Když já, pak ty také...

Sasuke se jen šíleně pousmál a ukázal prstem směrem ke Konoze a oddechujícím ninjům. Pak promluvil hlasem, který se nesl přes celé bojiště a tvořil hrůznou atmosféru: „ Já, Uchiha Sasuke se teď pomstím tobě, Konohagakure no Sato! A první půjdeš ty, Uzumaki Naruto!“ Naruto se ani nepohnul. Nedal na sobě znát ani špetku pocitů. Jen se stále upřeně díval do Sasukeho černých očí, které připomínaly nekonečnou studnici tmy. Jen ticho, prázdno a šílená touha po nesmyslné pomstě. Narutovy oči byly jiné v nekonečné modři se občas zaleskly slzy. Nebyly to však slzy strachu, smutku, nebo hněvu. Byly to slzy, které vyjadřovaly jeho nekončící bolest pro padlé přátele. Už tolik jich skončilo Sasukeho rukou pro obranu Konohy: Lee, Ino, Chouji, Kurenai, Shizune, Izumo i…Sakura a spousta dalších! Právě ta poslední, právě Haruno Sakura, dala Narutovi jasně najevo, že tenhle Uchiha Sasuke už se nezastaví před ničím. Tenhle Uchiha Sasuke už není tím, čím byl. Už to není ten, se kterým soupeřil. Před očima mu probleskla vzpomínka na první misi, kterou se Sasukem zvládli. Budeš poslední, Sakuro-chan. Po tobě už nezemře nikdo! Slibuju… Z očí se mu už zase vydral proud slz a kličkoval po jeho tváři hnán větrem a šílenstvím tohoto nesmyslného boje. Nemělo to smysl, přesto tím musel projít. Další věc, kterou snad nikdy nepochopí. Po jeho boku stojící Gaara si toho samozřejmě všiml a rozhodl se zasáhnout, než bude až moc pozdě. Klidně kývl směrem k Temari. Měla oči zarudlé od pláče. Nikdy před tím nebrečela… Ale…jak by mohla nebrečet? Vždyť v téhle bitvě, v tomhle boji přišla o bratra! „Zabiju tě, Uchiho Sasuke.“ Šeptla si pro sebe a rozevřela vějíř.
Suna samozřejmě přišla Konoze na pomoc. A hned, jak jen to bylo možné, se shinobi a kunoichi z této vesnic e zapojili do boje a… to nejspíš nebylo dobře. Nepromyšlený a rychlý útok stál životy mnoha ninjů. Mezi nimi i život Sabaku no Kankura. Gaara vztekle zaťal zuby. Netušil, že ho bratrova náhlá smrt tolik vezme. Sám věděl, že se to jednou stane, ale tohle bylo příliš rychle! Až moc rychle!
„Ne Gaaro, Temari! Pro toho Uchihu už nikdo nezemře a jestli chce mě, ať mě má!“ sykl Naruto. Teprve teď si Gaara všiml, že zatímco on uvažoval o útoku, Uzumaki aktivoval sage-mód. Začal to brát vážně. Narovnal se a přivřenýma očima se zadíval na Sasukeho. Jak daleko došlo jejich dětské rivalství? Byla to pomsta, co je donutilo postavit se proti sobě? Stál vůbec někdy Sasukemu za opravdového soupeře? Nebo to všechno bylo kvůli té pomstě? Jak to vlastně bylo? A jak to bude?
„Uchiho Sasuke, ty, který tu teď stojíš, jsi nukeninem! Já Uzumaki Naruto tě naposled vyzívám: Vrať se do Konohy a podrob se trestu, který ti udělí Hokage-sama! Pokud tak neuděláš, budu nucen tě zabít! Pojď zpět…prosím…Sasuke“ vydechl nakonec a doufal, že ač Sasuke tato slova zaslechnout nemohl, doufal, že se vrátí…
Sasuke se začal smát: „Blázne! Tak mě zabij, jestli si myslíš, že na to máš! Jsi ubohý! Jen kluk, do kterého jeho vlastní otec zapečetil Kyuubiho! Jeden z nejhloupějších tvorů pod sluncem! Nevzdám se, dokud nebudou všichni jako ty mrtví. Vyhladím všechny, celý svět bude-li to třeba! Pak už budu jen já!“ Já a moje šílenství…moje prokletí. Dodal v duchu.
