愛

Na jednom ze stromů seděla pohledná červenovlasá kunoichi, vítr čechral její dlouhé vlasy, ale ona si toho nevšímala. Ty jeho oči, jako by mi viděli až do duše…Co to plácam? Dyť je to nafoukanej frajírek! Elegantně seskočila ze stromu, její vlasy ji následovaly, vypadalo to jako rudý vodopád. Rozeběhla se do vesnice a namířila si to do Ichiraku, když šla, vypadala jako by se vznášela. Vstoupila do restaurace a objednala si ramen. Za ty dva roky co jsem byla pryč, se mohl změnit…Ne to ne, on se nikdy nezmění! Zatřepala hlavou ve snaze odehnat tyhle myšlenky. Pustila se do ramenu, do restaurace vstoupil blonďatý shinobi, pohledem se zastavil u mladé kunoichi, vypadal překvapaně.
„Ahoj Kushino…“pozdravil a přisedl si, jinde nebylo místo.
„No nazdar.“ Zvedla oči v sloup, hodila do sebe zbytky ramenu, zaplatila a se slovy: „Doufám, že si aspoň trošku dospěl.“ Vykráčela z restaurace. Blonďák se za ní udiveně koukal. Od tý doby co se vrátila je nějaká divná…Povzdychl si a věnoval se ramenu.

Běžela po pískové cestě. Co, když někoho má? Proč mě to zajímá? Už jsou to dva roky, co jsem odešla do zemně Vodních Vírů, ale pro mě je domov tady…Sakra! Já to snad nestihnu… Vyskočila na jednu ze střech a skákala k sídlu hokageho, přiřítila se ke dveřím a zaklepala.
„Vstupte!“ ozvalo se ze dveří. Kushina nezaváhala a vstoupila do kanceláře.
„To je dobře, že si tady. Mam pro tebe misi. Doneseš tenhle svitek do Písečné, je to mise typu B, takže samotnou tě jít nenechám, za deset minut se s ním sejdeš u hlavní brány…“ řekl kage.
„Hai! S kým mam tuhle misi?“ Kushina byla trošku vyvedená z míry, co kdyby šla s ním.
„To uvidíš. A teď se jdi připravit!“ zavelel třetí. Rudovláska kývla a se svitkem v ruce vyběhla z kanceláře. Běžela ke svému bytu, vyskočila do něj oknem a urychleně si sbalila věci, svitek hodila až na dno baťohu. Podívala se na hodiny, rychle a zběsile se vydala k hlavní bráně.
„Hmm…nikde nikdo…“ zamumlala si pro sebe, když stála u prázdné hlavní brány. Uslyšela za sebou kroky, otočila se. K ní přicházel blonďatý shinobi s nebesky modrýma očima.
„Vypadá to, že máme misi spolu…“ prořízl trapné ticho.
„Grr…bohužel…“ zamumlala si pro sebe a probodávala Minata pohledem.
„Můžem vyrazit?“ podíval se jí do očí. Uhnula pohledem a přikývla. Vyskočili na nejbližší strom. To se mi snad zdá! Netvářila se nadšeně, ale spíš nabroušeně. Minato se na ní podíval, nerozuměl jejímu chování.
„Jsem tak rád, že válka skončila …“ snažil se o konzervaci.
„Hmm…“ to byla jediná odpověď, kterou ze sebe dokázala dostat. Dál cestovali mlčky.

