NEČEKANÉ

Jednoho krásného jarního dne, kdy mělo slunce až neobvyklý žár, se nic netušící Hyuga klan sešel k běžnému pokecu o běžných záležitostech a úkolech klanu. Zprvu debata probýhala v poklidu a míru. Čím déle však trvala, tím pomaleji ubíhal čas a začínalo se zdát, že nikdy neskončí. Někteří měli stále další a další nesmyslné dotazy a nároky. Ten chtěl to a ten zas tohle a tamten ono. Nebralo to konce. Ostatní, kteří již žádné dotazy neměli začíali postupně býti těžce znechuceni a podrážděni.Z tohoto důvodu začaly vznikat drobné rozepře a výměny názorů, které nikam nevedly, akorát při nich houstla atmosféra v místnosti.
Po dvou hodinách úmorného dohadování se schůze konečně dobrala zdárného konce. Zdálo se, že nikdo již nemá dotaz a všem byly podány uspokojivé odpovědi. Po uznání vhodnosti ukončit tuto nervy drásající akci vůdcem klanu, se všichni s radostí rozprchli jako právě roztržený pytel plný blech.
Vypadalo to, že tento den skončí úplně stejně nudně jako začal. Bohužel nestalo se tomu tak. V čase kdy si slunce řeklo, že je čas jít spát a začalo se tudíž smrákat se objevil malý, nepatrný, téměř zanedbatelný problém. A toť Dvě dětské hlavy se nečekaně a neplánovaně střetly, Poté se ozval srdce rvoucí dětský pláč.
Jelikože jedno dítě bylo z hlavního klanu a druhé z vedlejšího. Ihned se strhl nelítostný slovní souboj mezi otci obou dětí.
"Co to ten tvůj parchant blbej dělá neumí čumět na cestu nebo je snad retardovaný slepotou," spustil hurónský řev otec dítěte z hlavního klanu.
Otec z vedlejšího mu na tuto urážku ihned vmetl do očí: "Co si to dovoluješ?! Takto urážet mého syna! Jenom proto, že není z hlavní rodiny! Ten tvůj bastard taky neni nic úžasného. Já ti to vysvětlím, tak abys to pochopil," a v mžiku tasil kunaj.
Zbaven všech smyslů, jen nepřítomně zírá, jak kunaj projíždí příslušníkovi hlavního klanu kůží, poté cítí jak se kunai tře o kosti hrudního koše až nakonec zasáhl srdce. Z rány se dere ven moře krve a z těla pomalu vyprchává život. Teplá krev prýští útočníkovy do obličeje, stéká mu po rukou a vytváří na zemi hlubokou zlověstně vyhlížející kaluž.
Po několika vteřinách probodnutá oběť chroptíc klesá k zemi. Útočníkovi padá pohled na tu spoušť a pomalu mu začíná docházet co provedl, ale bylo již pozdě na konání činů, oběti právě dotepalo srdce. Po sídle Hyuga klanu se začal rozléhat děsívý křik a pláč. Bylo pozdě na cokoli. Jeden život byl nadobro zmařen a druhý na dosmrti pokažen
Teď si všichni už jen mohli představovat jaké by to bylo kdyby se ty dvě nevyné hlavy nestřetli.
Všichni si začali uvědomovat jak tenká je propast mezi štěstím a utrpením. Začalo to krásným jarním dnem a stačilo tak málo a tento příběh se vůbec nestal. Štěstí je holt mrcha pomíjivá a každý by si ho měl vážit do té doby dokud stojí na jeho straně, aby až se odkloní bylo na co vzpomínat a proč žít.

Kolik strašného se může stát
během chvilky dlouhé.
Zůstává nad tím až rozum stát,
co rozhoduje o štěstí za maličkosti pouhé.
Tenká propast je mezi smrtí a bytím.
Stejně tenká je mezi utrpením a štěstím.
Nikomu nepříjde to co má vzácné.
Považuje to za samozřejmé a jasné.
Musí opravdu nejdříve ztráta přijít,
aby poté mohl vzácnost v té věci najít?

Každý si myslí, že všechno ví a zná,
Na prosby a rady druhých nedá.
Každý by přece danou situaci zvládl nej,
Ta si od něj radu nechat dej.
V zápětí zjistíš, že to jen plamené řeči jsou,
Co znich jak na povel jdou.
Proto nikdy nevěř tomu kdo pravdu napočkání dá,
ale jdi za tím kdo pravdu usilovně hledá.