Sannin Lords

Budu vyprávět jeden příběh. Ani ne tak starý příběh. Příběh, který se odehrál před několika lety. Před třiceti, čtyřiceti… no tak nějak. A proč ho budu vyprávět já? Protože jsem jediná kdo ho zná. Jediná, která ještě může vyprávět. Ti dva už dávno nikomu nic nepoví. Ale proč? Proč jsem se ho rozhodla vyprávět? Zrovna já? Asi to má co dělat s tím, že se ve mně pohnulo svědomí. Být Hokage je zvláštní. Člověka to úplně změní. Už dávno nejsem tím čím jsem bývala. Těsně po válce. Byla jsem skutečně mladá a krásná. Lady Tsunade-hime.

Jak jsem již říkala. Začalo to po poslední válce shinobi. Byla jsem mladá, krásná a uznávaná. Byla jsem členka váženého klanu Senju. Byla jsem lékařská paní. Nikdo se mi nemohl rovnat. Nejsilnější kunoichi, která kdy žila. Já a moji dva spolubojovníci jsme se stali významnými osobami. Byli jsme tři feudální pánové. Říkali nám Sannin Lords. Patřili nám tři země. Všichni nám prokazovali úctu. Naše území chránili špičkový shinobi, kteří nám sloužili. Země Rudých Lilií. Země Melodického Ticha. Země Velkých Delt.

Já vládla v zemi Rudých Liliích. Nic mi nechybělo. Byla jsem bohatá. Všeho jsem měla dostatek. Hrála jsem. Tehdy to začalo. Hrála jsem všechno co jsem mohla. Proto můj pád přišel jako první. Zadlužila jsem se. Sebe i svou zemi. Tu nakonec zabral jak splátku můj soused. Moc jsem se tomu nebránila. Hrála jsem dál. Neřešila jsem včerejšek a zítřek. Pro mě byl jen ten dnešek. A k večerní nevědomosti mi pomáhala láhev laciného vína. A někdy ve vzpomínkách jsem si vzpomněla na rodnou vesnici, na svého bratra, na Dana. Ale to jsem zase rychle zapomněla. Žila jsem přítomností.

Jiraiyovi patřila země Velkých Delt. Tam kde se velká řeka větvila vytvářela stovky ostrůvků porostlých bujnou vegetací. Království těch jeho kvákajících hrůz. Žil ženami a okolním světem. Možná proto to byl on, který zůstal věrný. Ten který na Konohu nezapomněl. Nezapomněl na rodnou vesnici. Stále ještě byl ninjou. A ačkoli popíjel s mladou dívkou saké, stále ještě sbíral informace o všem co se kde dělo. Akatsuki, Uchihové a také o té naší malé vesnici. Vlastně to možná bylo štěstí, že to byl on kdo Narutovi při jedné své návštěvě zkazil výcvik a ujal se ho sám. Co by se stalo kdyby byl stejně slepý jako já?

A poslední země Melodického Ticha byla Orochimarova. Pokračoval ve svých výzkumech a pokusech. Lidé mu říkali vědec. Hlavně proto že mu neviděli pod prsty. Kdyby znali pravdu, tak by to dopadlo úplně jinak. Nakonec se stejně stáhl do ústraní a začal kout své plány. Pomstít se, že ho Sandaime tak trochu vyhnal. Techniky převtělování. Brrr. I teď mi z toho běhá mráz po zádech. Vyvolil si mladého Uchiha a odešel s ním. Zůstala za ním jen spoušť a mrtvý Sandaime.

Tou dobou už mi nikdo neříkal lady Tsunade-hime. Legendární naivka. Žena co na zádech nosí nápis „Hráč“. Zadlužená a vůči okolnímu světu nepřátelská. A tehdy za mnou přišli. Oba dva. Na tu bitvu se nedá zapomenout. Tehdy po dlouhé době mi někdo na malý okamžik otevřel oči. Naruto Uzumaki. Možná, že mi i zachránil život. Ale tehdy to byl příliš velký boj. A já nakonec souhlasila. Godaime Hokage. Já Tsunade Senju. Ten kluk byl tak zvláštní a odešel. S Jiraiyou.

Po čase se vrátili. Jiraiya se vypařil někam pryč na výzvědy a Orochimaru se Sasukem byli ještě stále někde v dálce. A potom přišla ta velká rána. Sasuke ho zabil. Jen tak. Jako rána z nebe mi Jiraiya řekl, že Orochimaru už tady s námi není. Začal ještě více pátrat po Akatsuki a odhalil jejich vůdce Peina. Ten ho zabil. Prý to byl velký souboj. Tak to říkala ta jeho žába. A vzala Naruta pryč do učení na poustevníka. Truchlila jsem za Jiraiyu, ale s Peinem jsem se měla setkat tváří v tvář i já sama.

Bylo to dva týdny po Narutově odchodu. Nebo tak nějak blízko okolo tohoto data. Přišel a chtěl Kjuubiho. Samozřejmě, že jsem neřekla kde Naruto je, ale on se tu stejně objevil. A jako tehdy při té bitvě bojoval a chránil nás. Vzbudil Kjuubiho a šest ocasů křižovalo oblohu. Připomnělo mi to dobu Yondaimeho. Jenže tehdy bylo těch ocasů všech devět. A vlastně jsem se dočkala. Osm jich Narutovi zachránilo život. Ale teď? Hledím vzhůru a je tam jen jeden. A v jeho očích. Ten pohled, který jsem viděla jen jednou jako malá holka přesto vím kde. Tehdy jsem něco vyvedla a přišel mě pokárat Yondaime. Pohled, který se mi zapsal do paměti. Naklonil se ke mně a zašeptal mi do ucha.
„Každý špatný skutek musí být po zásluze potrestán.“

Ano. Tak se teď ten kluk dívá. Ví to. Jsem si jistá. On s ním mluvil. Možná že Jiraiya s tou svojí teorií, že v pečeti je i něco z duše Minata nemusela být zas tak špatná. Yondaimeho syn. Zvláštní. Až příliš možná. Je to jako tehdy. Nikdo ho nesměl rušit. Nikdo mu nesměl pomoci. A teď je to stejné. Kdybych jen mohla dělat něco víc než se jen dívat. Ale co já bych byla co platná. Teď nejsem nic, než jen střípek minulosti, který přetrval do dneška. Už dávno nejsem mocná „Lady Tsunade-hime“. Kam se poděli časy pánů, kteří vládli. Už dávno nejsem tou, která byla uctívaná a vznešená. Všichni už na nás zapomněli. Kam jste se jen poděli?

„Sannin Lords.“