Běž dál a začni žít!

„Ne!! Prosím!!! To nesmíš. Nesmíš mě tady nechat samotného. Co bez tebe budu dělat?“ křičím když svírám v náručí tělo své milované.
„Už je pozdě. Miluju tě. Prosím nezapomeň.“ S těmito slovy na rtech zavírá oči
„Pojď už. Je čas jít zpátky domů.“ Chytá mě za ruku nejlepší přítel…

Proč mě tam nenechal zemřít s tebou?
Tolik jsem tě miloval a teď? Co mi zbylo teď? Jenom prázdno, smutek a nekončící potoky slz. Připadá mi jako kdybych už nikdy neměl být šťastný. Jako kdybych do konce svého života měl zůstat tak neskutečně prázdný jako jsem teď. Když si vzpomenu na to co všechno jsme spolu plánovali. Měli jsme se brát.
Chtěli jsme založit rodinu a jediné co mi z toho zbylo jsou vzpomínky, které jsou sice šťastné, ale všechny bolí, protože si uvědomuju, že už nikdy neucítím tvou vůni, nikdy neuslyším tvůj nádherný smích, nikdy tě neobejmu, nikdy tě nepolíbím, nikdy s tebou nestrávím noc, která překoná všechny ty minulé, nikdy neuvidím ty zářivé zelené oči, které mi pokaždé zvednou náladu, nikdy tě nepohladím a nikdy ti už do očí neřeknu jak moc tě miluju. můžu to nanejvýš říkat jen tvému náhrobku u kterého sedím nebo fotkám, kterých je v našem společném bytě nespočet. Na všech se tváříme tak šťastně a jediné co mě dělá na těch fotkách šťastného je fakt, že jsem byl s tebou a že jsem měl někoho koho jsem miloval.
Tak moc se mi stýská.
Taky vzpomínám na tu noc kdy nás tvá smrt rozdělila. Přemýšlím nad tím kde jsem já anebo můj přítel udělali chybu, ale ať se snažím jakkoliv nic mě nenapadá. Jedině to že prostě protivník byl silnější než my a já u tebe nebyl v čas abych tě chránil. Tolik mě to mrzí. Myslím si, že do konce života si nepřestanu vyčítat to, že jsem u tebe nebyl včas, a že jsem protivníkovi neskočil do rány místo tebe. Je mi to tak líto.
„Sasuke? Už jsi tady zase?“ zavolá ne mě. Otočím se na svého nejlepšího přítele a přece jen se musím usmát. V tom munduru pro hokageho vypadá dobře.
„Jak to myslíš zase, Naruto?“ zeptám se
„Poslední rok jsi tady každý den, ale to není správné. Měl by jsi konečně začít znova žít. Sakura pro mě byla stejně důležitá jako jsi ty. Byla to má nejlepší přítelkyně. Tím nechci říct, že chápu jak se cítíš, ale chci tím jen říct, že mě taky strašně chybí, ale snažím se jít dál. Tak to taky zkus. Jsem teď sice hokage, ale na své přátele si čas udělám vždycky a tak mě tak napadlo, že by jsme si mohli zajít na skleničku něčeho dobrého. Co ty na to?“
„Nemyslím si, že je to ten nejlepší nápad.“ Odpovím
„Nech toho. Copak si myslíš, že by to takhle chtěla? Myslíš si že by chtěla aby ses neustále trápil? Ne, nechtěla by to tak. Chtěla by abys byl zase šťastný. Přála by jsi abys žil normální život ninji a ne aby ses neustále utápěl ve smutku. Seber se chlape!“
Na chvíli se zamyslím a nakonec si přiznám, že Naruto má přece jen pravdu. To, že se budu utápět v minulosti nic nespraví. Musím se konečně sebrat.
„Dobře, tak teda půjdeme na skleničku.“ Odpovím a cítím, že můj nejlepší přítel měl pravdu. Mám začít zase žít. Naposledy za dnešní den se otáčím k tvému náhrobku. Brzy zase přijdu. Miluju tě!