„Šanci jsi měl. Teď dojde k boji. Je mi to líto, ale budu nucen tě zabít, příteli.“ Povzdechl si modrooký ninja, pak složil pár pečetí. Jeho ruce se míhaly velmi rychle, ale stejně všichni věděli, na co se chystá. A také, že ano. Narutovo jutsu. Jutsu, které se stalo Narutovou vizitkou: „ Kage Bunshin no Jutsu!“
Pamatuji si na den, kdy jsem se tohle jutsu naučil. Tehdy mě zachránil…Iruka-sensei…můžu teď zachránit já jeho? Mám sílu na to, ochránit svou vesnici? Tak, jak by to udělal táta? Uvažoval.
„Ano, a to je jediné, co umíš kage bunshin! Naruto, tohle není dětská hra! Měl ses schovat do té své žabí hory a doufat, že na tebe zapomenu! Ale já bych nezapomněl! Uchiha Sasuke nezapomíná, jeho hněv přetrvává! Tak pojď, Uzumaki Naruto, zničím tě!“ křičel s šíleným podtónem v hlase.
„Nikdy mě neporazíš! Protože já se stanu Hokagem!!! Takže si nabrus katanu dattebayo! A doufej, že jsi lepší shinobi, než řečník!“
„Ty ses vůbec nezměnil! Jsi stále jen to děcko, které se snaží o něco, čeho nemá šanci dosáhnout! Psche…usuratonkachi!“ prohlásil Sasuke a vytasil katanu. Na jejím ostří pomalu probleskovalo Chidori. Naruto udělal Rasengan. Sám. Bez pomoci klonů. Poprvé. Pocit triumfu však netrval příliš dlouho. Vystřídalo jej podivné napětí, které se mu šířilo celým tělem a zbystřovalo mu smysly. Nervozita? Možná. Cítil se, jako před maturitou. Tohle bude ten závěrečný boj. Ten rozhodne. Buď on, nebo Sasuke. A on ne! Musí se ještě stát Hokagem! Ještě musí pohřbít Sakuru! Musí říct Hinatě, že ji miluje! Musí…
„Já mám spoustu důvodů proč žít, Uchiho Sasuke, ale ty…? Máš jich také tolik?!“ s tím se proti němu Naruto rozběhl.
„Já mám jen jeden:pomstu!“ Odpověděl Sasuke hlasem, který připomínal skřípění hřbitovní branky, poslední slova před smrtí. Před čí smrtí? Jeho? Nebo Narutovou?
„DOST!!!“ zaječel dívčí hlas. Oba ztuhli a automaticky zrušili svá jutsu. Na bojišti se objevila vysoká štíhlá modrovlasá dívka. Stála se sklopenou hlavou, jako by litovala, že promluvila. Celé její tělo se jakoby v křečích třáslo. Když pozvedla bradu, poznali oba, že brečí. Po tvářích jí stékaly průsvitné slzy, které dopadaly na trávu pod jejíma bosýma nohama. Na sobě měla černý plášť, který zahaloval celou její postavu. Její ledově bílá pokožka s pláštěm divoce kontrastovala, stále byla krásná a nevinná jako bílý květ lilie. Měla tmavě modré vlasy se kterými si pohrával vítr a hrnul jí je do krásné tváře, jako by se bál, že bude odhalena. Její bílé oči připomínaly studnice naděje a lásky, tak milující, jako náruč matky, přesto přísné, jako rudá tvář kata. Jediné, co ji poutalo k tomuto světu, jinak se mohlo zdát, že je andělem, byl výraz v ušlechtilé tváři a kunai v její ruce. Tvářila se, jako by právě udělala něco trestuhodného, jako by právě zabila. A skutečně! Po kunaii stékala rudá kapka krve. Jako by k tak úchvatné bytosti ani nemohla patřit.
Hrobové ticho prolomil až blonďatý ninja : „Běž domů, Hinato-chan…Tohle nebude trvat dlouho.“ Prosím. Dodal v duchu. Sasuke byl nevypočitatelný, co kdyby se jí něco stalo?
Dívka zasmušile pohladila plášť. Její smutek dolehl na všechny, jako první sněhová přikrývka a donutil je také zesmutnit. Pak promluvila hlasem tolik naplněným bolestí, jako nic na světě: „Ne, já nemůžu, musím přece taky bojovat za svou vesnici! Tak, jako všichni! Jsme připravení stát po tvém boku, Naruto-kun“ po tváři jí stekla další slza, tentokrát nedopadla na zem. Tentokrát skrápěla čepel kunaie a spojila se s kapkou krve.
„Běž pryč, běž, Hinato-chan.“ Zašeptal Naruto, Sasukeho naprosto ignoroval, natolik ho její bytost uchvátila.