Blížilo se k večeru. Slunce už pomalu zapadalo a v lese se začalo ztrácet světlo, všude bylo ticho a klid. Všude? Ne. Dva shinobi skákali po stromech směrem ke hranicím se zemí větru. Skoro za celou cestu nepromluvili až do teď.
„Utáboříme se?“ zeptala se kunoichi.
„Jo, až najdem nějaký dobrý místo…“ odpověděl jí blonďák. Seskočil ze stromu na mýtinku, Kushina ho následovala.
„Co třeba tady?“ usmál se na ní.
„Klidně“ opětovala mu úsměv a začala se přehrabovat v baťohu „Já jsem, ale blb!“ plácla se rukou do čela.
„Eh?“nechápal Minato.
„Sem si zapomněla vzít stan…“ posadila se do trávy.
„Vem si můj… já budu spát klidně pod širákem…“ zasmál se.
„To jako fakt?“podívala se mu do očí.
„Jo!“ hodil k ní stan.
„Tak dík, mno…“ usmála se na něj a začala stavět stan. Minato se na ní podíval a pak zmizel v lese. Za chvíli se vrátil a měl plnou náručí dřeva. Rozdělal oheň a ustal si. Kushina si přisedla k ohni.
„Už někoho máš?“promluvila do ticha. Minato se zarazil, tuhle otázku nečekal.
„Ne…Proč se ptáš?“ posadil se kousek od ní.
„Jen tak…zjišťuju co je novýho…“usmála se. Blonďák mlčel, podíval se na oblohu, už nabírala tmavě modrou barvu.
„Myslíš, že po nás někdo pude?“ podívala se na něj.
„Ten svitek…je záruka míru…takže podle mě…určitě…“
„Tuhle misi musíme splnit, já už nechci válčit…“ povzdychla si kunoichi.
„To jo no…už bys měla jít spát, vyrazíme brzo ráno…“podíval se jí do očí.
„Tak dobrou…“ podívala se na oblohu, vypadalo to, jako kdyby mělo za chvíli začít pršet. Chtěla ještě něco říct, ale po Minatovi ani stopy, odevzdaně pokrčila rameny a zalezla do stanu.

Seděl na stromě, nad jejím stanem, nechtělo se mu spát. Kapka deště mu dopadla na tvář, vzhlédl k nebi.
„Vypadá to na pořádnou bouřku…“ zamumlal si. Za chvíli se rozpršelo, po ohni nebyla ani stopa. Pořád seděl na stromě, byl celý promočený, ale to mu nějak nevadilo. Proč sem jí pučil stan? Proč bych pro ní udělal cokoliv? Tyhle otázky mu létaly hlavou, ozvalo se zašustění. Postavil se a rozhlížel se okolo.
„Hej Minato? Chceš snad nastydnout?!“ zavolala Kushina a vylezla ze stanu. Její dlouhé vlasy se na ní začínaly lepit, ale jí to nějak nevadilo, hledala ho, otočila se. Stál tam na stromě, celý mokrý.
„Potřebuješ něco?“ seskočil k ní.
„Nastydneš…“ to bylo jediné, na co se zmohla, nikdy takhle blízko nebyl. Proč se o něj zajímám? Proč se klepu, když je takhle blízko?
„No a?“ podíval se jí do očí. Co je to za pocit? Místo odpovědi se mu podívala hluboko do očí. Proč ho toužím obejmout? Přistoupil k ní blíž. Proč se mi zrychlil dech a tep? Byli od sebe jen pár centimetrů, přesto se ani jeden z nich na nic nezmohl, jen se hypnotizovali očima, nevnímali nic jiného než přítomnost toho druhého. Oba byli promočení, ale nevnímali chlad, cítili pouze teplo, které z nich sálalo, když byli v přítomnosti toho druhého. Topila se v jeho modrých očích. Pohladil ji po tváři, neucukla, byla jako zhypnotizovaná, stále se mu dívala do očí. Jednou rukou ji obejmul. Proč od něj nedokážu utéct? A pak se to stalo, naklonil se k ní a políbil jí. Stála tam celá vyjevená, místo toho aby utekla, mu začala polibky oplácet, líbali se tam v dešti, daleko od civilizace, od nepřátel a povinností. Zvedla ruce k jeho krku. Začal ji líbat na krku. Nedokázala vyslovit ty dvě, jediný slova, milovala ho, ale nikdy mu to nedokázala říct, když se mu podívala do očí, často se nezmohla na slovo a on teď řekl ty dvě, která ona nikdy říct nedokázala.
„Miluju tě.“ Zašeptal jí do ucha. Přitáhla si ho k sobě a pohladila ho po tváři.