Někdo to odskáče!

info: Do Kishimotova království nikdo nesmí. Co když se v něm ale objeví vetřelec a převrátí všechno naruby? Aneb Každá tečka navíc se počítá. Bavte se :-D

Království Kishimota Masashiho zůstává stále neprobádáno.Nikdo netuší, kde slavný kreslíř bere nápady ke svým neobvyklým příběhům. Kde ukrývá aspoň špetičku svého talentu? Jak nahlédnout do plodů jeho práce, ještě než ji pošle do širého světa?

Autorova pracovna je skromná. Prostý stůl s mnoha rozloženými papíry. Dohromady jsou zde pouhé dvě hromádky. Na jednu odkládá kreslíř nahrubo načrtnuté obrázky, které možná někdy v budoucnu použije, na té další čekají kresby pro současný příběh.Dnes však čekala na stole ještě třetí hromádka. Jako by se snad autor nemohl rozhodnout, na které straně stolku jí bude lépe.
Bedlivě si střeží všechna svá tajemství, ale jsou i dny, kdy se několika šťastlivcům podaří alespoň malý kousek toho zázraku zvaného Naruto zahlédnout.

Ozval se zvonek u dveří. Kishimoto se zvedl, aby pozval hosta dál. Zdvořilá konverzace u vchodu trvala jen několik málo minut. Pak oba muži vstoupili do kreslířovy pracovny. „Čaj nebo něco ostřejšího?“
Host si poručil pouze čaj. Když jeho dávný přítel zmizel za dveřmi, neodolal, aby si neprohlédl stůl. Znal ty kresby, jistěže. Kdo by neviděl alespoň jeden díl mangy slavného Masashiho?
Cizinci neunikl rozdělaný list mangy s poznámkou – k vyhození. Sám také kreslil, ovšem v diametrálně odlišném stylu. Po chvilce váhání se chopil psací potřeby a do obrázku s polozavřeným vchodem do jeskyně udělal drobnou ťopku…

„Kterej kretén…!“ zarámusil Hidan, kterého probudilo hlasité burácení. Promnul si oči a jediným pohledem zjistil, že je všechno vzhůru nohama.
„Já nic! Já nic!“ pištěl Deidara a uhýbal rozlícenému Itachimu.
„Ztište se,“ zakňoural rozespalý Kisame a sáhnul prudce po pištícím Tobim, jelikož si ho spletl s budíkem.
„Mistře Sasori, vy to vidíte! Vy víte, že já dneska nic…!“
„Mrtvý ti nepomůže!“ skočil po něm Uchiha, ale narazil jen do Zetsua, který mu nečekaně zablokoval cestu.
„Jde to zvenčí,“ upozornil špión ostatní z Akatsuki.
To už ze své komůrky vyšel i velitel celé téhle bandy. „Může mi někdo z vás vysvětlit, kdo to dělá tak příšerný kravál?“
Za Vůdcem se objevila modrovláska. „Konan, řekni mu, že já to nebyl!“ vypískl Tobi, přeskočil tři kaluže a schoval se za ženinu nezaměnitelnou postavu.
Deidara právě schytal pořádný pohlavek od Hidana, který se mu už po několikáté za poslední týden pokusil vysvětlit, že se nemá dovolávat pomoci zesnulých přátel, neboť existuje pouze Jashin, žádné jiné božstvo.
„Slyšíte mě? Rád bych něco řekl!“ dovolával se Zetsu svých práv. Vůdce totiž okamžitě prohlásil, že viník se přiznal, a střelil po Tobim takovým pohledem, až z něho nešťastník udělal loužičku.
„Chtěl bych říct…!“
„Sklapni, Zetsu, stejně tě nikdo neposlouchá,“ zavrčel Hidan.
„Jde to zvenčí!“ zařval kanibal tak drsným tónem, až se většině ninjů zježily všechny chlupy, které kdy měli.
„Ehm… něco je venku?“ znejistěl Pein.
„Ano, Šéfe.“ Zetsu se přinutil ke klidu.

Akatsuki opatrně vykoukli z jeskyně. Před jejím vchodem stála podivná tmavomodrá obluda na čtyřech silných kolech. Kovová konstrukce držela pohromadě jen díky několika spojům. Ninjové zabijáci neměli tušení, že se právě střetli s výdobytkem moderní civilizace – autobusem. Ta věc nepřestávala vrčet. Akatsuki ucouvli, když to „něco“ znenadání otevřelo tla… dveře.
„Co myslíte, že to je?“ Nestávalo se často, aby se Vůdce musel ptát na radu svých podřízených. Všichni vrtěli hlavou, jako kdyby to měli nacvičené.
„Přišel jsem o něco?“ Kisame už se stačil probrat.