„Chtěla bych být jako ostatní z klanu Hyuuga! Chtěla bych být stejně silná! Já tu zůstanu, Naruto-kun! A je mi jedno, co řekneš! Chceme ti pomoct…“ dívka pohladila kunai, jako by laskala tvář otce, kterého jí vzal čas, čas a Uchiha Sasuke, který tu teď stál, vyveden z míry Narutovými slovy.Uchechtl se a odsunul Naruta stranou.
„Jsi jako bratr a s tímto vědomím zemřeš! Zabiji tě tady a teď! A teprve potom zničím Konohu!“ prohlásil a pak od něj odvrátil tvář. „Ale ona půjde ještě před tebou! Bude to dobrý boj…Byakugan vs. Sharingan!“
Hinata zvedla hlavu, v očích se jí bojovně zalesklo. Nebyl to však odlesk krvelačnosti, nýbrž spravedlnosti, která má být vykonána rukou krásky. Potřásla hlavou, závoj tmavomodrých vlasů vytvořil vodopád, který jí spadal na záda. Tak rozhodná.
„Je mi to líto…můj otec si přál, aby byla Konoha šťastným místem a já mu slíbila, že kdyby zklamal, zastoupím jej! Tohle břímě nemohl nést sám! Cesta ke Konoze vede přeze mne!“ prohlásila a zastoupila mu cestu k bráně.
„Další ze strážných andělů Konohy?! Další pošetilec, který se snaží bránit, místo aby ničil? Jako bratr…“ s těmito slovy se proti Hinatě Sasuke rozběhl. Katanou jí mířil na hruď. Byl moc rychlý. Nemohla stihnout uhnout. Byl pomstou. Byl zlem. Byl vším. Jen Sasuke Uchiha a nic jiného. Jen ten přízrak z minulosti.
Hinata překvapeně zamrkala a nechápavě se dívala na chlapce nad sebou. Chlapec? Spíš mladý muž. Shinobi.
„NARUTO!!!“zaječela. Z bílých očí jí tekly křišťálové slzy. Sasuke si přitáhl Narutovu tvář blíž a z centimetrové vzdálenosti do ní zasyčel slova výsměchu.
„Žádný Hokage…“
Z očí Uzumaki Naruta pomalu vyprchával život. Již to nebyly jiskřící modré studánky energie, teď v nich byl jen smutek, jen ticho, jen…smrt, která si odváděla mladého ninju s sebou do země umírajících. Tolik toho ještě chtěl udělat. Tolik říct…stát se Hokagem…jako otec .
Tohle ještě není konec, tak co Uzumaki Naruto…přijmeš teď moji pomoc? Myslím, že nemáš na vybranou…Kuhahahaha! Narutovou myslí se prohnala Kyuubiho slova. Pousmál se.
Ale mám, můžeš zemřít zároveň se mnou…co ty na to…liško? Zeptal se. Cítil, jak sebou tvor uvnitř něj zazmítal.
To neuděláš! Křikl Kyuubi.
Ne, ještě ne… vydechl Naruto. Kyuubi ho začal léčit.
„Naruto…“ sykl Sasuke. Jak mohl?! Co to udělal?! On…nechcípl?! Jak mohl vběhnout do té rány a nechcípnout? Nikdy před tím dobrovolně nepřijal Kyuubiho! Chcípni Naruto!!!
„Naruto…“ zašeptala Tsunade. I jí se z očí koulely průzračné slzy, pláč matky. Co všechno pro nás chceš udělat?!
