Žánr

Omnia mors aequat

Smrt prý všechno vyřeší, takový kecy, musím to vědět, jsem přece mrtvej sakra! Nebo nejsem? Co vlastně jsem? Byl jsem mrtvej, ale co jsem teď? TROSKA vzkříšená troska bez vlastní vůle. Co budu dělat? Nemůžu nic, moje podvědomí je potlačované, proč mě nutíte existovat, když nechci? Nechte mě být, nechte mě umřít a spát! Snad si to už sakra zasloužím! Co jsem chtěl udělat, jsem udělal a teď chci odpočinek a konec všeho tady, chci nový život, chci se znova narodit!

Omnia sponte fluant absit violentia rebus

Splnil sa jej sen. Po dlhých rokoch trápenia čakaním sa konečne dočkala. Lásku jej opätoval mladý muž, ktorého už od detstva obdivovala a milovala. A dosť sa to na jej osobnosti odrazilo. Začala sa o seba omnoho viac starať, aby bola pri ňom dokonalá... Svoje nedostatky menila na prednosti a jej sebavedomie sa omnoho zvýšilo. Bola takou, akou presne chcela byť - milovanou a obdivovanou. Veď ako sa hovorí: Trpezlivosť ruže prináša... a žiaľ s nimi aj tŕne...

Těžký déšť dopadal na rozvlhčenou zem. Vzduch, prosycený výpary z jedů, kouřem z bomb i železitým, odporným pachem krve, byl těžko dýchatelný. Kolem Nich se válelo mnoho těl. Některé bez rukou, jiné s dírou v břiše. Byl to odporný pohled. Slabším povahám by se bezpochyby zvedl žaludek, ale oni byli zvyklí na zohavené mrtvoly svých nepřátel i svých blízkých.
.
.
.

Byla chladná noc a na zem těžce padaly kapky deště. V tom dešti a zimě byly vidět obrysy dvou postav. Jakmile vyšel měsíc, tak bylo vidět, že jedna postava je modrooký blonďák a klečí u dívky, která měla temné, modré vlasy a bílé oči, které vám hleděly přímo do duše. Kluk byl celý zkrvavený a měl někde roztržené šaty a dívka měla plno zranění a velkou ránu na břiše.
,,Prosím... nenechávej mě tu samotného…," řekl blonďák a déšť mu smýval slzy z tváře.

Pozorovaly se vražednými pohledy, v rukou zbraně. Větší se najednou podlomila kolena a ona padla na zem.
„Nikdy jsi nebyla tak silná, jak ses dělala. Prokoukla jsem tě hned v první vteřinu.“ Drobná se blížila k zlomené soupeřce. Z katany odkapávala její krev. Zvedla ji nad hlavu, napřažena k poslednímu, smrtelnému úderu. Všechno kolem jako kdyby ztichlo. Čepel, tenká a ostrá, opsala vražedný oblouk. Nezastavitelná. Přesto k cíli nedospěla. Raněná dívka se z posledních sil vzepjala a probodla soupeřku kunaiem.

'Crrrr' zazvonil budík v jednom pokoji Konožského ninji.
„Á to už je pět!“ zděsil se Lee, když pohlédl na hodiny. Okamžitě aktivně vyskočil z postele a začal se svou ranní rozcvičkou. Po dvou stech klicích , pěti stech dřepech a oběhnutí pokoje usoudil, že je dostatečně probuzen, a tak se vydal vykonat ranní hygienu.
Po té vylítl z koupelny a rozhodl se jít se po ránu proběhnout.

Sasuke se jen šíleně pousmál a ukázal prstem směrem ke Konoze a oddechujícím ninjům. Pak promluvil hlasem, který se nesl přes celé bojiště a tvořil hrůznou atmosféru: „ Já, Uchiha Sasuke se teď pomstím tobě, Konohagakure no Sato!

"Ku*va to je zase kosa. Doprd*le nohy mám celý zmáčený, to tu ten pos**nej sníh nemohl někdo zvás do***zlu vodházet!? Uhni vo*e, ať můžu dovnitř nebo ze mě zachvilku bude ledová socha." projevil se Hidánek dříve než stihl strčit svůj jashiní nosánek do Aka doupěte.

Vyletí ptáček!
Pomalu se ručička na hodinách blížila ke třetí hodině, když se dveře Akademie v Kumogakure no Sato otevřely. Sice to tentokrát už nevešel žádný student, za to to byl dlouho očekávaný místní fotograf. Tedy, ne přímo místní. Přesto však jediný, kdo ochotně přijal nabídku fotit děti, jež tento rok čeká maturita. Zkouška, při které se rozhodne, zda se stanou ninjové, nebo naopak. Mohly to už zkoušet po několikáté, tentokrát to vypadalo nadějně. Minimálně to řekli jemu, onen muž už měl nejlepší léta dávno za sebou. Kdysi krásné blonďaté vlasy doslova zmizely z hlavy a také už dlouho trpěl nadváhou.

