V životě i ve smrti ...

Pozorovaly se vražednými pohledy, v rukou zbraně. Větší se najednou podlomila kolena a ona padla na zem.
„Nikdy jsi nebyla tak silná, jak ses dělala. Prokoukla jsem tě hned v první vteřinu.“ Drobná se blížila k zlomené soupeřce. Z katany odkapávala její krev. Zvedla ji nad hlavu, napřažena k poslednímu, smrtelnému úderu. Všechno kolem jako kdyby ztichlo. Čepel, tenká a ostrá, opsala vražedný oblouk. Nezastavitelná. Přesto k cíli nedospěla. Raněná dívka se z posledních sil vzepjala a probodla soupeřku kunaiem.
„A ty jsi vždycky byla zabedněná. Jinak by sis všimla, že se nenechám jen tak zabít!“ Brunetka překvapeně zvedla oči do tváře svojí celoživotní přítelkyně. Potom oběma začala selhávat svalová soustava, takže se zhroutily jedna vedle druhé do trávy. Naposledy se jedna druhé podívala do očí. Obě to věděly. Tady zemřou. Společně. Stejně jako celá jejich minulost. Byly propojené i ve smrti.

„Juu, koukni, tahleta je nádherná!“ Dvě děvčátka si hrála na louce, trhala květiny. Brunetka strčila rusovlásce pod nos květ. Ta se zatvářila znechuceně a trhla hlavou.
„Tahle je hezčí!“ vítězoslavně vytáhla jinou květinu a obě dívky se začaly hádat.
„Proč musíš vždycky všechno zkazit, Juu?!“ zaječela vysokým hláskem brunetka. „Já?! To ty vždycky vymyslíš nějakou blbost!“ Řev neměl dlouhého trvání. Jedna druhé vjela do vlasů.
„Holky, nechte toho!“ odkudsi se vyřítila maminka jedné z nich.

Třetí část chuuninské zkoušky. Stály proti sobě v zápasišti a jedna druhou poměřovala pohledem. Na první pohled tak rozdílné, uvnitř podivuhodně stejné. Brunetka odhazuje zbraně do písku.
„Já proti ní bojovat nebudu.“ Hlas se jí ani trochu nezatřásl.
Jeden z Kagů, který zkoušce přihlížel, se napřímil a jeho oči přejely obě dívky. „Vzdáváš souboj?“ Dívka ho probodla vzpurným pohledem.
„Radši se vzdám, než abych bojovala proti kamarádce!“ Pozornost všech diváků se upřela na druhou geninku. Ta stála, hlavu skloněnou, ruce zaťaté v pěst.
„Ty budeš bojovat? Splníš příkazy nadřízených?“ Hlas Raikageho rezonoval arénou. Jako v odpověď se oslovená roztřásla.
„Kodex shinobi mluví jasně. Příkazy jsou důležitější než city.“ Její společnice sebou trhla.
„Ale … to obyčejná morálka také. Podle ní je přítel to nejdůležitější, co člověk v životě může mít.“ Jako kdyby jí její vlastní slova dodávala odvahu. Zvedla hlavu a přejela tribuny pohledem.
„Jako shinobi jsem začátečník. Ale jako člověk jsem se narodila. Proto odmítám boj!“

S praskotem se zřítila kamenná lavina. Tým listových se rychle stáhl do úkrytu.
„Počkat! Zůstala pod tím!“ vykřikla Juu. Bez rozmyslu se vrhla k čerstvé hromadě a začala odhazovat kameny.
„Blázne. Tvoje ignorace k pravidlům tě jednou bude stát život.“ Ten hlas nebyl o moc hlasitější než šepot. Na prsou kunoichi spočíval balvan. Do vytvořené díry seskočila Juu a odvalila ten balvan.
„To je sice možné, ale já tě tady nenechám!“ vzala ji do náručí a vyskočila z díry.

Ležím na zádech v trávě a nemůžu uvěřit těm vzpomínkám. Opravdu jsem s ní bojovala? Opravdu mě několikrát bodla a já ji? To nemůže být pravda. Najednou se vedle mě něco pohnulo! Nebo spíš někdo? Tvář mi přikrývají dlouhé hnědé vlasy. Aniž bych viděla tvář, vím, komu patří. A s tím poznáním přišla i bolest. Ne v srdci, ale v břiše. Ruka mi klouže na to místo a cítím nějakou teplu tekutinu. Roztřesenou ruku si zvedám přes oči. Na prstech mám krev. Chytáš mě za tu ruku a skládáš mi ji vedle těla.
„Nehýbej se.“ Hlas ti sotva klouže přes rty, ale snažíš se zacelit moje rány. Něco mě nutí do kašle a tvojí tváři se objevuje sprška mojí krve. Namáhavě se zvedáš na rukou a jednu pokládáš na ránu. Okamžitě je mi jasné, že chceš léčit. Chytám tě za tu ruku.
„Nech toho. Nedokázala bych žít s vědomím, že ses pro mě obětovala.“ Ten dlouhý pohled do očí mohl znamenat jen jediné. Lehce přikyvuješ a zničehonic se hroutíš. Přímo přese mě, což mě stojí poslední zbytky dechu. Už nemám sílu dál bojovat o život, když si tě smrt vzala. Zavírám oči a vidím tě před sebou. Už nemusíš čekat, jdu za tebou …