Žánr

Na jednom ze stromů seděla pohledná červenovlasá kunoichi, vítr čechral její dlouhé vlasy, ale ona si toho nevšímala. [i]Ty jeho oči, jako by mi viděli až do duše…Co to plácam?

info: Do Kishimotova království nikdo nesmí. Co když se v něm ale objeví vetřelec a převrátí všechno naruby? Aneb Každá tečka navíc se počítá. Bavte se :-D

Království Kishimota Masashiho zůstává stále neprobádáno.Nikdo netuší, kde slavný kreslíř bere nápady ke svým neobvyklým příběhům. Kde ukrývá aspoň špetičku svého talentu? Jak nahlédnout do plodů jeho práce, ještě než ji pošle do širého světa?

Dívka sedící na stromě daleko za konohou přemýšlí, jestli její život má ještě smysl. Sedí na větvi a dívá se na svůj obraz v jezeře, které je pod ní. Ale pokaždé, když slaná tekutina spadne do vody, tak se hladina rozvlní a obraz e rozmazaný. Za pár okamžiků se ale vrátí do normálu. Dívka, která má od pláče už úplně červené oči a celou tvář promočenou od svých slz, které se ji kutálí po obličeji přemýšlí, co udělala špatně.

[font= Times New Roman][i]Budu vyprávět jeden příběh. Ani ne tak starý příběh. Příběh, který se odehrál před několika lety. Před třiceti, čtyřiceti… no tak nějak. A proč ho budu vyprávět já? Protože jsem jediná kdo ho zná. Jediná, která ještě může vyprávět. Ti dva už dávno nikomu nic nepoví. Ale proč? Proč jsem se ho rozhodla vyprávět? Zrovna já?

„Sakuro! Sakuro!“ křičel blonďatý chlapec který se řítil Konohou přímo k jmenované. Chlapec? Už dávno ne! Vyrostl, zmoudřel, stal se z něj muž. I z jmenované se stala krásná dospělá, moudrá, rozumná kunoichi až na jednu věc.
„Sakuro! Ahoj! Pojď dnes večer s námi! Ichiraku ramenu je diskotéka! Musíš tam jít! Bude to zábava!“
„Hn...dobře Naruto půjdu v kolik?“
„V osm tě vyzvedneme!“ usmál se a běžel pryč.

Ino/ Asuma
Ino zaťuká u Asumových dveří, nedbá toho, jestli jí někdo zve dál nebo ne a suverénně vstoupí… a najde svého senseie v ložnici, jak stojí v trenkách před rozestlanou postelí…

„Dobré ráno, sensei!“
„Je, Ino… eh, co tady děláš?“
„Nemůžu se snad jít podívat za svým učitelem?“
„No…“
„Nějak nervózně se smějete…“

Bolo krásne, slnečné ráno. Vonku si spievali vtáčiky, v rieke si spokojne plávali ryby, na lúke sa pásla zver... Nič nenasvedčovalo tomu, že by bol niekto iný ešte hore, alebo že by sa niečo dialo... A vtom zrazu všetko v lese zbystrilo pozornosť. Začuli divné funenie...

„Aaaaaaaaa...... Toto nie je fééééééééééééééééér......... Smrrk... Fňuk...“

Zvieratá zaostrili na kraj lesa a najprv nič nevideli, až po chvíľke v diaľke zbadali, že sa niečo hýbe. Rýchlo sa bežali schovať a z úkrytov pozorovali, čo sa to tam objaví...

[i]Kdo je to? Kdo je ten muž jenže ke mne mluví ale já ho neposlouchám. Kdo je ten muž na jehož identitu se snažím přijít už celou věčnost. Kdo je ten jehož hlas je mi tak známý a přitom jako bych ho nikdy v životě neslyšel. A kdo je ten na kterém mě něco přitahuje ale zároveň ho nemohu vystát. Kdo je ten muž který dokáže být neuvěřitelně hrubý ale také neuvěřitelně jemný a něžný. Jednou vysloví mé jméno jako kdyby mě nejraději viděl mrtvou a podruhé jako by mne miloval.

Nevím…

Stojíš před tím domem, kde jsi prožil svůj život a potkal svou první lásku.
Slzy ti kapou na novou jouninskou vestu, jež jsi před pár týdny získal. Pomalu odcházíš. Procházíš se různými místy Konohy, kde se ozývají jen noční zvuky.
Najednou na tebe někdo zavolá: „Naruto!“
Rychle se otočíš - za tvými zády stojí Sakura: „Naruto proč jsi utekl z nemocnice? Můžeme ti pomoci…“
„Ne, nikdo mi nemůže pomoct. Umírám, to se nedá zastavit.“

Keď som bola malá, nechápala som zmysel všetkých tých problémov starších. Všetko bolo predsa také jednoduché...Len áno ale nie...Kedysi...
Prečo aj dnes to tak nie je? Prečo v živote nemôže existovať len jedna cesta? Tá správna? Prečo ich je veľa a niektoré sú len slepé uličky? pomyslela som si zúfalo, stojac pred osudovou voľbou.

