Poslední zápisek

Lapám po dechu a pomalu usedám ke stolku. Rozsvítím lampičku. Vytáhnu dvě propisky z hrníčku. Jednu červenou a druhou černou. Pak chytnu za „knoflík“ od šuplíku, vytáhnu ho a vyndám z něj deníček. Položím ho na stůl, otevřu na prázdné stránce, vezmu černou propisku a začnu psát.

Pátek 13. 3. 2013
Milý deníčku, dneska jsem měla zajímavý den. Vstala jsem už v pět ráno, což je o hodinu dříve než obvykle. Šla jsem se vykoupat, vyčistit si zuby a učesat své dlouhé vlasy. Pak jsem se oblékla. Snídani ještě nikdo nepřipravil. Žádný blázen, kromě mě, ještě nevstal. Vyndala jsem ze skříňky dva pytlíky instantních nudlí. Pak jsem dala do hrnce vodu a dala jí vařit na kamna. Ještě jsem jí osolila. Během toho, co se voda ohřívala na kamnech, jsem si šla do svého pokoje pro knížku- Jsi má láska, DRAKU!. Už jsem skoro na konci a hlavní hrdinové mají k sobě velmi zajímavý vztah. A jejich „zvířátka“ taky. Třeba z toho budou malá dráčátka. No, nechám se překvapit, třeba se to někdy dozvím…
Do vroucí vody jsem vložila nudle, zaklopila je poklicí a nechala je chvilku se dusit. Mezitím do kuchyně přišla mamča s taťkou, celí šťastní, protože mají 20let od své svatby. Dala jsem jim část hotových nudlí, které jsem uvařila. S chutí se do toho pustili, a já také. Po dobré a vydatné snídani jsem šla k hlavní bráně, kde jsem měla sraz se svým týmem. Hodně jsem se na ně těšila, v tu chvíli netušíc, že…

Slaná kapka vody rozmáčela poslední tři slova. nemněla jsem síly je napsat znova tak, aby byla čitelná, proto jsem pokračovala dál.

Pozdravila jsem je. Náš sensej nás vzal na cvičiště se slovy: „Dneska Vás naučím novou techniku.“ Šli jsme velmi natěšeně, tedy hlavně Lee, kterému se v očích objevili ty zářivé plamínky. Na cvičišti nám Gai vysvětlil, co a jak udělat. Všichni jsme to zkoušeli, ale ani jednomu z nás se to nepovedlo. I jindy sebevědomému Leemu to vlezlo na nervy a nechal toho. Jeho síla mládí asi utekla. Blížila se pátá hodina odpolední a sensej zavelel konec tréninku, čemuž jsme se všichni hodně divily, protože obvykle by nás nechal trénovat až do setmění. Ale mě to nijak zvlášť nevadilo, ba naopak, byla jsem ráda, že dospím ten čas, o který jsem se ráno ošidila. Ale než jsme se každý vydal domů, společně jsme zašli na ramen do Ichiraku. Seděla jsem mezi Leem a Nejim. Vesele jsme si povídali. Do rozhovoru jsme se tak zabrali, že jsme si ani nevšimli, že už jsme dávno dojedli a venku nastává šero. Stmívá se. Dokonce se i rozpršelo.

Koukám na text, který jsem zatím do deníčku napsala. Je to jeden z mých nejdelších a to ještě nejsem na konci.

Otevřela jsem dveře domku na okraji Konohy, kde bydlím. Je tu až přílišné ticho… A tma. Něco mi tu nehrálo, ale nemohla jsem přijít na to, co. Došlo mi to hned, když se venku zablýsklo a na stěnách byli vidět fleky, červené fleky. KREV! Vyběhla jsem po schodech, rozvinula svůj svitek na zbraně. Opatrně otevřela dveře ložnice mých rodičů.
Znova se zablýsklo.
To světlo od těch blesků mi umožnilo pohled na mé rodiče, jak leží mrtví v krví zmáčených dekách své postele. Na zemi byla vidět krvavá stopa, jak je někdo táhl sem nahoru. Byl to hrůzný pohled, při kterém mi ztuhla krev v žilách, celá jsem ztuhla. Byla to osudová chvíle mého života. Ostrý tenký kov mi projel zády mezi žebry a propíchl plíci a já se skácela na zem. Cítila jsem teplou hustou tekutinu, jak dělá kolem rány kaluž. Mé oblečení pomalu nasává tu krev, kéž by to byla jen barva! Ten co to udělal, zmizel…

Začal se mě zmocňovat kašel. Při každém zakašlání jsem vyprskla trochu krve, která dopadla na popsané stránky a pomalu se do nich vsákla. Některá slova úplně zakryla, jiná jen z části a ty poslední nechala nedotčené.

S velkou námahou jsem se zvedla, došla do svého pokoje a lapajíc po dechu jsem usedla na židli ke stolu a začala psát můj poslední zápisek do tohoto deníčku.
Tenten
PS- Když se ti naskytne příležitost, vyřiď prosím tohle Nejimu:
MILUJI TĚ!

Z posledních sil jsem vzala červenou propisku a udělala na konci velké srdíčko. Sotva jsem ho udělala, síly mi došli a já se zřítila ze židle rovnou na zem. Při pádu jsem rukou nechtěně shodila fotku, na které jsem já, Neji, Lee a Gai. Sklo se hlasitě rozletělo a fotka vypadla z rámečku vedle mě. Chtěla jsem si ji vzít do ruky, ale už mi duše utíká za mámou a tátou.

Jaké to tam asi je? Říká se, že je to ráj, tak uvidím… A také se říká, že třináctka je nešťastné číslo, pro mě to ale platí jen částečně. Sice opouštím Konohu, navždy, ale zato jsem konečně sama sobě přiznala, že Nejiho opravdu miluju.

„Vím, že je neslušné číst si cizí deník, ale Tsunade mi ho sama dala, prý abych si ho přečetl. Ty poslední stránky jsem četl už asi stokrát. Nemůžu uvěřit tomu, že jsem byl tak slepý. Že jsem se styděl před tebou… říct ti to, co sem měl dřív, ne až teď.“ mladý muž se odmlčel.
„Taky tě MILUJU.“ řekl Neji, když stál nad hrobem Tenten.
„Říká se, že praví muži nepláčou.“ Slzy se mu kouleli po tvářích a dopadaly na bílý mramor.
„Vracím ti tvůj deník.“ s těmito slovy ho položil na hrob. Otočil se k odchodu, pak se ale zastavil a dodal.
„Četl jsem tu knížku. Ti dva se nakonec vzali.“ řekl a odešel.