U okna

U okna

Vyhlédla ven z okna. Větve se prohnuly pod náporem větru. Ten svištěl, s duněním rozechvíval okenní tabulky. Dotkla se skla, jako by chtěla pocítit jeho rychlost, i když nemohla.
Myslela jsem, že jsem zvyklá na samotu. Myslela jsem...
Když jediné, co je slyšet je jen dunění skla, svištění větru...
Ale není to tak. Proč to cítím? Proč, je to tak zvláštní...
Mám pocit, že nebe se na mě mračí až příliš, cítím z něj šeď, co nedokážu přečíst.
Doufala jsem, že tyhle city jsem v sobě zatvrdila, skryla... Doufala jsem, že tohle už mě nikdy neovládne. Ale teď, když jsi pryč...
Můžeš se mi ztratit v tom větru...
Nebo jsem tě už ztratila? Nejsi tu, abys mi odpověděl. A mě zase pohlcuje to prázdno.
Přála bych si, abys je někdy viděl... Ty slzy. Přála bych si, abys věděl, na koho tu čekám. Zrovna já.
Jak je to ale možné? Tenhle svět je tak velký. Myslela jsem si, že budu mít to právo snít...
Jsi snad mrtvý? Jak tu můžu jen tak stát? Jak... Když jsi někde daleko... Dlouho pryč.
Chtěla bych plynout s tím větrem, utíkat, smýkat se, společně s ním. Ve větvích.
Možná bych tě potkala na tvé cestě domů...
Ale možná taky ne. A toho se bojím...
Vím, že tvá slova byla jiná, než jsi odešel... Měla jsem nejspíš něco říci...
Jak je tenhle svět jednoduchý, necháme lidí jít... bez rozloučení... Nechala jsem tě snad jít...
Nechala a ty nic nevíš...
Jak bys taky mohl? Nevidíš mě stát u okna, šmátrat po skle, jako by to snad byla ta dálka, ve které ses ztratil. Jako by to bylo něco samozřejmého...
Nevidíš, a nikdy neuvidíš. Nestihla jsem ti nic říct...
Jaká byla vlastně moje slova, můj poslední pohled... Proč ses neotočil, abys mě viděl...
Myslela jsem, že to uděláš...
Abys slyšel můj hlas říkat: „Zastav...“
Nebo snad: „Odpusť...“
Teď jenom mlčím a to ticho je jakýmsi mým břemenem, mou hranicí, kterou nepřekročím.
Jako to sklo, v němž se jen mlhavě odrážím. První kapky po něm stékají a ty jsi v nedosažitelnu...
Snad kvůli mně hledíš na tu oblohu... Snad mě ještě někdy uvidíš.
Přála bych si, aby to byly stejné kapky, co nám oběma teď tečou po tváři.
Třeba stále cítíš mé řasy na své tváři...
Jsou to studené slzy...

Možná tu ani jeden nejsme, abychom se zastavovali, abychom křičeli. Ale přesto v to můžu doufat, u okna...