Žánr
Slunce pražilo na už tak seschlou zem. Popraskaná hlína pod náporem kroků tiše praskala. Sem tam zavál chabý vánek, který olizoval tváře všem lidem, kteří v tento teplý den byli ochotni trávit venku. Byl to jeden z těch letních dnů, ve který se nikdy nemohlo nic pokazit. Všechno bylo dokonalé a pozitivní. Všude jen radost a štěstí.
Oči mi náhodou zabrousí k hodinám. 3:47. Vážně jsem vzhůru ještě teď? A proč vlastně? Netuším. Sedím a koukám se do zdi. Nepřemýšlím o ničem. Mám prázdnou hlavu a zakalené oči. Nespím ani nejsem vzhůru. Kdybych se náhodou nepodívala na hodiny, tak si ani nevšimnu, že bych měla jít spát. Co mě ale přimělo tu teď sedět bez pohnutí a mít okolo sebe absolutní prázdnotu?
[i]„Co jsme to udělali?“
„To co jsme chtěli.“
„Proč?“
„Prostě protože jsme chtěli.“
„Ale bylo to správné?“
„To už je jíná věc.“
„Bylo?“
„Rychle… Rychleji…“
Jeden záběr, druhý, třetí. Jeho svaly se napínaly prací, zuby měl zatnuté bolestí a před očima neviděl tu modrou a širokou řeku, ale obraz svého úspěchu. Už jenom chvíli!
Jeden záběr, druhý, třetí.
Voda z pádla bezohledně stříkala do dřevěné loďky.
„Tati?“ ozvalo se za ním. „Tati… Jsem celá promočená. Studí to.“
Jednoho krásného jarního dne, kdy mělo slunce až neobvyklý žár, se nic netušící Hyuga klan sešel k běžnému pokecu o běžných záležitostech a úkolech klanu. Zprvu debata probýhala v poklidu a míru. Čím déle však trvala, tím pomaleji ubíhal čas a začínalo se zdát, že nikdy neskončí. Někteří měli stále další a další nesmyslné dotazy a nároky. Ten chtěl to a ten zas tohle a tamten ono. Nebralo to konce.
No, tak.. toto fakt vznikne, ak sa niekto nudí, teplota mu ťahá na 39 a snaží sa byť aspoň trolinku vtipný. Ale to fakt neberiem do úvahy, preotže pri normálne fungujúcom mozgu, vedomí... a tak ďalej, by som toto nikdy nedala na konohu 
Ale keďže som sa ospravedlnila, s dobrým pocitom to tu dám ./
Bol teplý jarný deň, slnko pieklo, všetci boli zmorení jarnou únavou, no jeden, posledný z Uchiha klanu kul diabolský plán.
Sasuke, ako jediný (možno)
vlastník káblovej televízie v Konohe sa rozhodol ukázať Tsunade pravú veľkonočnú šibačku.
„Môj drahý denník ... „
„Hinata poď hneď sem...“
„Deje sa niečo otec?“ povedala Hinata.
„Môžeš zaniesť toto Hokage.“
„Samozrejme, otec.“ kývla hlavou, schovala svoj denník do malej škatuľky na okne, zobrala papiere a šla za hokagem.
„Ahoj Hinata. Kam ideš?“ ozvalo sa z poza Hinaty. Ten hlas veľmi dobre poznala. Bol to človek ktorého už dlho tajne pozorovala.
„Ja- ja idem za hokagem a t- ty tu čo...“
„Ja idem.... idem za Kakashim do nemocnice“ Náhle ju prerušil...
potom se na něj dívali a smáli.
Slunce už zapadalo za obzor a jeho záře se rozlévala po obloze. Teplé barvy zabarvovaly jindy chladné nebe a pomalu se ztmavovaly, jakoby se loučily. Loučily s uplynulým dnem…
Je to už pět měsíců co spolu Kiba s Temari chodí.
Gaara ani Kankurou z toho nebyli moc nadšení, ale hlavní bylo, že jejich sestra byla šťastná. Záleželo jim na ní, koneckonců byla jejich jediná sestra, kterou milovali a dali by za ní i život.
Oběma to spolu moc slušelo a tak vidět je procházet se ulicemi, držící se za ruce nebylo nic až tak neobvyklého. Každou chvíli co mohli, strávili spolu. Lidé je rádi viděli pohromadě, protože jim vždy přinesli dobrou náladu.
Pořád byli veselí, smáli se, bylo na nich vidět že se milují.
„Proč?“ ptala se Tsunade, jako by nechtěla uvěřit tomu, co se právě dozvěděla. Seděla na křesle pro hokage v zasedací místnosti rady. Probíhal soud.
Shizune hrdě stála uprostřed místnosti a odolávala pohledům všech okolo. Neměla už co ztratit.
„Dělala jsem to pro vás!“ odpověděla a tím vyvolala překvapený šepot po celém sále.