„Naruto…“ Gaara se nevěřícně díval na tělo mladé naděje, do kterého se rychle vracel život…
„Ty…Uchiho Sasuke! Zabil jsi mi bratra, zabil jsi nejlepší ninji Konohy a málem jsi zabil jsi Naruta! Nemůžu tu jen tak stát a čekat, koho dalšího zabiješ! Jsi zlo a Naruto by za tebe položil život! Ty, Uchiho Sasuke…zemřeš!“ zasyčel Kazekage a začal skládat pečetě. Někdo ho však zadržel…
„Naruto? Už jsi toho udělal dost! Nech to na nás!“ namítl nekompromisně Sabaku
„Proč?“ zeptal se Sasuke ochraptělým hlasem. Hlasem, který vyčítal sám sobě. Nevěřil. Nezabil. Netušil. On…sám…nedokázal...zabít…Naruta
„ UCHIHO SASUKE! ZABIJU TĚ!!!!!!!“ zaječel jiný hlas a všichni sebou trhli. Všechny tento hlas vrátil do kruté reality. Ten hlas…přicházel jako by z jiného světa. Ne ze světa překrásné a milé Hyuugy Hinaty. Tento hlas…přicházel z pekel. A i jeho majitel, jako by nyní vyšel ze samotného ďábla. Jako by samotným ďáblem byl. Blonďaté vlasy měl rozcuchané, některé prameny protkané krví, na sobě měl své klasické oranžové oblečení, ale…vše potrhané a potřísněné krví. Ne její krví…krví nepřátel. Krev…tohle slovo ho vystihovalo. Byla tu však i řada dalších…pomsta, vztek, smrt. Jeho oči měly barvu Akvamarínu. Kdykoli jindy by mohly být milující, záhadné, milé. Teď však jediné co v nich Sasuke našel, byl jeho osud, jeho budoucnost, jeho trest. Co mu provedl? Co mu udělal? Koho mu vzal? Ale on sám věděl…udělal toho tolik v posledních dnech. Nestaral se o to, komu ublíží, koho raní, kdo zemře. Z shinobiho hrdla se vydralo nelidské zařvání…věděl to…Naruto přijal Kyuubiho. Poznal ho. Teď už věděl. Teď už pochopil. Teď už nebylo cesty pryč. Tenhle shinobi byl jeho smrtí…byl tím, kdo mu vezme život. Prakticky to jediné, co měl. Tak proč se trápit? Proč? Byl něčím, čeho nemohl dosáhnout. Vyšším dobrem. Nebo zlem? Zlo byl přece on! Tak a dost! Nad čím tu přemýšlím! Prostě-zle se usmál-dnes zabiju Uzumaki Naruta!!!
„Teď-“ řekl Naruto hlasem, jehož hloubku nelze změřit, hlasem temným jako nejčernější noc, hlasem připomínajícím peří havrana…srst lišky…Kyuubiho hlasem. „-teď zemřeš ty, jež jsi mi vzal vše, na čem záleželo!“
Sasuke se proti své vůli usmál. Rty se samovolně roztáhly do krutého úsměvu, který si nepřál. Tytéž rty pak promluvily. Hlas šepotavý, tichý a přece mocný se rozlétl přes spálenou trávu až k Narutovi: „Moc dobře si pamatuji, ten pocit, který jsem cítil, když jsem zabíjel Sakuru. Jeden z nejlepších pocitů v mém životě. Byl to ten sladký triumf. To sladké vítězství. To, po čem jsem toužil. Způsobit dostatečnou bolest. Teď jsem to já.“ Prohlásil.
„Teď se chováš jako sobec. Tohle je tvá pravá tvář, Uchiho?! Jako typický vrah! Uchiha, který se nezastaví před ničím! Byla to tvá poslední chyba, Uchiho. Byl jsi omyl, kterému jsem věřil. Jsi zrádce a já, Uzumaki Naruto tě teď zabiju! Zabiju! Zabiju, slyšíš? Proč se směješ?! Já budu tvůj konec!“ zaječel. Hinata k němu pomalu přišla a zadívala se mu do očí. Dlouze do nich hleděla.
„Směju se jen a jen tobě. Jsi tak pošetilý. Vím, že dnes zemřu, ať rukou tvojí, nebo jejich-“ mávl rukou směrem ke Konožským. „-ale chci ti dát radu, baka: nesnaž se tvrdit, že jsi lepší, než já. Jestli mě někdo porazí, bude to Kyuubi, ale ty ne!“
„Jenže tobě uniká jeden detail…Kyuubi a já jsme jedno!“ křičelo to stvoření temna. A nezůstal jen u tohoto, křičel dál: „Vše, co jsem kdy měl, jsi mi vzal ty! Jen ty jsi vrah a jen ty víš, co si vrah zaslouží! Chtěl ses pomstít bratrovi a sám jsi dělal to, co dělal on! A nikdo není výjimka! Haruno Sakura! Yamanaka Ino! Akimichi Chouji! Danzou! Vzal jsi mi všechny, na kterých záleželo! Vzal jsi mi rodinu! Jsi teď spokojený?“
Otázky postrádající smysl…celý život…otázky… pořád se jen někdo na něco ptá, ale…já chci odpovědi! Dokážu to? Zabiju ho? Nebo…ne? Sasuke chtěl odpovědi. Pomsta mu nabídla jen další otázky…věděl Naruto něco, co jemu unikalo? Jak by mohl?! Vždyť Sasuke byl vždy o krok před ním…ale…co když ne?
Najednou si nebyl ničím jistý. Ani sám sebou. A Naruto to poznal…Naruto? Nebo Kyuubi?
„Sbohem, Uchiho Sasuke!“ prohlásil Kyuubi z Narutova těla. Pak natáhl ruku, ze které vytryskl proud chakry, který Sasukeho připoutal k bráně Konohy. Pomalu a rozvážně k němu došel a vytáhl kunai.
