Napořád stejné

Slunce pražilo na už tak seschlou zem. Popraskaná hlína pod náporem kroků tiše praskala. Sem tam zavál chabý vánek, který olizoval tváře všem lidem, kteří v tento teplý den byli ochotni trávit venku. Byl to jeden z těch letních dnů, ve který se nikdy nemohlo nic pokazit. Všechno bylo dokonalé a pozitivní. Všude jen radost a štěstí.
Nedaleko velké budovy se ve stínů sytě zelených stromů spokojeně schovávala rudovlasá dívka. Její vlasy jen chabě vály ve vánku, který se kolem ní prohnal. Nastavila tvář, která se roztáhla v tetelící se úsměv. V příjemném chladu stínů bylo v tomto horkém období nejlépe.
Bylo to jediné místo v této vesnici, které si pamatovala dokonale do každého sebemenšího detailu. Častokrát se tady ukrývala, aby utekla před neustálým komandováním své poručnice, která jí pronásledovala na každém jejím kroku. Teď byl všude dokonalý klid a mír.
Poslouchala bedlivě štěbetající ptáky, poletující z větve stromu na větev.
Polekaně nadskočila, když to v křoví z její pravé strany podivně zašumělo. Nastražila uši a její obočí se hluboce svraštilo.
„Tak vylez,“ křikla popuzeně a založila si své štíhlé ruce na prsou.
Jen na chvíli byl znovu slyšet jen ptačí zpěv, ale když dívka nervózně podupávala nohou z hustého porostu vykoukla sytě žlutá hlava. Oči chlapce prolétly okolí a zastavily se až na přísně se tvářící dívce. Zazubil se a energicky vyskočil z křoví. Z jeho obyčejného oblečení trčela hromada listů a větviček, ale jeho pozornost to příliš neupoutalo.
„Zase si šmíroval,“ odsekla dívka a navztekaně nakrčila nos.
„Jááá?“ protáhla chlapec nechápavě. Založil si ruce za hlavu a znovu ukázal své bíle zuby. „Šel jsem náhodou kolem,“ ospravedlňoval své chování.
„Kecy!“ vyprskla a špičku nohy nevědomky zaryla do hlíny. „Jiraiya-sensei tě učí jak šmírovat a ty sis to chtěl vyzkoušet v praxi. Jen to přiznej Minato.“ Dožadovala se pravdy.
Chlapec hraně zapřemýšlel. Pomalým krokem přešel k dívce.
„Kushino,“ uklidňoval jí konejšivým hlasem. Takovým tónem hlasu, který jí samotnou pokaždé dokázal tak dokonale uklidnit.
Kupodivu se na její světlé tváři objevil znovu ten rozpustilý úsměv. Spustila ruce podél těla a skočila Minatovi kolem krku. Chlapec zavrávoral a překvapeně vyjekl.
„Co ty suchare!“ Provokovala ho Kushina, když odskočila pryč.
Minatův obličej se roztáhl do širokého úšklebku. Poškrábal se na své žluté kštici a založil si ruce ledabyle do kapes. Chvíli se pohupoval ze špiček na paty a bedlivě sledoval svou kamarádku. Jeho pohledy jí znovu začaly neovladatelně znervózňovat.
„Tak co je?“ křikla na něj přísně.
„Níííc,“ mávnul rukou Minato a jeho úsměv ještě zesílil. „Já jen, že tě hledá ta ženská.“
Kushina ztuhla. Její obočí se zbědovaně skrčilo. Minato se tímto pohledem na její tvář neuvěřitelně bavil.
„No a tak jsem poprosil Jiraiyu-senseie, aby mi poradil jak tě najít,“ pokračoval klidným tónem. „Možná v tom bylo trochu toho šmírování,“ přiznal a jedním očkem kouknul po jejím výrazu. „Takže v tuto dobu už bude mít nejspíš namířeno sem.“
Kushina neřekla ani slovo. Rozeběhla se proti Minatovi a popadla ho za ruku. S hrubým trhnutím ho přiměla k běhu. Uháněli společně mezi stromy. Trvalo jen pár minut než stanuli u široké řeky, jejíž břehy lemoval barevný plevel. Všude to vonělo zvláštní omamnou vůní, která se dala jen těžko pojmenovat.
„Hele, tohle je místo kam chodíme se senseiem,“ podotknul Minato trochu překvapeně. Nečekal, že by ho zavedla zrovna sem.
„No jasně,“ mrkla na něj a konečně pustila jeho ruku.
Udělala ještě pár kroků v před a sesunula se na měkkou, zelenou trávu. Slunce jí zasvítilo do očí a tak je jemně přivřela.
„Mám to místo ráda,“ zamumlala, když se její přítel sesunul vedle ní. „Byl jsi to ty kdo mi ho ukázal, když jsem se přišla.“
„Jo,“ kývnul. „Tady mě Jiraiya-sensei poučoval o pravém šmírování holek. Nikdy mi to moc nešlo,“ přiznal s vtipem.
Kushina se uchechtla a do pusy si vložila kus dlouhého stébla.
„Alice-dono nebude mít radost, že máme zase prsty v tvém ukrývání, Kushino-chan,“ ozval se jim za zády dobře známý mužský hlas.
Obě děti se současně otočili. Jejich tváře se roztáhly do úsměvu stejně jako tvář jednoho z nejváženějších shinobi.
„Potkal jste ji?“ vyhrkla zvědavě Kushina.
„Jasně,“ mrknul na ně Jiraiya s jakýmsi tajemným výrazem. „Nikdy jsem netušil, že stačí jen obyčejná sklenka saké, aby se ženy tolik…,“ začal, ale okamžitě se zarazil při výrazů obou dětí, které ho sledovaly s pozvednutým obočím.
„Zkrátka a dobře si šla lehnout,“ dořekl rozpačitě.
Sedl si vedle svého studenta a nastavil tvář ještě stále prahnoucímu slunci.
„Je tady moc pěkně,“ podotkla Kushina v momentu, kdy znovu zavál vánek.
Minato jí věnoval jeden nepatrný, obdivný pohled, kterého si k jeho štěstí všiml jen Jiraiya.
„Tolik bych si přála, aby to tak zůstalo napořád.“
„Proč by ne,“ pokrčil rameny klučina. Tón, kterým to říkal opravdu nutil lidi věřit v to.
„Věci se mění. Lidé se mění. Nic kolem nás nezůstane nikdy stejné. To je prostě jediná jistota v životě,“ mluvila pomalu a rozvážně.
„Slibuju ti, že až se stane cokoliv, my tři zůstaneme napořád stejní,“ zazubil se povzbudivě.
„Mě do toho netahej prcku,“ odporoval se smíchem sensei.
Kushina se hraně zamračila. „Co to říkáte,“ sjela ho příkře. „ Svět bez vás je jako svět bez slunce.“ Zasmála se svým krásným smíchem, který mužské osazenstvo zahřál na srdci.
Vtiskla Minatovi chabý polibek na tvář a vyskočila na nohy. Rozeběhla se k třpytící se řece, do které jen ladně skočila.