Chtěl zapomenout

Chtěl zapomenout

Boj, šílený boj a desítky mrtvých.
„Proč?“ zeptá se světlovlasý mladík. „Proč?“ zopakuje svoji otázku. Žádná odpověď nepřišla, možná by mu i někdo odpověděl, to by ale nemohli bojovat s Akatsuki. Chtěl zapomenout.
Odrazil další kunai, kolikátý? To už nevěděl. Pramínek krve a další ztracený život. Nářek polomrtvých a svištění zbraní.
„Naruto za tebou!“ zakřičel na něj někdo ze zadu, už bylo pozdě, široká katana se zaryla mladíkovi do břicha.
Křik, pláč, pramínky krve, pohaslé oči, bolest, zlost a strach, to všechno viděl, to všechno slyšel, to všechno cítil.
Už nemá smysl bojovat.
Nebo má? Ještě měl sílu, sílu pojmenovanou Kyuubi. Zapřísahal se, že už ji nikdy nevyužije. Nechce ublížit přátelům. Ale teď? Teď, když jsou někteří mrtví? Jaký bude mít smysl zemřít nebo žít, když se může nechat ovládnout Kyuubim a možná tak zachránit některé z Konohy?
„Kyuubi, půjč mi svou sílu.“ Osudná věta byla zašeptaná do ohlušujícího boje.
Čakra, hrozivá čakra proudila z chlapcova těla. Katana shořela a místo, které jí bylo zasaženo, se samo vyléčilo.
První ocas, druhý… devátý.
Už tam nestál malý chlapec s blonďatými vlasy, na místo něj tam stál devítiocasý liščí démon.
Hrozivý křik Kyuubiho.
Švihnutí ocasem, Akatsuki na druhé straně Konohy.
„Nemůžu se ovládat.“ Zhrozil se Naruto, chtěl ještě chvíli proti Kyuubimu bojovat, ale mysl ho nechtěla pustit ze vzpomínek, ze vzpomínek na bolest. Chtěl zapomenout.
Další švihnutí ocasem, Akatsuki mrtví.
Křik strachu a prosby o milost už nebylo slyšet.
Kyuubi se odpojil z Narutova těla a vlezl do mrtvého Uchihy Madary.
Do toho, který ho nechal zničit Listovou vesnici.
Ticho, až moc ohlušující ticho.
„Naruto!“ křičeli na něj přátelé, přátelé, které se snažil zachránit. Podařilo se mu to.
„Sakura-chan, Sasuke-kun.“ Omdlel.
****
„Jak je na tom?“ ptá se růžovlasá dívka a černovlasý chlapec Tsunade, lékařského ninji a zároveň Hokageho Konohy, každý den.
„Už je mimo ohrožení života, můžete za ním. Ale obávám se, že bude spát. Už to není ten samoléčitelný Naruto, jakého jsme znali, už je to jenom obyčejný ninja.“
Oba kamarádi přikývli a vešli do nemocničního pokoje.
Pípání přístrojů, klidné oddechování. To byla jediná věc, co tam byla slyšet.
„Naruto, neměls to dělat.“ Povzdechla si Sakura.
Chlapec otevřel své modré oči a opřel se o lokty.
„Ááá!“ ozval se šílený křik Naruta. „Jděte ode mě pryč! Všichni! Nezabíjejte mě! Já vám nic neudělal!“
„Naruto, Naruto! My ti nechceme ublížit, jsme tví přátelé.“
„Přátelé?“ podivil se a vytřeštil oči. Začaly mu téct slzy.
„Přátelé?!?“
Oba dva přikývli.
„Můžu se vás na něco zeptat?“
„Na cokoli budeš chtít!“ odpověděli mu zároveň.
„Kdo jste?“
Ticho, ohlušující ticho, až na pípání přístrojů a zalapání po dechu.
****
„Jak je na tom? Už si vzpomněl?“ ta samá otázka padala každý den, znova a znova na hlavu Tsunade.
„Už jsem vám řekla, už si nevzpomene. Bude muset začít normální život v normální vesnici. Nemůže se stát znovu ninjou. Neumí nashromáždit čakru, neumí nic. Zítra odjíždí.“
****
Poslední přátelské obejmutí a přátelský polibek.
„Budeš nám chybět.“
„Měj se dobře.“
„Nezapomeň na nás.“
Tak se loučili všichni, co přežili, a že jich nebylo málo.
Na všechno odpověděl jenom kývnutím hlavy.
Jeden krok, jeden krok a už ho nikdy neuvidí. Slzy přátelství kanuly každému z očí.

Krok.
Ztratil se v mlze, stejně rychle, jak zapomenul.
Tak skončil příběh ninji Naruta, chlapce, co se chtěl stát Hokagem.