Žánr
Toto... táto poviedka.. no.. asi som mala čudnú náladu, keď som to písala.. No.. Posúďte sami ^^. Dúfam, že sa to bude dať čítať, keď je to také dlhé. :D
Bola tma.
Všade bola tá tma, ktorá bodala do očí viac ako to najostrejšie svetlo.
Vlastne.....s touto tmou sa zobúdzal čoraz častejšie, deň po dni, žil s ňou ako s dlhoročným známym, tak ako s pocitom beznádeje, ktorá sa doňho zabodávala vždy, keď si uvedomil, že tá tma mu bola predsa len súdená.
Že je to dedičstvo získané Mangekyou Sharinganom.
Hnědý a černý
Dva ninjové seděli na větvi starého stromu. Oba byli podle oblečení k nerozeznání. Jediný patrný rozdíl mezi nimi byla odlišná barva vlasů. Oba měli na čelence znak vesnice skryté v listí. Seděli tiše a sledovali ptačí hnízdo několik metrů pod nimi, kde zrovna ptačí rodiče krmili svoje mladé. Ve chvíli, kdy byla hrdla mláďat zaplněna, a starší ptáci odletěli hledat další potravu, jeden z ninjů promluvil.
„Stejně nechápu, proč si musíš pořád něco dokazovat,“ řekl černovlasý.
Malinká dívenka si nadšeně vykračuje po boku svých vysokých rodičů. Maminčinu ručku svírá pevně ve své dlani a těžkopádně za sebou vláčí své dlouhé šatečky. Tatínek si hrdě vykračuje po její levé straně a upřeně hledí z kamenného mostu, po kterém celá rodinka právě jde.
Vonku svietilo teplé, letné slniečko... Všade okolo štebotali vtáčky, zurčal potôčik. Lesom sa nieslo jemné pískanie. Niekto sa približoval k potoku... Osoba bola stále bližšie a bližšie... Až sa zjavila na čistinke.
Podišla k vode a nabrala si ju to fľaše. Potom ju odložila, opláchla si tvár a spokojne sa vystrela. "Konečne niečo čerstvé."
Postavila sa a otočila, keď tu zrazu začula malé vrešťanie. Rozbehla sa za tým zvukom...
****
„Pojď,“ říkám a chytám tě kolem pasu. „Víš, že nám Tsunade-sama pošle zprávu hned, jakmile se něco dozví. A neměla bys tak dlouho stát… ne teď.“
Odstrčíš mě od sebe, zavrtíš hlavou a vytrvale zíráš na cestu.
„Sakuro…“ snažím se přivinout tě k sobě, ale nedovolíš mi to.
Už zase… už zase tu jen stojíš a vyhlížíš. Myslel jsem si, že tě to přejde. Doufal jsem, že tě to přejde… že ta rána jednou přebolí. A zdálo se, že se to také stalo. Byli jsme šťastní. Aspoň jsem si myslel, že jsme šťastní.
Pojďte ke mně blíž, lidé dobří. Pojďte blíž, lidé všeho věku a poslechněte si příběh, který se skutečně stal.
To tenkrát, když byly vesnice ještě mladé, vypukla válka. Země Země a Země Ohně stály opět proti sobě.
[i][b]Stojím na kraji útesů a dívám se dolů. Když jsem byla malá, věřila jsem, že by člověk mohl létat pouze silou vůle. Teď vím, že to nejde, ale přesto bych tolik chtěla. Rozpřáhnout ruce a letět k nebesům. Vidět tu krásnou krajinu, která se všude rozprostírá. Vidět jen to hezké a ne to ošklivé. Z výšky svět nejspíš vypadá mnohem lépe. Vzpomínám na doby, kdy jsem byla šťastná. Na ty doby, kdy jsem měla vše, ale teď… Teď mi osud všechno vzal. Vzal mi, co mi bylo nejdražší. Proč jsem musela zrovna já skončit takhle?
Jmenuji se Hatoraka Yoko a doposud jsem byla čestnou členkou poctivé organizace pomáhající lidem jménem Akatsuki. Tímto bych chtěla uvést na pravou míru všechny činy naší společnosti a taky vám dát prostor nahlédnout do našeho soukromí.
[size=18]
Má cesta byla určena již před lety. Sdílím osud jako má prababička, babička i matka. Jsem vrah. Nájemný vrah. Tvrdá kunoichi, razící si cestu vpřed, neohlížející se za sebe. Nezajímají mě lidé, nezajímá mě láska, chci jen krev a cítit smrt. Nemůžu volit, tohle jsem já. Možná pro mě neexistuje. Neznám strach, neznám lítost. Jsem zabiják na objednání. Jestli chcete vidět city, u mě je nehledejte, vyprchaly už dávno a nevrátí se.
Dalo by se to nazvat něčím, jako hodně "osobní zpověď"
Má nenávist
Někdy mám chuť to vzdát a to je zvláštní, důvodem toho jsi ty. Nikdo jiný. Připadá ti, že všechnu vinu přesouvám na tebe, ale tentokrát to není křivda. Slyším, jak se sarkasticky směješ. A já znejistím. Možná máš pravdu...