Proč jen jsem kdy vstoupila na to prokleté místo?
Proč nevzepřela jsem se rozkazům, jak mi to radil instinkt?
Proč následovala jsem bratry a k smrti vyděšená si hrála na hrdinku?
Proč jsem tehdy ze všech lidí musela narazit na někoho tak neskutečně líného a provokativně komplikovaného?
Proč jsem musela potkat zrovna tebe?
Proč, když opovrhuji mužskými slzami, ty tvé mi přišly dojemné?
Proč nedokázala jsem zapudit představu tvého pokřiveného úsměvu a znuděných povzdechů, i když jsem se urputně snažila?

Sluníčko sluní, ptáčci zpívají a Pein s Konan se vracejí v rozverné náladě z čajového dýchánku zloduchů. Náhle oba zkoprní a pomalu jim mizí z úst blažený úsměv.
"Co se to tu stalo?" Vypadlo zděšeně z Peina a jen bezradně zíral na tu spoušť. V hlavě mu jely závitky na plné obrátky.
Mírně ovíněná Konan se začala smát a pronesla: "Miláčku, kde je naše sídlo?"
"Nevim," odvětil Pein se slzami v očích.

„Kde to jsem?“
„Jsi přeci mrtvý.“
„Mrtvý?! Jak se to stalo?“
„No…Když jsi bodl do Naruta kunai, on bodl svůj do tebe.“
„Ano, ano. Už si vzpomínám…Jak mě ale mohl porazit?“
„Jak? Docela lehce, bylo by se mu to podařilo beze zranění, ale ten tvůj fígl…“
„Jo, jo, ten se mi povedl!“
„Ani ne, byl to fígl strašpytla a zbabělce!“
„Co?! Nebylo na tom nic…“

Je Hahanohi, Naruto sa bezcieľne túla Konohou a pozoruje obyvateľov ako blahoželajú a obdarovávajú kvetmi a sladkosťami ženy rôzneho veku. Ide po hlavnej ulici a vidí mladú rodinu: muž, žena a asi desať ročný syn. Prechádzajú okolo cukrovinkárstva a danshi sa doň vytratí, bez toho aby si to jeho do konverzácie zabraný ryoushin všimli. Cez sklenený výklad vidí malého shinobiho ako sa rozpráva s Amai-sanom a na niečo v pulte ukazuje. Ten mu odpovedá, na čo danshi vyberá peniaze a preratáva ich.

S pozvednutým obočím jsi přejela prstem po sklenici obrácené dnem vzhůru a změřila sis téměř nevěřícně vrstvu prachu, kterou na ní špička tvého prstu nabrala. Raději jsi zvedla oči a rozhlédla se kolem ze svého místa za barem. Putyka byla dost temná a zatím i poměrně poklidná. No, putyka... lépe by se hodilo říct pochybné doupě zločinu, kde se scházely ty nejhorší živly a kdo tu neměl pověst nelítostného zabijáka, musel platit všem okolo pití... ale putyka je kratší.

Sensei Eratashi se svým týmem, ve kterém je malá geninka Rinneta, stojí u jezírka. To jezírko je naprosto ojedinělé na celém světě. Je totiž slané a žijí v něm mořští živočichové. Nikdo neví přesně, jak se tohle mohlo stát.

Po dlouhých letech válčení byl Madara konečně poražen a vítězná strana se to rozhodla náležitě oslavit. Protože se aliance zrodila v Zemi železa, sezval Mifune zástupce všech pěti velkých ninja národů do luxusního hotelu v jeho zemi na „nekonečný“ týdenní večírek.
Ne všichni byli z vítězství nadšeni, Narutovi hned ukázalo svou odvrácenou tvář. Už se nemohl vymlouvat, že musí do boje, a odkládat tak své rozhodnutí. Musel provést osudovou a nejtěžší volbu ve svém životě:             Hinata nebo Sakura

Už mě víckrát neuvidíš...By:Sasuke

Nebe je černý, je půl pátý
Večeru věrný půjdem dál
Všude už končí, chvílis mě bavila

Bylo to jako tehdy. Ležela na té lavičce. Horké slzy jí stékaly po tvářích. Spala ale srdce jí neustále křičelo ať nikam nechodí ať zůstane. Nemohla nic udělat. Tak jí ublížil. Hrál si s ní a odhodil ji jako neužitečnou a otravnou. A ona už nemůže jít dál.

[i]Na dveře škrábej, básně piš
Už mě víckrát neuvidíš
Jak se domů dostaneš?
Je ráno
Tahle noc končí a ty víš

Songfic na píseň od Jaromíra Nohavici - Jdou po mně jdou

„Vstávejte lidi! Hidan nám zdrhnul!“ Deidara běhal po sídle a Vůdce (promenádující se po chodbě v nočním úboru) z toho právě dvakrát nadšený nebyl.
„Nebuď hloupej! Kam by asi tak šel?“ mírnil blonďatého splašence Itachi.