V době, kdy Godaime Hokage měla slavit deset let své funkce, sužovala celou zemi ninjů krutá válka. Dvě nejsilnější vesnice, spojenci, kteří si byli společným osudem nejblíž se obrátili proti sobě. Listová a Písečná. Už si snad nikdo nevzpomene, která vesnice zabila přátelského agenta jako první, od té doby utekla spousta času a protekly řeky krve. Den co den na různých místech světa proti sobě bojovali dva tábory- Listové a Písečné. Ostatní vesnice se k nim rovnoměrně rozdělily, každá měla na výtěze jiný názor.

Konožské ulice se zahalily do tmy, kterou s sebou přinesla tajuplná noc. Tmavý závoj pokryl i nejtajnější uličky a po té, co uhaslo poslední světélko, putoval tu jako obvykle půlnoční stín. Byl tak rychlý a nikdo ho neviděl, pouze jediná noc ho vždy spatřila a dopřála mu tiché pozorování, které ho každý večer, tolik naplňovalo. Noční stín, míhající se tmou, spatřil konečně místo, u kterého vždy tráví každou noc. Konečně spatřil to okno!(xD)

,,Háááááááá!” ozval sa zlostný výkrik jedného člena podlej skupiny menom Akatsuki.
,,Mám to! Ja to mám!” vyšiel zo zatemnenej izby Pein a na tvári sa mu rysoval podivný úškrnok, ktorý pripomínal psychopata práve utekajúceho z “cvokhousu”.
,,A čo máš?” opýtala sa Konan, no nezdvihla pohľad od knihy s názvom “Slovensko v dejinách stredoveku”.
,,Svoj dôchodok,” odpovedal jej Pein a odrazu začal levitovať.

Jedná se o soutěž, která byla zadána členům Jashinova kultu, drabble je krátká povídka, která má obsahovat přesně 100 slov.

Dandelion princess
Hidan svou kosu ztratil...
Hledal ji snad všude!
Stoupl si v koupelně
„Kdepak asi bude?“
Nebyla ve vaně,
tak hledal v míse.
Kde je ta trojbřitva?
Stále neví se.
Kakuzu nasrán byl,
před hajzlem stál,
řek: „Dělej, Hidane!“
A čekal dál...
Když Hidan vylezl
a louži překročil,
vydal se chodbičkou,
k ložnici zatočil.
V posteli nebyla!
A ani pod ní!
Projel i šuplíky,

Shippuuden, před 100 epizodou anime
Dveře se otevřely a do Tsunadiny kanceláře vtrhli tři ninjové.
„To je dost, že jste přišli, myslela jsem, že se už nedočkám.“ neodpustila si Tsunade.
„Ale bábi, říkala jsi, že máme přijít všichni zároveň a Kakashi-sensei měl zase zpoždění!“ obhajoval se Naruto a hodil ublížený pohled na jonina stojícího vedle sebe. Kakashi si jej, začten do knížky, vůbec nevšímal.

Tak po dlhom dlhom čase, aspoň mne to tak pripadalo, som sa vyhrabala z násypu blbých nálad, občasných miernejších depresií, atd atd...
Niečo som napísala... pár Kimimaro a dievča, menom Mina
Tak dúfam, že to nie je také titanikovské, ako mi to hodnotili iní.
Prajem pekné počítanie

Klopýtnu a opřu se o zábradlí vedle jezírka. Točí se mi hlava. Roztřesenou rukou si promnu obličej. Mnu si jej dlouho a tvrdě, abych se vůbec ujistil, že ho ještě vůbec cítím. Pomalu odtáhnu ruku a podívám se na ni. Matná zář lampiónů rozvěšených všude na stromech okolo jezírka osvítí dlaň plnou jizev… a objevujících se vrásek. Mírně zalapám po dechu. Já… stárnu! Okamžitě zavrtím hlavou a shýbnu se na zem pro rozpitou láhev saké.

Sěděla v konožském baru. Jsou to už dva dny, co se pohádala s Nejim a rozešli se. Byla to jejich první a poslední hádka.
,, Tenten neměla bys tolik pít. Vím, jak ti je. Vždyť i já se někdy pohádám s Narutem.“ Utěšovala ji její kamarádka Hinata.
,, Jenže vy se dáte zase dohromady. Já už s ním ne.“ Řekla opilým hlasem a koukla se na ni unavenými oči. Celé dva dny vůbec nespala a pomalu ani nejedla. Seděla v baru a házela do sebe jednu skleničku Saké za druhou.

"Na-naruto-kun."
V očích měla prázdný výraz, palčivá bolest v břiše jí zabraňovala racionálně myslet.
Světlo ustupovalo a její výhled pohlcovala tma. Víčka těžkla stejně jako její dech.
Pomalu se ponořovala do naprosté tmy.
Každý nádech jí dělal potíže. Cítila, že se blíží konec. Dovřela víčka a...bylo ticho.

Najednou jí opět světlo svítilo do očí. Bolest jako mávnutím kouzelného proutku zmizela. Tak lehce se jí dýchalo.

[color=MediumBlue]