Krok do budoucnosti

Krok do budoucnosti

„Víš ty nemáš ani to nejmenší ponětí jaké to bylo…“ řeknu a podívám se na muže, který celou dobu co pláču stojí za mnou a jemně mě drží za rameno. „Tolik jsi pro něj znamenal. Byl jsi jako jeho bratr, kterému se neustále snaží vyrovnat a zároveň jeho přítel, který jako jediný mohl pochopit jaké to pro něj musí být když vyrůstal sám a s vražednými pohledy, které neustále směřovaly na jeho záda. Tolik jsi mu chyběl a tak strašně moc si s tebou ještě aspoň jednou chtěl promluvit jako kamarád a ne při věčných bojích ve snaze přivést tě zpět.“ Když jsem tohle dořekla neudržela jsem v sobě smutek, rozplakala jsem se nejvíc jak jen to šlo a sesunula jsem se k zemi. Ruce muže, který mě celou dobu držel, mě zvedly ze země a přivinuly do náručí. Muž byl vyšší než já a slza, která mi spadla na tvář nebyla má, ale byla jeho.
„Tak moc bych si přál aby se dalo něco, co jsem udělal, udělat jinak, ale tohle přání se mi nesplní. Jediné co si teď můžu přát je abys mi odpustila a to i za Naruta.“ Řekne
„Je to zvláštní Sasuke, ale nemám ti co odpouštět za Naruta. Nikdy tě nedokázal za to všechno nenávidět. Nikdy nepřestal doufat. Do poslední chvíle svého života doufal, že aspoň něco z vašeho přátelství zbylo. a já bych k němu nebyla fér kdybych ti teď všechno začala vyčítat. Nemá to cenu, protože to nic nezmění. Já myslím, že jsem ti už odpustila, ale jen odpustila. Nikdy na to co jsi udělal nezapomenu a nikdy si na tebe nepřestanu dávat pozor.“ Mluvila jsem tiše do hrudníku Sasukeho a pořád jsem plakala.
„Já vím, že na to nikdy nezapomeneš. Ani si nezasloužím abys na to zapomněla. Já jen vím, že chci konečně být doma a nikdy už neodejít. Zjistil jsem, že listová a přátelé v ní jsou pro mě to nejdůležitější.“ Řekne Sasuke a z jeho hlasu jde poznat, že se mu z očí stále ještě řinou slzy.
„Hm…ano, teď už mi taky nezbývá nic důležitějšího než Konoha, protože to nejcennější v mém životě odešlo na druhý břeh, ale je fakt, že ted mám něco co je pro mě stejně důležité jako Naruto. Něco nebo spíš někdo kdo mi ho bude každý den připomínat.“ Odtáhnu se od Sasukeho, utřu si slzy a otočím se zpátky k náhrobku svého muže. Poté se podívám na skálu, která mi ho stejně jako náš syn bude neustále připomínat. Podobizna šestého hokage se na mě bude každý den usmívat a já budu vědět, že existoval někdo kdo se do poslední chvíle nevzdal a to nikdy.
„Mami, mami! Tady jsi, hledal jsem tě. Zapomněla jsi mě vyzvednout u akademie jak jsi slíbila. Měli jsem jít za tátou společně.“ Křičí na mě Minato už z dálky. Když doběhne snažím se ospravedlnit. „Moc se omlouvám, ale chvíli jsem tady chtěla být sama, Minato.“ Řeknu jen a usměju se na svého syna aby nepoznal, že jsem se před chvíli zhroutila. „Hm…tak jsi mi to mohla říct ještě než jsem ráno odešel.“ Řekne můj syn a otočí se na Sasukeho a pak znovu na mě. „Mami, kdo je ten černovlasej chlap?“ zeptá se mě šeptem.
„To je můj a tatínkův starý známý- Sasuke.“ Odpovím mu a Sasuke se na mě otočí a poslouchá náš rozhovor.
„Sasuke? To je ten cvok o kterém mi táta vyprávěl?“ zeptá se mě devítiletý Minato a já se musím zasmát.
„Ano, to je přesně on.“ Přikývnu
„Hm, ale co tady dělá? Já myslel, že už dávno zmizel.“
„Máš pravdu že někdy před patnácti lety zmizel, ale-„ nedořekla jsem
„Ale vrátil jsem se abych navštívil hrob toho nejhodnějšího a nejúžasnějšího člověka jakého jsem kdy potkal.“
„Ale táta zemřel přesně před rokem, takže nechápu co vám trvalo tak dlouho za ním přijít a vůbec, nemyslíte si, že jste měl přijít mnohem, mnohem, mnohem dřív?“
„Minato-„ řeknu, ale opět jsem přerušena
„Ano Minato. Máš pravdu, že jsem měl přijít mnohem dřív, ale jak už jsi řekl i tvůj táta si o mě myslel že, jsem cvok. Jak to tak vypadá tak ti o mě a o sobě řekl všechno.“ Řekne Sasuke mému synovi.
„Hm….nevím co myslíte tím všechno, ale řekl mi jen že měl jednou nejlepšího přítele, který ho jako první začal uznávat a řekl, že ten přítel se jmenoval Sasuke. Když jsem se ho zeptal co se s ním stalo tak mi jen řekl, že odešel a sám pro sebe si řekl, že to byl cvok. A když jsem si potom chtěl jít hrát tak mi ještě řekl tohle: ´Nikdy nezapomínej na své přátele. I kdyby měli být stovky mil daleko a i kdyby to měli být ti největší hlupáci na světě´. Moc to nechápu, vy ano?“
„Ano chápu to a moc dobře. Tvůj otec byl opravdu úžasný člověk. Dokázal věřit v úplně každého. I ve mně-v toho největšího zrádce.“ Řekl Sasuke hořce a zároveň děkovně. Otočil se směrem ke skále, kde byli podobizny všech Hokagů a tiše řekl „Myslím, že jsi byl ten nejskvělejší hokage ze všech. Stejně jako přítel, protože jsi nikdy nepřestal věřit a za to ti moc děkuju. Omlouvám se.“ Po té co dokončil svou tichoučkou řeč k mému manželovi sklopil hlavu a na zem spadla další jeho slza.
„Mami, táta měl pravdu. Ten chlap je fakt cvok. No nic. Můžu teď jít za kamarády si hrát?“
„Jasně že můžeš.“ Souhlasím.
„Tak ahoj mami, ahoj tati. naschle“ Zakřičí ještě Minato a je pryč.
„Hm…je úplně stejný jako on a to nejen vzhledově, ale i povahově.“ Otočí se ke mně Sasuke.
„A to je dobře nebo špatně?“ zeptám se ho.
„To je víc než dobře. Svět by potřeboval víc takových jako je Naruto. Teď už to vím.“ Usměje se na mě a já vím, že všechno co dnes řekl myslel upřímně. Natáhne ke mně ruku a já ji přijímám. Ruku v ruce odcházíme od našeho společného přítele a mého manžela.
„Byl jsem tak hloupý Sakuro…děkuju Vám oběma.“ Pronese jen a dále pokračujeme mlčky. Vstříc naší budoucnosti.