Jen jedna noc

Oči mi náhodou zabrousí k hodinám. 3:47. Vážně jsem vzhůru ještě teď? A proč vlastně? Netuším. Sedím a koukám se do zdi. Nepřemýšlím o ničem. Mám prázdnou hlavu a zakalené oči. Nespím ani nejsem vzhůru. Kdybych se náhodou nepodívala na hodiny, tak si ani nevšimnu, že bych měla jít spát. Co mě ale přimělo tu teď sedět bez pohnutí a mít okolo sebe absolutní prázdnotu?

„Co jsme to udělali?“
„To co jsme chtěli.“
„Proč?“
„Prostě protože jsme chtěli.“
„Ale bylo to správné?“
„To už je jíná věc.“
„Bylo?“
„Nejspíš ne.“

Tak proto. Objeví se po tak dlouhé době. Udělám to co chci, už tak dlouho. Vlastně už jsem to ani nechtěla, ale když se najednou naskytla příležitost… Měla bych si nádávat, ale neudělám to. Co se stalo, stalo se. Možná, že to nebylo až tak špatné. Ne, co si to nalhávám. Bylo. Ale když jsem ho uviděla. Jak jsem jen mohla odolat? Samozřejmě, že nemohla. Sice bych mohla tvrdit, že za to mohl on, ale čeho bych tím dosáhla? Mohla bych to přičíst za vinu jeho očím, ale to by byla lež.

„Sakuro!“
„Ano… Co?!“
„Rád tě vidím.“
„Cože?“
„Rád tě vidím.“
„Co… co tu děláš?“
„Přišel jsem za tebou.“
„Za mnou?“
„Ano za tebou.“

Podíval se mi do očí a se mnou se začal točit svět. On se vrátil. Vrátil se kvůli mně. To jsem si v ten okamžik myslela. Jak jsem byla naivní. Nepřišel se vrátit. Přišel jen z náhlé touhy a popudu. A já jsem mu tak jednoduše podlehla. Právě v ten okamžik, kdy začal mé rty drtit polibkem. Zajel mi prsty do vlasů a moje ruce automaticky objaly jeho krk. Chytil mě do náruče a zmizeli jsme pryč z ulice před mým domem. Stále mě líbal, ale přesto si vybavuji jednu otázku.

„Proč?“
„Proč co?“
„Proč já?“¨
„Protože jsi ta stará známá Sakura.“
„Děláš to jen proto že mě znáš?“
„Dělám to proto že chci.“
„Budeš tu ráno?“
„Ne.“

Jedno slovo. Nejednou mě ovládlo nutkání podívat se vedle sebe. Nikdo tam už neležel. Ještě před pár hodinami, ale ano. Před pár hodinami… Vzpomínání na tuto noc mě bude stát do budoucna hodně slz. Byl tady. Věděla jsem to. Ale nezůstal. Nedokázala jsem ho k tomu přimět. Vlastně jsem to ani nezkoušela. Jen jednou a potom jsem na to zapoměla.

„Proč nechceš zůstat?“
„Mám ještě nějaké nevyřízené účty.“
„Pořád pomsta?“
„Neustále.“
„Můžu tě nějak přesvědčit?“
„Ne.“

Zase to jedno slovo. Potom již nemělo smysl se hádat. Stejně jsem nemohla. Mé rty měly, až příliš jiné práce a moje mysl se toulala někde jinde. Podlehla jsem a v té chvíli mi to bylo jedno. Možná jsem tušila, že budu mít výčitky, ale co na tom. V tom okamžiku mi to bylo jedno. Konečně jsem ho měla. V tu jedinou noc byl můj. A já jeho.