Černé oči, jděte spát (Sasuke)

S pozvednutým obočím jsi přejela prstem po sklenici obrácené dnem vzhůru a změřila sis téměř nevěřícně vrstvu prachu, kterou na ní špička tvého prstu nabrala. Raději jsi zvedla oči a rozhlédla se kolem ze svého místa za barem. Putyka byla dost temná a zatím i poměrně poklidná. No, putyka... lépe by se hodilo říct pochybné doupě zločinu, kde se scházely ty nejhorší živly a kdo tu neměl pověst nelítostného zabijáka, musel platit všem okolo pití... ale putyka je kratší. Z toho je nejspíš vidět, že to nebylo zrovna nejbezpečnější a nejpříjemnější místo, ale co by člověk pro trochu těch peněz neudělal. Hadr určený podle všeho k leštění sklenic byl ještě zaprášenější než samotné sklenice. S nespokojeným zamručením jsi tedy obětovala vlastní rukáv a nenápadně si při tom měřila téměř nehybné, temně oděné postavy usazené u jediného stolu, který se nekýval. Už tu otravovaly poměrně dlouho, ale dosud si nic neobjednaly. Ts.
Pomalu tě začínaly bolet nohy z nečinného stání za ušmudlaným barem, když tu vrzly dveře a dovnitř z deště v ulici venku někdo vešel. Nijak teatrálně, ale zrovna nenápadně taky ne. Nejdřív sis nechtěla dělat žádné naděje, beztak to bude zas jeden z těch otrhaných, zarostlých, smradlavých recidivistů, co ti chvíli dělají neslušné návrhy, dají si k pití nějaký dryják, co by prožral sklenici, kdyby ho do sebe hned nekopli, pak znervózní pod pohledem zakuklenců u nejlepšího stolu a zas urychleně odplujou do deště venku... jenže ten způsob chůze ti přece jen rozbušil srdce. Žeby to byl konečně ten, na kterého celou dobu čekáš? Nově příchozí se na půli cesty k baru zastavil a zběžně si přeměřil celou místnost. Pak tím stejným odhodlaným krokem pokračoval k tobě. Posadil se na stoličku, ale tvář měl stále ostražitě napůl obrácenou do spoře osvětleného lokálu.
„Tak co si dáš, frajere?“ oslovila jsi ho. Pořád sis nebyla jistá, měl na sobě plášť s kapucou, ale rozhodně to byl mladý muž s tmavými vlasy a pod tím zmiňovaným pláštěm se mu bez pochyby rýsoval meč... a to vše ti naprosto vyhovovalo, takže nebyl důvod vyhýbat se koketnímu oslovení.
„Mlíko,“ odpověděl. Zamrkala jsi, chvíli ses musela vzpamatovávat z faktu, že mu stačilo jediné slovo a tobě se po zádech rozběhlo mravenčení a zadrhl se ti dech. A navíc to slovo bylo „mlíko“, tak tomu se říká charisma! Ovšem nebyla jsi žádná amatérka, takže ses po pár sekundách sebrala.
„Jenom mlíko? Jseš si jistý?“ skoro jsi zavrněla a zahlížela na něj zkoumavě zpod řas s polovičatým úsměvem na tváři. Konečně se na tebe otočil a ty sis okrajově uvědomila, že tohle je jistojistě on, ta podoba jasně odpovídala obrazu, který jsi nosila v mysli... ale tahle prchavá myšlenka byla zcela přehlušena pohledem jeho očí. Byly tmavé a nezvykle oduševnělé, plné hrozných a ničivých plánů, pod kterými plápolal nezdolný plamen touhy a hněvu, který nebyl sto obsáhnout a ukočírovat ani on sám. Ve zlomku vteřiny se však hladiny jeho myšlenek rozvlnily světlem petrolejky, která stála za tebou na jedné z polic, a pak se ustálily na blahosklonném přesvědčení, že jsi jedna z těch mnoha prostoduchých dívek, které jsou z něho úplně pryč a které většinou okázale ignoruje...
