Kdo se tě sakra prosil?

Těžký déšť dopadal na rozvlhčenou zem. Vzduch, prosycený výpary z jedů, kouřem z bomb i železitým, odporným pachem krve, byl těžko dýchatelný. Kolem Nich se válelo mnoho těl. Některé bez rukou, jiné s dírou v břiše. Byl to odporný pohled. Slabším povahám by se bezpochyby zvedl žaludek, ale oni byli zvyklí na zohavené mrtvoly svých nepřátel i svých blízkých.
.
.
.
Jeden z Nich se skláněl nad druhým, který sotva dýchal. Muž na zemi měl černé vlasy slepené krví, z úst mu tekl krvavý pramínek a na pravé paži mu čouhala kost. Přestože měl zavřené oči, bylo zjevné, že je při vědomí. Mohlo mu být sotva dvacet let, ale lidi jej odhadovali mnohem starším.
Druhý muž byl ve zhruba stejném věku. Byl oděn v oranžovo-černé bundě, která byla lemována jeho blonďatými vlasy. Měl zvlhlé, modré oči a na krku se mu houpal zelený krystal. Držel svého společníka za zdravou ruku a odmítal se ho pustit. Jako kdyby měl strach, že když ho pustí, tak ten druhý zemře.
.
.
.
Černovlasý muž pomalu otevřel oči. Kdysi temné oči měl nyní klidné. Nebyl v nich strach ze smrti, pouze z pohrdání a odmítnutí. Trochu zvedl hlavu. Blonďák to pochopil a naklonil se k němu.
„Sasuke, proč si to udělal?“
„To kdybych věděl.“
„Nemusel si mě zachraňovat.“ Rozeřval se Naruto. Jeho velké, modré oči se chvěly překvapením i smutkem.
„Říkám ti, nevím proč sem to udělal“
„Sakra, kdo se tě o záchranu prosil?“ Naruto zaklonil hlavu. Slzy, těžko rozeznatelné od deště, mu kanuly po tvářích.
„Mlč, idiote.“ Řekl nyní jíž potichu Sasuke. Oči se mu pomalu zavíraly.
„Tak, je to tady.“ Zašeptal si pro sebe Sasuke. „Umírám.“
„Tak, je to tady.“ Zašeptal si pro sebe Naruto.
.
.
.
„Naruto?“ Optal se Sasuke, jestli je s ním jeho přítel. Oči už měl zavřené a v celém těle ztrácel cit. Ale odpověď nepřicházela.
„Naruto?“ Zkusil to ještě jednou.
Najednou měl podivný pocit. Jako by se mu někdo hrabal ve vnitřnostech.
„Tak sem ho nezachránil.“ Vydechl naposled Sasuke. S myšlenkou, že se Naruto na něj složil a zemřel se pomalinku odebíral do říše boha smrti.
.
.
.
Mladý muž, obvázaný od hlavy až k patě v obvazech, že pomalinku probouzel v konožské nemocnici. Nevěděl, kde se tam vzal. Nevěděl, kdo je. Nevěděl vůbec nic.
„Kde to jsem? Proč tu jsem?“ Zeptal se nahlas. Aniž by poznal zvuk svého hlasu, dostal odpověď.
„Jste v nemocnici v Konoze, pane.“
„Nejsem mrtvý?“
„To bych asi věděl, pane.“ Z hlasu mu bylo cítit lehké pobavení nad mladíkovým zmatením, přestože celkově na situaci nebylo nic směšného.
„A kdo jste?“
„Jmenuji se Jigoten. Jsem zdravotník. Máte štěstí. O chvilku později a už by vás Godaime-sama nezachránila. Přežil jste jenom díky oběti toho druhého. Teď už nejste v nebezpečí“
„Kdo je Godaime? Jakého druhého“
„Utrpěl jste vážné poranění hlavy, proto si nic nepamatujete. Ale nebojte, brzo si začnete na všechno vzpomínat.“
„Já se léčím rychle. Musím si vzpomenout dřív.“ Řekl, aniž by věděl, odkud to věděl. Ale to, že nic nevěděl, ho štvalo i děsilo.
„Teď se na chvilku prospěte, pane.“
„Ano, děkuji.“
.
.
.
Ráno ho vzbudily paprsky slunce, které pronikaly do místnosti širokým oknem. Rychle se posadil. Hlavou se mu míhaly obrazy z jeho života. Najednou, aniž by věděl co dělá, si strhl obvazy z celého těla. Na břiše se mu rýsovala nějaká pečeť.
„Co to je?“ Zeptal se sám sebe. Hnán zvědavostí se jí dotkl.
Najednou ho začala nesnesitelně bolet hlava. Chytl se za ní a začal řvát.
„Už si vzpomínám!“ Vykřikoval přerývavě.
„Už si vzpomínám!“
„Výborně“ Pronesl někdo u dveří.
„Ale ne na všechno Godaime-sama.“ Řekl mladík, když se podíval ke vchodu.
„Co nevíš ty, vím já. Ptej se.“ Nabídla mu Tsunade.
„Proč mám pečeť na břiše? Proč u dveří není žádná stráž? A hlavně, kde je Naruto?“ Netroškařil Sasuke.
Ve tváři nejsilnější kunoichi vesnice se objevil smutek.
„Nedávno objevil Naruto dědictví po svém otci. Byl to svitek s pečetící technikou takové síly, že dokázala zapečetit samotného Kyuubiho.“
„To je sice moc zajímavé, ale kde je Naruto?“ Nedal se Sasuke.
„Neboj, ke všemu se dostaneme. Jak sem řekla, objevil svitek s jednou z nejmocnějších pečetících technik. Nezměrná síla této techniky se ale vykupuje smrtí uživatele.“
„Tak ať jí Naruto nepoužívá.“
„Naruto už jí použil. Zapečetil do tebe svou životní energii. Díky tomu jsi stále na živu. On ti věřil, takže ti věřím i já. Proto žádná stráž“
Nyní Sasuke chápal. Divný pocit ve břiše na bojišti. Pečeť na jeho těle. Proč Naruto neodpovídal, když ho Sasuke volal.
Tsunade vstala z postele a bez ohlédnutí odešla. Věděla, že bude chtít být chvilku sám. Když za sebou zavřela dveře, dal Sasuke průchod svým pocitům. Velké slzy mu stékaly po tvářích.
„Naruto, ty idiote! Kdo se tě sakra o záchranu prosil?“

Note: Je to krátké. Navíc mi moc nejdou dialogy. Ale příště to snad už bude lepší.