Tajemné
Celá skvadra Narutových lidí se vydala směr Sanadova kancelář a laboratoř. Loutkáři se podařilo z Itachiho oblečení extrahovat krev rapy, to byla skvělá příležitost si zjistit více o nich.
„Sakra, kde je ten Přízrak!“ rozčiloval se Expert.
„Nevím, ale jedno vím jistě, nezemřel, protože kdyby ano, poznali bychom to.“ Ujišťoval je Černý havran.
„Máš pravdu, jsme propojeni zvláštním poutem, které nelze jen tak zpřetrhat.“ Souhlasil Yamato.
„Souhlasím.“ Přidali se ostatní.
Kuchař se jen podíval na hodinky a zavrtěl hlavou. Co je moc, to je moc. Nemůže jí tolerovat tolik pozdních příchodů. Pohled mu znovu ulpěl na hodinkách, když náhle klaply dveře a dovnitř vpadla udýchaná dívka.
„Emi-“
„Ujela mi tramvaj,“ vyhrkla první věc na obranu, která ji napadla.
„Ty přece nejezdíš tramvají,“ zamračil se.
Opřela se o rám dveří a pomalu se vydýchávala.
Vtáky štebotali pod Tsunadiným oknom v jej pracovni. Bolo príjemné hrejivé ráno.
„ČOŽE!“ Tsunade treskla o stôl tak silno, že sa jej v pravom rohu nalomil. Vtáky sa zľakli a odleteli preč.
„Ako som povedal, Tsunde. Niekto na nás zaútočil, počas cesty sem.“
Po proměně na mě všichni civěli, ale mně to nevadilo. Naopak ten maník s tou kosou na chvilku "zkameněl" údivem a toho jsem využila. Rozeběhla jsem se na něho a z ruky mu vyrvala tu kosu, kterou jsem pak ve svých zubech překousla jako nějaký klacek. Jakmile se ten maník zpamatoval tak jediné co udělal, bylo to, že mi začal nadávat:
"Ty blbá ku…vo!!! Cos to udělala!!! Ta kosa byla od Jashina!!!!" řval.
"Já, nic. Nevím, kdo první do mě ten tvůj krám zapíchnul!!!" řekla jsem s menším úšklebkem.
Obito vešel do podzemí, ze kterého měl strach, ale musel ho překonat. Jinak by se nemohl nazývat shinobi.
Věděl, že až ho příště Minato uvidí, tak ho ubezduší… Musím to překonat a vydržet! Říkal si v duchu jako mantru.
Ze svého Katonu a klacku si udělal pochodeň.
„Mám oheň na klacku a strachy se třesu jak osika, ale kdyby tu byl Kakashi…“ snažil se nějak uklidnit Obito. V tom se zarazil, když uslyšel hluk, myslel si, že slyší opět to monstrum, ale po chvíli si uvědomil, že to nedělá ten pes, ale někdo zcela jiný…
15.Takumův hněv
„Takže… Tatanari, představuji ti Chiyo. Určitě znáš jejího vnuka.“ Itachimu se blýsklo v očích a nasadil ďábelský pohled. „Sasoriho.“
Chiyo nevypadala, že by jí vyslovení Sasoriho jména šokovalo, stále si rukama zakrývala obličej a ramena se jí třásla od samého pláče.
„Sa…sori?“ vykoktala ze sebe a shlédla na ženu před sebou.
„Přesně tak.“ Itachi přešel k Tatanari, popadl ji za loket a táhl pryč.
Temná nicota ji znovu pohlcovala, hlavu měla jako střep a co chvíli se jí zvedal žaludek. Netušila, jak dlouho ji tu drží, a ani kolik hodin se z ní pokouší velitel Akatsuki dostat jakékoli informace. To mučení bylo strašné a ona nedokázala odhadnout, kolik toho ještě bude schopná vydržet. Seděla schoulená do klubíčka v rohu tmavé místnosti a štiplavý zápach zatuchliny se vrýval do pórů její hebké kůže. V ústech měla sucho, každý nádech spaloval její hrdlo, stejně jako ohnivé peklo pohlcující stoletý les.
Kiriyou stála na palouku. Lehký večerní větřík jí pročesával vlasy. Bílá záře měsíce jí osvětlovala obličej. V rukou držela papíry, které měla předat Sasukemu. Měla neutrální výraz ve tváři, avšak v očích se jí blýskalo. Rozhlédla se do dáli. Pod stromem tam ležela spící postava. Kiriyou váhala. Nevěděla, co by mu měla říct. Nevěděla, jak začít. Pak se pomalu vydala směrem k němu.
„Tahle vesnice je docela pěkná.“ Vyhrkl Asogi a uznale pískl.