„Jo,“ řekl náležitě chladně. Tvůj úsměv se o něco rozšířil. Očividně byl přesvědčený, kdoví jak není záhadný a démonický, ovšem pro tebe byl otevřenou knihou stejně jako každý jiný. Navíc byl na zvládnutí pořádné výhružné aury až moc mladý... Ale i tak jsi musela uznat, že ještě nikdo, jehož první slovo bylo „mlíko“, na tebe neudělal tak hluboký dojem jako on. Pokrčila jsi rameny a začala ses hrabat mezi lahvemi narovnanými pod pultem. Mléko jsi tedy skutečně neměla a něco ti říkalo, že on to nejspíš taky dobře věděl, ale celkem na tom nezáleželo, protože by stejně nedostal příležitost, aby ho vypil. Svraštil mírně otráveně čelo, když se k němu zezadu přiblížil jeden ze zakuklenců provázený svými kolegy a položil mu nevybíravě ruku na rameno.
„Mladíku, rádi bychom s vámi prohodili pár slov,“ řekl pevným hlasem. Ve svitu petrolejky se konečně potvrdila tvá teorie – pod jejich kápěmi prosvítaly masky ANBU. Nenápadně ses přesunula o kousek dál, neustále jsi cinkala výmluvně lahvemi, ale oči jsi z nich nespustila. Oslovený nic neřekl, jen sesunul ruku neznámého ze svého ramene. Muž, který byl zřejmě náčelník téhle jednotky, se tedy opět ujal slova.
„Jste Uchiha Sasuke ze Skryté Listové, zločinec třídy S obviněný z mnoha přečinů proti lidskosti a lidským právům?“ Mladík se proti všemu tvému očekávání podíval nejdřív na tebe, jako by ti chtěl beze slov poradit, aby ses rychle vypařila, než se otočil k mluvčímu.
„Jméno máte správné. Tu vesnici jsem dávno zatratil. A ostatní je relativní,“ pronesl tónem, který říkal „no a?“.
„Pak vás tedy jménem zákona zatýkám. Půjdete s námi a budete potrestán podle dohody mezi Listovou a Bleskovou o nakládání s nebezpečnými zločinci.“ Mladík si jen odfrkl.
„Nevím, kde berete tu jistotu,“ řekl hlasem, který by dokázal něžně avšak nesmlouvavě semlít monolit na prášek, a zvedl se pomalu ze stoličky. Měla jsi co dělat, abys udržela vážnou a pokud možno i vyděšenou tvář. Co to bylo, Příručka trapného policisty versus Sto a jedno klišé pro správné záporáky? No nevadí, jen ať si to hoši mezi sebou vyřídí podle svého.
„Pokud nepůjdete dobrovolně, bude to pro vás jen přitěžující okolnost, tak jako tak vás odkud odvedeme,“ sahal náčelník nenápadně po své kataně, stejně jako jeho společníci, kterých bylo šest. Uchiha Sasuke, zločinec třídy S, to zřejmě ani neuznal hodné slovní odpovědi. Chmátl bez varování po svém meči, druhou rukou si strhl pláštěnku, která by mu jen překážela, a učinil několik nezvykle rychlých a přesných pohybů. Naklonilas se zájmem hlavu. Jeho eskapáda skončila v železném sevření náčelníka ANBU, k Sasukeho nemalému překvapení.
„Mladíku, máme s vámi už své zkušenosti, tentokrát neuniknete,“ procedil muž, který ho držel za zápěstí, mezi zuby, jediným nacvičeným pohybem mu zkroutil ruku a meč zazvonil o podlahu. Tedy, zazvonil by, kdyby se neskládala z plesnivých prken. Takhle spíše jen tak tupě žuchnul. Ovšem to už se mladík vyprostil, uštědřil staršímu muži v mžiku oka pár bolestivých ran do přesně vypočítaných míst, vrhli se na něj ostatní a ty ses radši odklidila opodál, protože vzduchem začaly lítat kousky židlí.
Mělo ti být jasné, že nezůstane jen u židlí. Tmavooký mladík byl silnější, než je pro děti jeho věku zdravé, ovšem příslušníci ANBU taky nebyli žádní nováčci, takže i takový proslulý génius s nimi měl plné ruce práce a celá putyka se brzo proměnila v rozvaliny a oblaka prachu a zpuchřelých třísek. Ti shinobi dneska nemají žádnou úctu! Ale co ti bylo do nějaké hospody? Raději jsi pozorně sledovala probíhající boj a odhadovala schopnosti obou stran. Přistihla ses však, že fandíš spíš troufalému mladému muži v rozhalence, pověsti o jeho neobyčejném nadání ani v nejmenším nepřeháněly. Se zalíbením jsi sledovala míhání jeho mrštných údů, až ses občas málem zapomněla uhnout letícím věcem a osobám, když se boj přesunul příliš blízko k tobě.