Dost, Kyuubi! Už nechci tvou pomoc! Vrať se zpět! Rozkázal Naruto.
Kuhahahaha, ty jsi vážně tak hloupý. Myslíš, že se jen tak vzdám těla, které mi nabízíš?! Neměl jsi strhávat pečeť!!! Tvoje chyba…Uzumaki… Jasně cítil, že se jeho těla zmocňuje Kyuubi.
NE! Nedovolím ti to!
A co tak asi uděláš…Sbohem Uzumaki…Naruto…
NE! NE! NE! NE! Bylo příliš pozdě. Narutova bytost, jeho city, jeho vzpomínky…to vše mizelo v přívalech Kyuubiho vzteku…jeho síly. Jeho ruka se sama napřáhla a ovládána Kyuubim pročísla vzduch. Kunai prošel Sasukeho krkem. Zasmál se.
„Naruto-k-kun!“ ozvalo se za ním. Hinata.
Další, která tě milovala, slyšíš ji, Naruto? Pousmál se Kyuubi.
„Naruto, přestaň!!! Ovládni ho!“ zakřičel Kakashi.
Podívejme se…tvůj sensei…že by ti věřil? Naruto? Jak ubohé jméno! Poškleboval se Kyuubi.
Je jen jedna cesta… Ozvalo se v Kyuubiho hlavě. Naruto byl spoutaný uvnitř něj tak, jako on uvnitř Naruta. Byli propojení. Stejný osud. Stejná cesta. Rozdílné osoby…
Tak ty jsi ještě nechcípl?! Musíš mít opravdu výdrž… Rozesmál se Kyuubi.
Kyuubi…já vím, co mě čeká. Smířil jsem se se smrtí…ale ty? Víš, že když zemřu já, zemřeš i ty? Žil jsi příliš dlouho v mém těle na to, abys mohl být bez něj…jsi na mě závislý! Narutova slova nabírala na intenzitě tak, jak on se chtěl vrátit do svého těla.
Nemůžeš! Já jsem Kyuubi! Jsem silnější, než ty! Ty nemůžeš vyhrát!!! Naruto, nebo snad Kyuubi zavřel oči.
Já,Kyuubi, to já…já jsem ten, komu patří tohle tělo…a jen já rozhodnu o jeho osudu! Zase byl o něco silnější.
Nemůžeš! Zakazuji ti to! A víš, co je na tom všem nejlepší? Ty tvé kamarádíčky…tu tvoji rodinu nezabije Sasuke! Budeš to ty sám!
Ne…já říkám, že tohle tělo je jen a jen moje…a já o něm rozhodnu! A teď říkám…ZEMŘEME!!! Narutova ruka se začala pomalu zvedat. Kunai v ruce mířil na krk. Na Narutův krk.
Ne! Tohle ti nedovolím! Dvacet let jsem byl uvězněný v tomhle těle! Jen tak se toho nevzdám! Běsnil Kyuubi. Ruka pomalu klesla. Tělo se otočilo ke konožským. Pomalu vykročilo. Krok za krokem se přibližovalo k nejbližšímu cíli: k Hatake Kakashimu, který se jen usmíval. Tušil to? Věděl? Doufal?
Ruka se napřáhla ke konečnému úderu. Kakashi stále vyčkával. Nebude se bránit? Proč? Zemře snad?
Nedovolím ti to, Kyuubi! Křičel Naruto.
Baka, ty mi nemáš co dovolovat… teď tomu tady vládnu já!!! Smál se Kyuubi.
Ale…Proč je tu taková tma? Co se to děje? Proč se moje ústa otvírají, ale nic neříkají? Proč? Jak to, že nic neslyším? Co se to děje? Nebe je najednou černé! Co je to? Proč se neudržím na nohou? Proč padám?! Já chci vstát! Chci krev! Chci víš! Proč to bolí? Proč mě to tak bolí? Proč?! Co je to?!
Víš, Kyuubi…to je smrt…to je to, co dáváš ostatním. To je tvá cesta na vrchol! Odpověděl Narutův tichý hlas. Tělo otevřelo modré oči. Usmálo se.
„Děkuju ti, Hinato-chan…“ zašeptal hlas.
Za co děkuješ?! Vždyť nás zabila! Zabila nás! Křičel Kyuubi.
Ne, zabila tebe…já…nikdy…neopustím…Konohu…Víš? Já tu budu, ačkoli nebudu vidět, moje duše tu zůstane!trval na svém Naruto.
To si jen namlouváš, Uzumaki Naruto! Když já…pak…ty…také… Kyuubiho hlas zněl triumfálně...až příliž...na to, aby se mohl...mýlit...v tomto světě...Navždy=nikdy