Chci ti říct, že je zvláštní, když stojíš za mými prohrami. A právě proto je to tolik bolestné, nemyslíš?
Zároveň je to však ironie, to přiznávám.
To tys mi dala sny, štěstí, víru, ale také smutek, samotu a depresi...
"Kisame, máš jít dolů," vyskočil do dveří Hidan. Kisame odvrátil pohled od svých nehtů, ketré si právě lakuje.
"Počkej chvilku, teď nemůžu," zamává rukou, aby Hidan viděl důvod.
"Říká to šéf, prej bys měl přijít," s těmito slovy Hidan odchází pryč.
Kisame se trochu zarazí a přemýšlí, co by se mohlo tak důležitého dít. Několikrát bezvýznamně zamáchá rukami se snahou o rychlejší uschnutí nehtů. Nakonec uznává, že je to beze smyslu a schází do společenské místnosti ke kulatému stolu.
Byl už večer na sklonku léta a slunce nad Konohou právě zapadalo za obzor. Málokdo tomu každodennímu jevu věnoval pozornost, ale mezi těmi, kdo jej sledovali, byl jeden shinobi.
Mladá černovlasá dívka seděla na střeše honosného domu, pozorovala nadcházející západ slunce a o čemsi přemýšlela.
O životě, o budoucnosti.
"Ostatní z rodiny se ke mně chovají s úctou," pomyslela si, "přidávají za mé jméno uctivé -sama a vždy mi vyhoví. Jsem členka hlavní rodiny a dostává se mi podle toto i patřičné úcty. Ale…"
Chtěl zapomenout
Boj, šílený boj a desítky mrtvých.
„Proč?“ zeptá se světlovlasý mladík. „Proč?“ zopakuje svoji otázku. Žádná odpověď nepřišla, možná by mu i někdo odpověděl, to by ale nemohli bojovat s Akatsuki. Chtěl zapomenout.
Odrazil další kunai, kolikátý? To už nevěděl. Pramínek krve a další ztracený život. Nářek polomrtvých a svištění zbraní.
„Naruto za tebou!“ zakřičel na něj někdo ze zadu, už bylo pozdě, široká katana se zaryla mladíkovi do břicha.
Přeji příjemné čtení!
V jednom okamžiku se může všechno změnit.
Nevím, jak dlouho už zírám na nekonečné nebe. Záře hvězd se pomalu vytrácí, když půlnoční modř bledne přicházejícím úsvitem. Je naprosté ticho. Veškerý nářek už utichl, jak smrt pomalu obešla bojiště. Cítím, že i po mně natahuje své pařáty. Do tváře mi vane její ledový dech.
[font=Times New Roman]
Teplý letní večer. Ve velké zahradě se konala oslava narozenin. Čí? To věděli jen zasvěcení. Hokage přece nestárne. Jéje já vám to prozradila. Tak pšt. Nebo se mnou bude zle. Ale zpátky do té zahrady. Pod altánem hrála kapela a na prostranství před ním tančilo pár odvážlivců. Vlastně jen jeden pár. Lee a Sakura, která se tam chudák ocitla, ani nevěděla jak. Za chvilku už tam nebyl ani ten jeden pár. S tím ale musíme něco udělat. Přece se na zahradní slavnosti nemůže netančit.
[color=black]
Slunce nad obzorem se sklánělo pořád níž a níž. Nebe zvolna měnilo barvu ze světle modré na purpurovou, až na západě zahořelo ohnivě rudou. Od východu se pomalu přikrádal soumrak a s každým jeho krokem se okolní lesy utápěly v černotě. Brzy měla vládu nad světem převzít noc...
A Tobi ještě nebyl doma.
Konan nervózně popocházela po místnosti, ruce založené na prsou. Občas významně vzdychla, aby dala ostatním obyvatelům jeskynní skrýše najevo, že by se o Tobiho osud měli začít také zajímat. Bohužel vzdychala marně.
Zhluboka se nadechl. V jedné ruce křečovitě svíral pero, v druhé žmoulal roh papíru. Snažil se zapnout mozek na maximum a něco vymyslet, ale přesto se mu to ani v nejmenším nedařilo. Kde jen, proboha, vězí ta Múza, která ho má políbit na čelo a vnuknout očekávaný nápad?
Potemnělou chodbou se dlouze odrážely ozvěny kroků. Těžké boty v pravidelném intervalu dopadaly na kamennou podlahu. Šly bez obav. Šly najisto... a šly neomylně. Vyvolávaly dunění podobné mořskému příboji. Nic a nikdo je v tuto chvíli nemohl zastavit... až na těžké dubové dveře, které jim z ničeho nic přehradily cestu. Ruka v kožené rukavici sáhne na kliku a pomalu a nenuceně dveře otevře.
