Anděl

Stojím na kraji útesů a dívám se dolů. Když jsem byla malá, věřila jsem, že by člověk mohl létat pouze silou vůle. Teď vím, že to nejde, ale přesto bych tolik chtěla. Rozpřáhnout ruce a letět k nebesům. Vidět tu krásnou krajinu, která se všude rozprostírá. Vidět jen to hezké a ne to ošklivé. Z výšky svět nejspíš vypadá mnohem lépe. Vzpomínám na doby, kdy jsem byla šťastná. Na ty doby, kdy jsem měla vše, ale teď… Teď mi osud všechno vzal. Vzal mi, co mi bylo nejdražší. Proč jsem musela zrovna já skončit takhle? Proč?! Každý mi říkal, že to přejde, ale nepřešlo… Je to už tak dlouho, co odešel a nechal mě tu samotnou. Kdo ví, že taková ztráta nikdy neuhasí bolest v mém srdci? Kdo?! Možná… Možná Kakashi. Ten by mi nejspíš rozuměl, ale ten tady taky není. Kdo všechno za tu dobu odešel? Ani nevím. Už nejsem schopna dál jít. Nejsem schopná se sama odrazit od toho hlubokého dna a znova vystoupat nahoru, protože osud… Protože se k nám chová mile, dá nám křídla, ale jakmile nabereme velkou výšku, sebere nám je. Proto už nechci spadnout dolů. Protože to bolí. Poprvé za tu dobu uslyším šumění vln. Jak hezké by bylo skočit dolů a ponořit se do té bílé načechrané pěny. Ponořit se do ní a už se nikdy nevynořit. Byla bych pod tou zelenomodrou vodou a dívala se na svět zezdola. Teprve potom bych byla až na samém dně, odkud už není návratu. Možná, že to, co se stalo byla náhoda, ale… Náhoda neexistuje. Neexistuje ani osud, to vím od jednoho velmi silného shinobiho, který tu už také není. Měl velký sen, ale obětoval se za mně, abych mohla já splnit ten svůj. Všichni ve vesnici tvrdili, že to nedokáže, ale on to málem dokázal. Málem… Měl to na dosah ruky, ale ztratil to. Ztratil to kvůli mně, kvůli mému přání. Tohle jsem teda opravdu nechtěla. Já…
Stačí tak málo, jen čtyři, tři kroky a ocitnu se na samém dně. Pomalu přecházím k okraji, rozhodnutá to udělat, ale něco mě zastaví. Jako bych se bála, že potom tu nebude nikdo, kdo by o něm vyprávěl. O něm, o jeho skutcích a o jeho snech. Podívám se opět dolů a zmocní se mě nová touha. Touha letět.
„Nedělej to.“
Nedělat co? Opět se zastavím a tentokrát nepohlédnu dolů, ale na nebe. A tam vidím svého usměvavého přítele, který mi byl celou dobu po boku. Rychle zamrkám, jako bych se chtěla přesvědčit, že to není halucinace. Není. On tam pořád stojí a tentokrát se na mě zadívá tím zamračeným a nesmlouvavým pohledem.
„Nedělej to,“ zopakuje.
Ale já nevím, co tím chtěl říct. Chci udělat už jen pouhý krok, abych se mohla ocitnout vedle něj.
„Neskákej. Žij dál.“
Žij dál? Lehko řekne, ale hůř udělá.
„Neztrácej naději. Já budu pořád s tebou a ty to moc dobře víš.“
Vím? Možná ano. Ano, půjdu dál. Stejně se s ním jednoho dne setkám, ale musím být trpělivá. Můj čas nastane, až bude osud chtít.