Ještě chvíli trvalo, než se Akatsuki odvážili do té prapodivné věci nastoupit. Na sedadle řidiče se usadil Pein.
„Ale Šéfe, dyť s tím neumíte zacházet,“ upozornil ho Kakuzu. Oslovený se ušklíbl, když se vehikl bez jakéhokoli pobízení rozjel.
Autobus vesele projížděl krajinou vyhýbaje se všem nepatřičným předmětům, jež jim stály v cestě.
„Ó! Peine, ty dokážeš vždycky vše, co si usmyslíš!“ rozplývala se Konan a držela zrzavého ninju kolem krku. Ten se samolibě usmíval a opřel si nohy o volant. Jeho podřízení se tomu podivili. „No co!“ ohradil se. „Jede to přece samo.“

Hidan a Kakuzu cosi řešili mezi sebou. Deidara byl nucen poslouchat Tobiho příšerný zpěv. Vyplašený Zetsu těkal očima ze strany na stranu. Itachi spal opřený o Kisameho rameno s pusou dokořán, takže nebylo ve voze nikoho, kdo by nezaslechl jeho chrápání.
Autobus s osazenstvem toho nejhoršího možného kalibru se vesele řítil vpřed. Akatsuki si po mnoha letech v ústranní mohli opět dopřát výlet do přírody.

Kreslíř dotvořil krajinu a soustředil se na děj, který příběhu vtiskl on sám. Na chvíli přestal, aby zkontroloval, zda se jeho přítel nevrací. Nemusel se bát. Kishimoto právě řešil velmi důležitý pracovní hovor. Cizinec se uchechtl a promnul si ruce. „Uvidíme, jak si poradíte s tímhle.“

„Wow! To je jízda!“ hulákal nadšeně Deidara, ale vzápětí musel uhnout Itachimu, který se rozčiloval, že ho nenechají spát.
„Ticho!“ otočil se na ně rozzuřený Vůdce.
„Bacha, Šéfe!“ vyjekl Kisame. A nebyl sám, kdo si všiml rozbouřené řeky… a útesu.

Chvíli bylo ticho. Ninjové ve snaze nevidět svůj strašlivý konec do jednoho zavřeli oči. Když je opět otevřeli, zjistili, že mrtví ještě nejsou, nicméně se na to chystají. Věc, do níž se všichni naskládali, přepadala svými předními koly přes okraj útesu.
„Hlavně klid. Musíme si pořádně rozmyslet, co uděláme.“ Nedalo se posoudit, zda Vůdce ujišťuje své věrné, nebo jen sebe samého.
Mužíček s maskou propadl panice jako první. „Tobi je příliš mladý na to, aby umřel!“ kvílel.
„Navrhuju, abysme ženy a děti naházeli do vody jako první,“ prohlásil Hidan.
Konan ho zaslechla. „Jak to myslíš, ženy?“ Jak vyskočila, konstrukce se pohnula. Pein ji strhl zpátky na sedačku.
„Zkuste zatáhnout za tu kulatou věc,“ navrhoval Kisame. Velitel Akatsuki přikývl, vzal do rukou volant a po chvíli ho urval. Vozidlo se zakymácelo.
„Všichni zahynem!“ prorokovala Konan.
„Nestraš! Musí to nějak jít!“ pokoušel se ji uklidnit Itachi, ale sám na nic nepřišel.
Nakonec bylo rozhodnuto, že někdo statečný musí vyšplhat ven a odstrčit vozítko z útesu zpátky na pevnou zem. V zápalu boje s tlačítky se totiž ninjům podařilo otevřít střechu. Zetsu omotal své úzké, ale nesmírně pevné šlahouny kolem Hidanova pasu a opatrně ho zvedal nahoru. Když se mu podařilo zachytit se horší načati vehiklu, byl na řadě Kakuzu. Konan zděšeně pozorovala, jak oba siláci šplhají po okrajích autobusu jako opice a trnula hrůzou, zda skutečně splní úkol a všem zachrání život.

Cizinec právě kreslil na papír drolící se kameny. V hlavě už si přehrával celý ten katastrofický scénář. „Co to tam děláš?“ Ostrý hlas Kishimota jej velmi rychle probral.
„Ani trochu legrace nedopřeješ svému starému příteli ze studií,“ usmál se muž a zvedl se ze židle. „Navíc.. stejně jsi to chtěl vyhodit.“
Masashi mu vytrhl list papíru z ruky. Zamračeně se díval na to dílo zkázy, pak několikrát velice pomalým tempem zavrtěl hlavou, načež se chopil svého psacího náčiní.
„Nic nechápeš,“ řekl vážným hlasem. „Ten příběh si žije vlastním životem.“
Nezapomněl na hostitelské zásady a vyprovodil hosta, jak se sluší a patří. Pak usedl ke stolu, udělal několik čar a završil osud Akatsuki…

Drolící se půda signalizovala, že na záchranu je už pozdě. Deidara pískal na prsty svou pohřební písničku. Pak všichni sborově zaječeli…

Zetsu se probudil, po těle mu stékal pot. Před očima měl ještě tu strašnou vidinu Akatsuki padajících do rozbouřené vody, jejich těla se tříštila o ostré kameny.
„Proč tak křičíte, Zetsu-san?“ nakoukl do pokoje malý provokatér.
„Už nikdy si nedám ani kapku,“ zabručel Zetsu a myslel přitom na saké.

Kishimoto se usmál, a zároveň posmutněl. Nebyl by to ale on, kdyby si nevěděl rady. Za pomoci scanneru dostal obrázek na internet. Stačilo ho jen vložit na svůj inkognito účet na Deviant artu a bylo to. Zbavil se nechtěné zápletky tím, že z ní vytvořil fanart. Pak se usmál. Byl si jistý tím, že ta scénka přece jenom bude mít úspěch…