Samota

Konečně, konečně mu po takové době vyšel jeho sen.
Jistě, stálo ho to mnoho let. Mnoho let úsilí, tréninku. Mnoho dní, které šly pořád stejně. Jenom trénink, jídlo a spánek. O nic jiného nestál. Občas zabil pár ninjů, kteří mu překřížili cestu a někdy je třeba sám vyhledal, aby zkusil svou sílu, ale konečně dosáhl svého cíle. Měl by být šťastný. Tak proč mu z hlavy pořád nejde ta věta?

Už stál triumfálně nad ním. Jistě, byl udýchaný, jak už to tak po několikahodinových bojích bývá, ale přesto si svůj triumf dokázal vychutnat.
„Tak jsi to dokázal, bratříčku,“ pousmál se muž, který před ním ležel a sotva dýchal. „Ale za jakou cenu...“ zavřel oči a on si přesto byl jistý, že ještě žije.
Jindy by ho dorazil, ale dnes ho zastavila ta slova.
„Co ty můžeš o tom vědět, co pro mě mělo cenu?“ nedal nijak najevo city. Mluvil stejně chladně, jako předchozích sedm let. „Jsem sám a zvykl jsem si na to.“
„Ty si myslíš, že jsi sám?“ zachroptěl svá poslední slova.
Zůstával ležet na stejném místě, jakoby prostě jenom odpočíval, ale on věděl, že konečně zemřel. Vždyť si to přál víc jak deset let. Tak proč měl teď zvláštní pocit? Jako by odešlo něco, co on k životu potřeboval, co měl denně, ale teď to ztratil.

Z hlavy mu nešla jeho poslední slova. Ty si myslíš, že jsi sám? Vždyť on sám zařídil, aby sám byl. Aby ho k nikomu nic nepojilo, aby byl samostatný. Znenadání se mu v mysli vynořila vzpomínka, která tam byla víc jak dvanáct let.

„Nemůžu s tebou dneska trénovat. Jdi si hrát s ostatníma,“ říkal mladý ninja svému mladšímu bratrovi a chystal se odejít. Ale slova jeho bratříčka ho zarazila.
„Ale já k nim nepatřím. Nikdo z lidí od nás ze třídy se mnou nechce nic mít. Jsem tam sám,“ sklopil hlavu.
Ve škole se soustředil na vyučování a odpoledne trénoval, takže neměl nikdy čas o tom přemýšlet, ale večer o tom přemýšlel hodně. A nikdy si s ním nikdo ze třídy nechtěl hrát. Akorát holky za ním věčně chodily. Nejdřív si s nima hrál, ale pak ho začaly nudit jak řeči ostatních kluků, tak ty neustálé změny chování holek. Chvíli byly veselé a povídaly si s ním o všem možném, ale o chvilku později to byly stydlivky, které mu ani nic nepodaly.
„Pamatuj si, bratříčku, že nikdy nejsi sám.“
Vzhlédnul a uviděl svého staršího bratra, jak se na něj usmívá. Toho, který s nim jenom občas prohodil pár slov, toho, který na něj nikdy neměl čas. „Vždycky tady bude někdo, kdo se o tebe zajímá. Ať už rodiče nebo kamarádi. A víš co? Nějaký čas bych si dneska najít mohl."

Vždycky tady bude někdo, kdo se o tebe zajímá. Ať už rodiče nebo kamarádi.
Ale on už rodinu neměl a sám se postaral, aby neměl ani kamarády. Ale na mysl mu znovu přišla vzpomínka.

Byl přivázaný ke stromu a před ním stál jeho sensei. Neměl náladu na jeho rady. Copak on může vědět, jaké to je ztratit všechny, na kterých vám záleželo? Pak ho ale zaskočila odpověď, kterou mu na tu otázku dal.
„To bohužel nepůjde. Všichni, které jsem miloval, už jsou mrtví.“
Nechápal to. Všichni jeho blízcí jsou mrtví? A on tu jenom sedí a nic nedělá?
„Ale pomstou nic nezmůžeš. Možná si na chvíli ulevíš, ale potom zjistíš, že ti to vůbec nic nepřineslo. Že to byla úleva jenom na chvíli, potom se můžeš po zbytek života obviňovat, že jsi veškerou svou budoucnost zahodil kvůli minulosti.“

Už chápal. Pochopil, co ucítil, když jeho bratr zemřel.
Z té radosti, s kterou počítal, tam byl jenom kousek. Kousek, který se ani nedokázal projevit pod náporem ostatních citů.
Poprvé po dlouhých sedmi letech pocítil samotu, zato ale tak silnou, že jeho vnitřek přímo řval po společnosti. Taky trochu prázdnotu. Žil jenom pro pomstu, tak co teď? Říct si, že je konec? Začít odznova, jako by posledních sedm let neexistovalo?
Pochopil, co tím chtěl sensei říct. Celou dobu se hnal za svým snem bez ohledu na ostatní. Ale koho tim ostatní pořád zmiňuje? Vždyť všechny zradil, nejspíš není nikdo, kdo by mu byl schopný odpustit... A on se jim ani nedivil. Vždyť celých sedm let žil tak, že jednotky ninjů zabíjel a mučil, jenom aby věděl, jak se zlepšil. Bylo mu z něj samotného špatně.
A pak si ještě vzpomněl... Jak za ním chodili, prosili, aby se vrátil. Jeho bývalý tým. Kdy vůbec přišli naposledy? Ani si to neuvědomil, ale stýskalo se mu po nich. A když nad nimi tak přemýšlel, vybavovaly se mu další a další tváře. Oni mu odpustějí. Nejsou jako on a on to ví. Ví a lituje toho, že si tu pravdu neuvědomil dřív. Že není jedineý na světě, na kterém bylo spácháno bezpráví.
„Vracím se do Konohy… domů.“