Nějak se to celé protahovalo, kdo by byl řekl, že tomu éru od Uchihů bude šestice ANBU dělat takové problémy? Už tedy zbývali pouze dva a to velmi pochroumaní, ale Sasuke taky nebyl v nejlepším stavu. Košile nasáklá dešťovou vodou a krví kolem něj povlávala v téměř beztvarých cárech, navlhlé vlasy se mu lepily na čelo, meč, o který se chvílemi opíral, aby se vůbec udržel na nohou, držel v jedné ruce a druhou si tiskl k tělu, protože utržil na paži ošklivou, rozšklebenou ránu. Oba ochránci zákona se na něj znova vrhli a ty jsi pootevřela ústa překvapením a leknutím, protože místo toho, aby mladý Uchiha zaujal obranný postoj nebo podnikl cokoli jiného, klopýtl a se zuby bolestně zaťatými se svezl na jedno koleno. Prolétlo ti hlavou, že tohle by se nikdy nestalo, pokud by používal všechny svoje techniky, aspoň jsi tak usuzovala z toho, co se o něm povídalo. Ovšem tady byl zřejmě tak trochu inkognito a nechtěl na sebe upozorňovat tím, že by zničil polovinu města, takže se musel držet zpátky a už ho to zmáhalo. A navíc se zdálo, že ANBU po nepěkné elektrizující smrti svého velitele upustili od záměru Sasukeho zajmout živého. Jaké bylo jejich překvapení, když jejich meče napřažené k poslední ráně narazily na další čepel! Tvoji čepel. Tak to ne, utahat ho mohli, ale popravovat tvého Sasukeho nikdo nebude! No tedy, kdy jsi o něm začala přemýšlet jako o „tvém“? Nejspíš hned od začátku... ale to teď nebylo důležité, teď bylo potřeba odpravit dva nepohodlné policisty, než si uvědomí, co se to vůbec děje. Byla jsi s nimi hotová poměrně rychle. Za prvé byli překvapení a za druhé Sasuke už je před tím pořádně načal a ty jsi byla zcela odpočinutá a plná síly, takže se brzy váleli bezvládně po zemi a stružky krve odplavovala špinavá dešťová voda do zbytků rozpadlé hospody. Zasunula jsi svůj praktický mečík do skrytého pouzdra na stehně a pár kroky jsi byla u Sasukeho. Klečel na zemi, těžce oddechoval a chvílemi kašlal krev, jeho meč ležel bez povšimnutí kousek od něho v kaluži. Zamračila ses a dřepla sis k němu. Bylo by nemilé, kdyby ta zranění přeci jen byla smrtelná...
„Sasuke, žiješ?“ zeptala ses věcně, zatímco ses snažila zjistit, jestli nějaká vážná rána přece jen v té rychlosti neunikla tvé pozornosti.
„Zdá se...“ zamumlal po chvíli, když se duševně smířil se skutečností, že mu zachránila život holka. „Díky... už jsem myslel... že tentokrát...“ snažil se dát dohromady nějakou myšlenku, ale tobě stačil pohled jeho temných očí, které k tobě s trochou námahy unaveně pozvedl. Strašidelné hlubiny byly na okamžik překlenuty vděčností, potlačovaným obdivem a úlevou, že dnes ještě nenadešel jeho čas. Ještě toho chce tolik udělat... Usmála ses a podepřela ho, když se povážlivě zakymácel.
„Neděkuj, byla bych blázen, kdybych je nechala, aby tě oddělali!“ Sasuke se zachytil tvé paže a mhouřil oči ve snaze pochopit skrz mlhu mrákot význam tvých slov. „Víš, jaká je na tebe vypsaná odměna, když tě dopravím živého?!“ Sasuke ztuhl, když mu to došlo. Pak se téměř uchechtl.
„Do hajzlu...“ zamumlal nevěřícně a svezl se ti bezmocně do nastavené náruče.