Falling away with you

Věnování

Jak jsem slíbila, tak jsem udělala. Moje můza se u mě v noci stavila, a vlepila mi hubana Tákže, tahle povídka je pro SakHinWcela, která mi nakreslila krááásný obrázek Itachiho a Sasukeho. Takže ještě jednou děkuju moc!!!

Snažím se vybavit si to… ty chvíle, kdy jsme byli spolu a šťastní… stalo se to vůbec? Byli jsme vůbec spolu? Já nevím. Je to tak strašně vzdálené a zamlžené… jako sen. Jako krásný sen, ze kterého se nechci probudit.
Vrátil jsem se do Konohy, abych naplnil bratrův odkaz. Abych obnovil svůj klan. Možná i proto, abych začal znovu žít. Abych vymazal tu strašnou minulost a krvavé vzpomínky. Připadal jsem si ale jako cizinec. Nikdo mě neodmítal, ale zároveň mě nikdo doopravdy nepřijal zpět. Prostě jsem tam nebyl.
Můj návrat akceptovala jen Hokage, Kakashi-sensei a samozřejmě Naruto se Sakurou. Oba dva se poctivě snažili předstírat, že se nic nezměnilo. Jenomže ono se změnilo…
Doteď si pamatuju ten den, kdy jsem tě poprvé uviděl po boku tvojí sestry. Věděl jsem, že má Hinata mladší sestru… nikdy jsem tomu ale nevěnoval pozornost. Proč bych taky měl? Měl jsem svůj cíl. Svou pomstu. Teď jsem ale neměl nic…
Ale v ten moment, kdy jsem tě spatřil… všechno ztratilo svůj význam… bylas to ty, co něco znamenalo…
Sám nevím, kde jsem sebral odvahu, abych tě oslovil. Zakoktával jsem se jako školák… a tys na mě upírala své velké oči a snažila ses pochopit význam mého blekotání. A pak… jsi kývla. Souhlasilas, že se mnou půjdeš na schůzku, a začervenala ses!
A ten plachý úsměv, který jsi mi věnovala. Ten rozehřál úplně všechno.
Od toho dne se všechno změnilo. Najednou jsem měl smysl života. A měl jsem někoho, s kým ten život sdílet. Nejšťastnější chvíle…
Probdělé noci, kdy jsme jen seděli a povídali… nebo i mlčeli a koukali na nebe… chvíle, kdys mi usínala v náručí a i ve spánku ses ke mně pevně tiskla. Rána, kdys otevřela oči a pohled se ti rozzářil, když jsi zjistila, že jsem pořád s tebou. Tyhle chvíle pro mě znamenaly úplně všechno…
Nevím, proč jsem si namlouval, že by to mohlo trvat navždycky. Proč jsem jako hlupák doufal… náš vztah neměl šanci být tím šťastným… tak proč to ale teď tolik bolí?!
Byl jsem to já, kdo to ukončil, tak proč mě pomyšlení na to, jak moc jsem ti ublížil, trhá na kusy?! Proč se mi celý svět hroutí, když vidím, jak nešťastná jsi?!
Chtěl jsem přece pro tebe to nejlepší… alespoň tvůj otec tvrdil, že to tak je…
„Hanabi je mladá a neví, co chce. Vy ji necháte na pokoji, aby mohla být s tím, kdo ji učiní doopravdy šťastnou. Jestli ji milujete tolik, jak říkáte, tak ji necháte jít.“
A já tě nechal jít… řekl jsem věci, které mi nikdy neodpustíš… a já nemám právo to odpuštění žádat.
„Byl to sen, miláčku… příjemné rozptýlení… ale nic víc… teď už musím začít jednat vážně. Takové věci se na světě stávají a ty se přes to jednou přeneseš.“
Plakala jsi. Velké slzy ti smáčely tváře a v očích jsi měla zradu.
„Jak jsi mohl?“
Mohl a bylo to tak strašně snadné! Je tak jednoduché ublížit někomu, kdo mi bezmezně věřil… nezasloužím si ničí soucit.
Zpřetrhal jsem to nejdražší pouto, které jsem měl… zpřetrhal jsem veškerou naději na to, že bych vůbec někdy mohl být šťastný… teď to vím. Štěstí není pro mě. Pykám nejen za vlastní hloupost, ale i za chyby jiných.
A nejhorší na tom je, že ty pykáš se mnou…
Teď zdálky pozoruji tvé přípravy… na svatbu… předstíráš úsměv, ale mě neošálíš. Po nocích tiše pláčeš do polštáře. Stále vrháš kradmé pohledy k oknu. Čekáš, že přijdu a zachráním tě…
Jak moc bych chtěl!!! Sakra, jak moc bych chtěl!!!
Tvůj otec měl ale pravdu. Jaký život by tě čekal po mém boku? Jsem vyvrhel a zrádce. Dlouhou dobu jsem sloužil jednomu z největších nepřátel Konohy. Nikdo nechápe, proč mě Tsunade vzala na milost… ani já sám ne… jen byl jsem vděčný, že mi dala šanci…
Tu jsem ale promrhal… nemám právo tu zůstávat. Nemám právo být ti na očích a připomínat ti největší zradu ve tvém životě.
Dobré konce si zaslouží jen kladní hrdinové… a já nejsem kladný hrdina…