Žánr
Dievča, vlastne už žena, sedela na opustenej lúke opretá o strom. S trpkým výrazom pozerala do diaľky, pozorujúc malé snehové vločky, ktoré lietali okolo nej. Na pohľad vyzerali tak jemnučko a krehko... Stačila sa ich len dotknúť a zmizli by. Ich krátky, bezvýznamný život by sa skončil.
Presne ako moj, vzdychlo dievča a vyvrátilo hlavu k oblohe.
Bola sivá a šedá...
Je prekvapujúce koľko vecí jej pripomínalo samú seba...
zpívaj píseň houpavou,
noc se blíží,
ale není se čeho bát.
děti šly spát do peřin.
Dobrou noc a hezký sny
i my půjdeme spát.
Ano, hvězdy na obloze překrásně svítí a dávají pozor na spící děti. Pamatuješ? I na nás kdysi dávaly pozor, ale to už je dlouho, moc dlouho... Už nejsme ty nevinné děti.
,,Stop!!!'' zakřičela dívka, dlaně si pevně tiskla k uším a křečovitě zavírala oči.
,,Miluju tě Aine...''
,,Ne!!!!!''
,,Nic neříkám, jenom... miluju tě...''
,,Dost, prosím...''
Tak ako obvykle som aj dnes strážil, so svojim parťákom, cisárovu komnatu. Deň sa pomaly chýlil ku koncu a ja som tušil, že budeme mať opäť dlhú noc. Z komnaty sa totiž začalo ozývať stonanie.
„Hin, jak mě můžeš takhle trápit?“
Sklopil hlavu a snažil se zahnat slzy, které se mu vlívaly do očí. Pěstí bouchnul do stolu. Potřeboval ze sebe ten vztek dostat.
„Kdybych neodešel s Ero-senninem trénovat, možná bych tě teď vodil za ruku já a ne Kiba.“
Vztekle se zvedl ze židle a přešel k oknu.
Vždycky jsi láskou pohrdal, připadala ti zbytečná. Nezajímalo tě, že tě někdo má rád, myslel jsi jenom na svou pomstu. Ano, pomsta... někdy bývá sladká, ale tentokrát jsi ji přecenil. Měl ses mstít někomu úplně jinému, jenže pak už bylo pozdě litovat. Litovat... a znovu se mstít.
Upozornenie! S nasledujúcich riadkov by vás mohlo klepnúť tak si to čítanie radšej rozmyslite ;)
Mala som depresívnu náladu z pohrebu môjho starkého... tak som sa potrebovala vypísať v tomto.. 
dúfam, že nevadí, a že sa bude aspoň trošku páčiť,.
Upozornujem... tí, čo nemajú radi pár Sasoriho a Deidaru, tak prosím, nekameňovať.
Biela Ruža
„Ne!! Prosím!!! To nesmíš. Nesmíš mě tady nechat samotného. Co bez tebe budu dělat?“ křičím když svírám v náručí tělo své milované.
„Už je pozdě. Miluju tě. Prosím nezapomeň.“ S těmito slovy na rtech zavírá oči
„Pojď už. Je čas jít zpátky domů.“ Chytá mě za ruku nejlepší přítel…
Proč mě tam nenechal zemřít s tebou?
Pomalu otevřel oči, do kterých do uhodila nepříjemná tma. Trochu zamžoural, jakoby chtěl černo kolem sebe zahnat. Postavil se na nohy a s neskrývaným zájmem se rozhlédl kolem sebe. Hledal jen sebemenší pohyb nebo věc, ale po chvíli neustálého otáčení hlavou to vzdal.
Usoudil, že na tomto podivném místě je naprosto sám. Kolem něj jen tma.
Kdo jsem? Odkud pocházím? Kam patřím? Kdo jsou moji rodiče? Kde mám kořeny?
Vždycky jsem předstíral, že mě odpovědi na tyhle otázky nezajímají. Vlastně jsem se to snažil namluvit sám sobě. Dělal jsem, že to není důležité… že na tom nezáleží.
Neobelhal jsem ani své okolí ani sám sebe… nikdy jsem nebyl dobrý lhář.
U okna
Vyhlédla ven z okna. Větve se prohnuly pod náporem větru. Ten svištěl, s duněním rozechvíval okenní tabulky. Dotkla se skla, jako by chtěla pocítit jeho rychlost, i když nemohla.
Myslela jsem, že jsem zvyklá na samotu. Myslela jsem...
Když jediné, co je slyšet je jen dunění skla, svištění větru...
Ale není to tak. Proč to cítím? Proč, je to tak zvláštní...
Mám pocit, že nebe se na mě mračí až příliš, cítím z něj šeď, co nedokážu přečíst.
Nacházíš se v pokoji, který je pln různých věcí. Rozhlédni se, co vidíš? Nic… Beznaděj, bídu a strach. Život Shinobi toho přinesl tak málo, jenom smrt… Smrt Tvých bližních. Proč takhle chce žít? Copak se nevzpomínáš, jak to dopadlo minule?
Popis: Tato moje neobvyklá série jednorázovek je o jak jste již pochopili z názvu o Bijuu. Začínám jak jinak než u jednoocasého až k devítiocasému. Budou to krátké příběhy, ale neberte je doslova. Pokud se to editorům nebude zamlouvat, tak si to ani nepřečtete, ale mým cílem je malinko přiblížit nejen životy Jinchuuriky, ale i samotné Bijuu a jejich osudy.
Krok do budoucnosti
Snažím se vybavit si to… ty chvíle, kdy jsme byli spolu a šťastní… stalo se to vůbec? Byli jsme vůbec spolu? Já nevím. Je to tak strašně vzdálené a zamlžené… jako sen. Jako krásný sen, ze kterého se nechci probudit.
„Ptám se tě, proč?!“ křičela na svého muže mladá žena.
Její muž se ale jen v klidu díval ven z okna na písečnou bouři, která zuřila venku.
„Proč mlčíš?“
Žena měla ve tváři prosebný výraz.
Jenže muž se dál díval z okna nedbal na prosby své ženy.
„Víš, to že jsi Kazekage ještě neznamená, že si se mnou a s Gaarou můžeš dělat, co chceš!“
„To je právě ten háček. Já s musím něco udělat s obranou naší země.“
Kazekage se obrátil od okna a podíval se na svou ženu.
Zlý ťah... Aj také sa stávajú...
prebleslo jej mysľou, keď kunai preťal napätú atmosféru a trafil do čierneho. Na zem dopadli odrazené kvapky krvi. Jej krvi.
Konečně, konečně mu po takové době vyšel jeho sen.
Jistě, stálo ho to mnoho let. Mnoho let úsilí, tréninku. Mnoho dní, které šly pořád stejně. Jenom trénink, jídlo a spánek. O nic jiného nestál. Občas zabil pár ninjů, kteří mu překřížili cestu a někdy je třeba sám vyhledal, aby zkusil svou sílu, ale konečně dosáhl svého cíle. Měl by být šťastný. Tak proč mu z hlavy pořád nejde ta věta?
