Pravda... a nic než pravda

Potemnělou chodbou se dlouze odrážely ozvěny kroků. Těžké boty v pravidelném intervalu dopadaly na kamennou podlahu. Šly bez obav. Šly najisto... a šly neomylně. Vyvolávaly dunění podobné mořskému příboji. Nic a nikdo je v tuto chvíli nemohl zastavit... až na těžké dubové dveře, které jim z ničeho nic přehradily cestu. Ruka v kožené rukavici sáhne na kliku a pomalu a nenuceně dveře otevře.

Cítil se bezradný. Tohle byl jeho konec. Beznaděj a strach pulsovaly celým jeho tělem. Mírně se zatřásl. Po zádech mu stékaly ledové kapičky potu. Ani pořádně nevěděl, jak to všechno probíhalo. Jak se do téhle místnosti s oslňujícím světlem dostal. Bylo to na něj všechno moc rychlé. Když tuhle práci přijal, tak netušil, že se hrne do něčeho tak nebezcpečného a šíleného.

Zavřel oči a přemýšlel, jak se to stalo. Bylo to v baru, kde se scházely všechny pochybné existence jako byl on sám. Přišel za ním jeden muž a oslovil ho. Slíbil mu kolosální odměnu... pokud mu přinese jednu věc. Ten muž ho varoval, že stejně tak, jak je velká odměna, bude velké i riziko. Tehdy byl ještě blázen a vysmál se svému zaměstnavateli do obličeje. Nebylo nic, co by pro něj mohlo být nebezpečné. Práci lehkovážně přijal a se zápalem se rozhodl, že zakázku splní do konce týdne.

S vervou se vydal do Konohy, kde se měla ta věc nacházet. Jednalo se o nějaký vzácný svitek, ve kterém měla být uchována všechna tajemství vesnice. Byla to snadné... skoro hračka. Dostat se ke svitku mu nedělalo žádný problém. Ostraha byla minimální a nikdo si ho ani nevšiml. Vše šlo hladce. Popadl tedy svitek a dal se na útěk.

Tehdy ho štěstí opustilo. Z křoví se na něj vyřítil obrovský pes a srazil ho k zemi. Nebohého zloděje obstoupilo několik postav. Najednou ho něco udeřilo do hlavy a on ztratil vědomí..

A teď byl tady. Ptali se ho kdo ho najal, kde to bylo, kdy to bylo, jak se jmenuje a další podobné otázky. Rozhodl se jim nic nevyžvanit... nechtěl pošpinit svou zlodějskou čest. Jejich nápor byl marný... neřekl jim vůbec nic. Svého zaměstnavatele on nikdy neprozradí!

Najednou se otevřely dveře a do místnosti někdo vstoupil.
„Kdyby mi tak aspoň ta zatracená lampa nesvítila do ksichtu!“
Pomyslel si naštvaně zloduch. Chtěl vědet, kdo to přišel, ale to prokleté světlo mu v tom zabraňovalo. Všichni v místnosti si začali najednou tak nějak divně šuškat... moc divně... zlověstně.

„Nezajímají mě žádné vytáčky. Chci vědět pravdu... a nic než pravdu! Nejsem tu proto, abychom si přátelsky popovídali... jsem tu pracovně. Já se ptám a ty odpovídáš. Pochopils?“
Zloděj jen nevzrušeně odfrkl. Tímhle ho nijak nezastraší.
„Ne, nepochopil. Na mě tyhle triky nezkoušej, ubožáku. Nic ti nepovím!“
Tvář nově příchozího protne zlověstný úšklebek.
„Zodpovíš všechny mé otázky doprovolně a ze své vůle... a nebo ti budu muset trošku dopom...“
Nedořekl... viník mužovu větu utne svým řevem.
„Trhni si! Slyšíš trhni si! s**u na tebe! Nic ti nepovím! Na mě si žádný pitomý ubožák nepřijde! Nezlomili jste mě a ani mě nezlomíte!“
Zlověstný úšklebek je nyní od ucha k uchu.
„Dobrá... takže to tedy uděláme po mém.“
Místnosti zazní zlověstný hlas s medovým nádechem někoho, kdo má hroznou radost z vývoje událostí.

Zloděj se mírně zamračí. Tohle bylo nějaké jiné než předtím. Nelíbilo se mu to. Zalomcoval rukama v poutech, jimiž byl nehybně připevněn k železné židli. Bez výsledku... neměl šanci.

V podzemí se ozve bolestivé a zděšené zaskučení.

„Tak to byl jeden... hmmm, zajímalo by mě, co se stane, když tohle uděláme... i s tím druhým.“
Kleště bleskově uchopí nehet a vytrhnou ho ze svého lůžka na prstu. Podzemím se rozletí další bolestivé zaúpění. Mučitel má neblaze spokojený výraz. Jeho oběť se třese bolestí a strachem. Ten jeho úsměv... děsil ho. Bylo to šílené. Ten člověk vypadal, jakoby si to užíval! Kleště uchopí další nehet, ale ten se tentokrát zlomí. Mučitel si povzdychne.
„Ach... jaká nepříjemnost. Jak to tak vypadá... budeme na to muset... jinak.“
Chytne mu do kleští koneček prstu a začne jej pomaloučku drtit. Zločinec křicí, ale nevzdává se. Ozve se nepatrné křupnutí. Malá kůstka je rozdrcena. Zloděj ječí jako smyslů zbavený. Jeho trýznitel pokračuje stejnou metodou dál na zbytku prstu. Jekot nabývá na síle. Oba dva moc dobře věděli, že tenhle prst už asi nikdy moc použitelný nebude. Zloděj zmučeně vzlykne.

Hlavní vůdce výslechu se tváří spokojeně. Tenhleten chlapík byl obyčejný zlodějíček. Zlomit ho bylo tak snadné... stačily jenom ty nejjednoduší a nejsměšnější metody... a už byl strachy a bolestí bez sebe. Opět nasadil úšklebek blázna. Tato grimasa vždy zabírala perfektně. Uchopil do ruky skalpel.

„Tááák, co říkáš... vadilo by ti, kdybych ti vydloubnul oko?“
Nenuceně mu zamává před očima děsivě vyhlížejícím nástrojem. Tohle už bylo na zlodějíčka příliš.
„Všechno řeknu! Řeknu! Dost už! Prosím!“
Zločinec propukl ve zběsilý pláč plný beznaděje.

Podzemím se rozléhaly děsivé skřeky. V tomto jeku nebyla snad ani stopa po lidskosti. Bylo to zběsilé kvičení a škemrání o milost. Byl to křik člověka, který si právě procházel něčím opravdu odporným a nelidským.

Asi za hodinu od doby, kdy zloduch už vše vyklopil... opustily těžké boty výslechovou místnost. Jejich majitel měl na své zjizvené tváři jako vždy neutrální výraz. Zlodějíček sice všechno, co věděl vykecal už napoprvé... ale vůdce výslechu se pro jistotu ještě hodinu potom ujišťoval o pravdivosti jeho slov. Neměl ještě ani zdaleka po šichtě... dneska ho čekaly ještě dva výslechy. Těžké boty se pomalým tempem vydaly k další místnosti.

Zloděj ležel nyní polomrtvý na podlaze.... a v duchu se zapřísáhl, že už nikdy nebude krást.