„Cože?“ skoro zaječela Tsunade. „Vysvětli, jak si to myslela!“
„Dobrá, začalo to hned, jak jste se stala hokage…“
Ten den, co dostala tuhle misi, se jí nezdálo nic divného. Jako velitelka jednoho z nejlepších pátracích ANBU týmů, si Hinata zvykla na průzkumné mise. Na tuhle misi ji poslali samotnou, její tým byl na jiné misi a navíc tohle byl jen nějaké nepokoj na hranicích. Byla ovšem varována i o nebezpečí ze strany Akatsuki a dalších uprchlých ninjů, kteří se v této oblasti vyskytovali. Časně ráno se dívka oblékla a vyrazila směrem k bráně. Cestou potkala dvojici mladých lidí, kteří se drželi za ruce a společně procházeli pustou ulicí.
[color=#03c2c2][i][b]Seděla jsem opět na svém místečku a plakala. Po kolikáté už? Sama nevím. Vím jen, že je to jen pár dnů, co odešel. Navždy… Už nikdy se nevrátí, už nikdy mi nedodá víru a sílu. Už nikdy se neusměje tím jeho krásným úsměvem. Proč?! Věřila jsem mu! Věřila jsem mu, že nezemře dokud se nestane Hokage! Tak proč zemřel tak brzy?
Bloumám po chodbách našeho rodiného sídla.....Přemýšlím jestli myslíš ty věci vážně. Otevřel si oči nebo je to jen další krutá lež?! Kdy už si konečně budu jistá. Opřu se o zeď a sjedu dolů. Sedím a snažím se ty myšlenky zahnat, ale nejde to. Před očima mám stále ten tvůj výraz, ty zářící oči a ten krásný úsměv.
"JAK MŮŽE BÝT TOHLE LEŽ!!!?" histericky zařvu.
Byla jarní noc nasáklá vůní rozkvetlých květin. Dívka seděla za oknem a upřeně pozorovala měsíc v úplňku. Pod tíhou mraků nabýval zajímavé, oranžové barvy. Hvězdy svítily pouze matně, ale ten kdo se zadíval, je spatřil. Stejně jako ta dívka. Šla by ven si sednout na balkon, ale věděla, že jakkoli se noc zdála být teplou, stále se mezi stromy proháněl mrazivý, severní vítr, který chladil každý brzce jarní večer. A tak odolávala svému pokušení a zůstávala sedět v teple u okna.
Jak může skončit něco co ani nezačalo? Jak se může sen rozplynout jako mračna na obloze když ani nesní? Jak můžete mít jistotu když je všechno tak nejisté? Jak můžete vědět co je pravda když ani nevíte co je lež? Jak můžete znát lásku? Když neznáte bolest? Jak můžete říct že je někdo otravný, když ho ani neznáte?
V Konohagakure no sato je veliké pozdvižení! Gai prohrál s Kakashim sázku a dal si sprinta až k nám do ČR!!! V této Velikonoční době je to velice nebezpečné, ale náš milý kastrol přinesl do Konohy nějaké ty Velikonoční zvyky. No, podívejte se sami...
,,Hody, hody do...do čeho, Gaii-senseii?‘‘ zeptal se Lee, který vytrvale šlehal znechucenou TenTen po zádech
Je to příběh sestavenej s dopisů dvou osob. Jednotlivý dopisi jsou odděleny pomlčkou.
Normálně je kluk, kurzívou píše dopis holka. děkuji :)
-Oh, vážně přijedeš? To je tak super! Pozvu ještě Ino a společně si to pořádně užijeme, co říkáš? Páni, pořád tomu nemůžu uvěřit. Ale neboj, tenhle Silvestr si oba dva užijeme co nejvíc. Věřím, že to všechno dopadne dobře.
Orochimaru se začal zvedat z pod trosek svého úkrytu a začal se smát.
,,Hahahahahaha tak Sasuke si myslel ,že mně tak snadno porazí ale to se trochu spletl.
,,Kabuto kde jsi?“ptal se Orochimaru svého společníka
,,Tady jsem Orochimaru-sama.“ odpověděl Kabuto
,,Takže jsi přece jen přežil“
,,Ano použil jsem místo svého opravdového těla náhradu takže to Sasuke nepoznal ani svým Sharinganem.
,,To bylo chytré no myslím ,že je na čase obnovit prokletou pečeť ,kterou mněl Sasuke na krku.
V Konoze
Bylo, nebylo… Za sedmero horami a za sedmero doly stál stánek s nakládanými okurkami. A prodavač to měl všude sakra daleko a zakřičel: „Tohle mělo být sakra o Narutovi, ne?!“
Jako na zavolání tam přiběhl hyperaktivní blonďák a povídá: „Ramen, prosím.“
„Ramen nemáme či co to chceš, jdi do okurkového pole a tam jez okurky!“
Blonďák se tedy sebral a vyrazil na okurky.
Ale před tím si nahlas zanadával…
„Sakra, já si ten ramen asi dneska nedám!“
V tom se z ničeho nic objeví krtek a začmuchá.
„Ramen, naozaj som počul ramen?“
Lapám po dechu a pomalu usedám ke stolku. Rozsvítím lampičku. Vytáhnu dvě propisky z hrníčku. Jednu červenou a druhou černou. Pak chytnu za „knoflík“ od šuplíku, vytáhnu ho a vyndám z něj deníček. Položím ho na stůl, otevřu na prázdné stránce, vezmu černou propisku a začnu psát.
[i]Pátek 13. 3. 2013
