy osvobodí a pak už nebude možné nic udělat. Tuhle techniku už dlouho neudržím a musím si ponechat dostatek chakry na tamto jutsu…
„Yondaime-sama!“ ozval se výkřik mladé kunoichi, která ke mně běžela s malým uzlíčkem v náručí.
„Výborně… dej mi ho a běž se schovat,“ řekl jsem a natáhl ruce.
Něžně vložila tichého kojence do mého náručí. Dítě se nasvět koukalo velkýma modrýma očima. Byly to nejkrásnější oči, jaké jsem kdy viděl. Byly to oči jeho matky. Ženy, kterou jsem miloval nadevšechno na světě. Ženy, kterou už nikdy neuvidím… ženy, která by mě zabila, kdyby věděla, co se chystám udělat.
„Co Kushina… je v pořádku?“ zeptal jsem se. Dívka uhnula pohledem.
„Je matka dítěte v pořádku?!“ zvýšil jsem hlas. Kunoichi sklonila hlavu a zavrtěla jí.
„Jeden z Kyuubiho útoků zasáhl nemocnici… byl nedostatek lékařských ninjů… Kushina-san se vydala na pomoc a … je mi to strašně líto, Hokage-sama…“ v jejím hlase byly slyšet potlačované vzlyky.
Její neštěstí mě ale nezajímalo… Kushina… Kushina je… Kushina je mrtvá… moje milovaná Kushina… cítil jsem se, jako bych dostal něčím těžkým do hlavy… chápal jsem smysl jednotlivých slov, ale nedocházel mi význam věty jako celku.
Kushino… Kushino…
Věděl jsem, co znamená, že je Kushina mrtvá… můj mozek ale prostě odmítl tuhle informaci akceptovat. Byla tu silná bariéra, která to odmítala pustit dál jinak než jako nějakou sluchovou halucinaci…
Co budu dělat? Já to teď Narutovi nemůžu udělat… nemůžu ho odsoudit k takovému osudu, když nebude mít nikoho, kdo by ho podporoval… kdo by za ním stál… já to nemůžu udělat…

„Víte, co to znamená být Hokage, Namikaze-san?“ zeptal se mě Sandaime Hokage. Přikývl jsem.
„Znamená to být štítem proti jakémukoliv nebezpečí, které může vesnici postihnout,“ řekl jsem.
„A jste si vědom, co to může znamenat?“ položil druhou otázku.
„Znamená to být ochoten položit život za všechny lidi, kteří v Konoze jsou, bez ohledu na cenu, kterou budu muset zaplatit.“

Být ochoten položit život… vždycky jsem tohle riziko znal a netýkalo se jen funkce Hokage… týkalo se celého života shinobi.
Být ochoten položit život za všechny lidi, kteří v Konoze jsou, bez ohledu na cenu, kterou budu muset zaplatit. Ta věta ke mně doléhala z minulosti… byla ale tak silná, jako by ji teď řekl někdo vedle mě.
Bez ohledu na cenu… jsem ochoten obětovat vlastní život. Jsem víc než ochoten to udělat, pokud to znamená, že můj syn a všichni ostatní v Konoze budou živí. Byl jsem ochoten obětovat i klidný život svého vlastního dítěte, pokud by to pomohlo ochránit Konohu. To vše ale za předpokladu, že i beze mě můj syn nezůstane sám…
Jsem špatný otec… uvažuji o tom, že zničím život svého syna… tak chladně… co to se mnou je?! Jsem ale ještě horší Hokage… váhám udělat to nejnutnější k tomu, abych všechny ochránil…
Bude se na mě vzpomínat buď jako na zbabělce nebo jako na hrdinu… a ani jedno nebude správně… jsem oboje…
Proč nemohu být zároveň dobrým otcem i dobrým vůdcem? Proč jedno vylučuje druhé?
Strašlivý výkřik mě probral ze zamyšlení. Rychle jsem se ohlédl. Jak se dalo čekat, Kyuubimu už se povedlo osvobodit dva ocasy. Nebude to trvat dlouho a už nebude cesty, jak Konohu zachránit před zkázou.
„Co tu ještě děláš?“ obořil jsem se na kunoichi, která stále ještě stála vedle mě a nechápavě na mě zírala. „Běž se schovat. Až bude po všem, vrátíš se sem, a odneseš mého syna zpět do Konohy,“ rozkázal jsem.
„Ale Yondaime-sama…“ pohlédla na mě se slzami v očích.
„Odneseš ho zpět a každému řekneš, že tohle dítě je zachránilo před jistou smrtí. Tohle dítě je hrdina! Rozumíš?“
„Hai,“ rázně kývla, ale dál stála.
„Teď běž!“ křikl jsem na ní.
Kushino… Naruto… můžete mi tohle někdy odpustit?
Naruto… budeš mě nenávidět… budeš si přát to nejhorší pro toho, kdo ti tohle udělal… a budeš mít na to plné právo… čeká tě krutý osud… a já tu nebudu, abych ti mohl pomoci… ani tvoje matka tu není, aby mi v tomhle mohla zabránit… a věř mi, že bych ji nechal… nic si nepřeju víc, než aby někdo přiběhl a vyrval mi tě z náruče… a zachránil tě…
Nemám právo nazývat se tvým otcem…

Tak a dost… tohle musím udělat… zaplašil jsem všechny myšlenky.
Kousl jsem se do prstu a povolal jsem Gamabuntu.
„Tak do čeho ses to zase namočil?“ uvítal mě dunivým hlasem.
„Potřebuji tvou pomoc při zkrocení téhle lišky…“ řekl jsem.
„Ááá, Kyuubi no Youkou… co budeš dělat?“ zajímal se.
„Mám jen jednu možnost…“
„Jsi si naprosto jistý?“ zeptal se a vyfoukl dým z obrovské fajfky.
„Naprosto…“ přisvědčil jsem ztěžka a stiskl Naruta pevněji… „Jsi připravený?“
Gamabunta souhlasně zamručel…
Položil jsem Naruta na Gamabuntovu hlavu a rychle jsem začal tvořit dlouhý sled pečetí.
Ten pravý boj začíná teď… odpusť, Naruto…
„Shiki Fuujin!“