„Drž pysk a hledej černý plášť s rudými mraky.“ Napomenul ho Goro drsně. „Mieko. Už jsi konečně něco spatřila?“
„Nic.“ Zalhala dívka. Měla totiž jiný plán. „Mohla bych se jít na chvíli najíst, prosím?“
Goro přitlačil dívčinu tvrdě ke zdi. Následně jí vzal za krk a vyzdvihl do vzduchu.„Nemáme čas.“
Ráno bez jediného slova hnědovláska vstala a vyřítila se z pokoje. Ani na Gaaru nepohlédla. Jen uslyšel tlumené „henge“ , když se za ní zabouchly dveře.
Seděl tedy dál s hlavou opřenou o kolena. Celou noc přemýšlel. Chtěl se omluvit za včerejšek, ale nevěděl jak na to. Nejprve hloubal nad tím, jestli prostě nemá říct, že ho to mrzí. Pak dospěl k závěru, že by ho nejspíš jen sjela jedním ze svých kyselých pohledů a dál by ho ignorovala. Nebo poslala do jistých míst.
Únos
Když jsem šla od Sasukeho zpátky do školy, byla jsem nervozní. Byla jsem strašně ráda, že je v pořádku, ale pořád jsem měla takové blbé tušení, že mě nikdo sleduje. A nemýlila jsem se, přede mnou se objevila vyšší postava.
„Konečně se setkáváme, víš že si mi docela nahrála do karet.“ Řekne mužský hlas a v jeho hlase je znát výsměch.
„Čím jsem vám jako nahrála?“ Zeptám se a malinko přivřu oči , abych lépe zaostřila na postavu. Byl to sto procentně dospělí muž.
„Ehm…“ ozval se hluboký hlas. Ve dveřích stál vysoký hrdý muž středního věku nápadně podobný Hinatě. Měl také dlouhé hnědé vlasy a bílé oči, v nichž se těžko hledal nějaký cit. Stejně hrdě a příkře mluvil. Přejel po přítomných pohledem a pokračoval: „Hinato, měla by ses začít chystat. Večeře bude za půl hodiny. Pozval jsem i celou rodinu Hana. A abych nezapomněl, jestli chcete, můžete tu všichni až do toho velkého dne přespávat.“
„Páni, ty už jsi jako Kakashi-sensei. Tu na tebe čekám skoro půl hodiny,“ čertil se Naruto, když jsem konečně dorazila na smluvenou snídani.
„Myslím, že si se docela zabavil,“ pronesla jsem pobaveně a významně pohlédla na tři prázdné misky, které před ním začaly tvořit malý komínek.
„A ty si nedáš?“ otázal se udiveně, když jsem si nesedla vedle něho.
Šedivé mraky se táhly po celé obloze jakoby se snažily pohltit všechno světlo. Jakoby už nikdy nemělo vyjít slunce a roztrhat tu depresivní šeď. Schylovalo se k dešti, ano. Párkát se nad hlavami lidí zablesklo, krátce, ale hlasitě. Ten zvuk se rozléhal všude kam mohl. Odrážel se od skal stejně šedivých jako nebe. Dokonce i voda podivně zčernala. Připomínala temně modrý inkous, rozlitý na nepopsaném kusu papíru. Rozpíjel se, pohlcoval papír stejně jako se voda odrážela od kamenných břehů. Byl to temný podvečer.
Kagome zůstala jako opařená, tohle tedy nečekala, že řekne. A přitom jí byl, tak sympatický…
„Tak počkejte chvíli, kohože to mám ohlásit?“ Kagome dělala, že se přeslechla, i když si moc dobře pamatovala jeho jméno.
„Ushira Seiya.“ Zopakoval teď již klidně.
[hide=Úvod]Protože jsem se v Soumraku malinko zasekla, rozhodla jsem se rozepsat druhou sérii, která mi už delší dobu hlodala v hlavě. S dějem v Narutovi má však málo spolučného, a to díky tomu, že jsem pozměnila děj i charaktery postav. A teď k ději:
Včerejší déšť výstřídalo příjemné ranní slunce. Byl to pěkný a pozitivní začátek dne. Takový, který hned dodá doušek dobré nálady.
U velkého, obdelníkového stolu seděla celá Hirakova rodina. Jejich matka se spokojeným úsměvem tancovala kolem kuchyňského stolu a chystala jídlo. Děti se hádaly o kousky ovoce umístěné uprostřed stolu. Nebylo ani stopy po včerejším nočním rozrušení. Zdálo se být všechno v pořádku. Jakoby nic nenarušovalo rodinný klid, jakoby žádné problémy navíc neexistovaly.
Původní obrázek here
Kano se opřel o kamennou zeď tichých a osamělých horkých pramenů a ponořil se do výše očí. Pak nenápadně vzhlédl k obličeji Itachiho Uchihy. Měl zavřená ústa, celé jeho tělo bylo špinavé a celkově vypadalo zuboženě. Na druhou stranu mu pořád na hrudi hrály svaly a obličej měl bez újmy („I jiné části jeho těla vypadaly pořád dobře xD“ „June, ty jsi ale prase!“).
Dvě bezvládná těla ležící u brány Konohy. Nikdo neví, co se stalo...
[i],,Okamžitě ho začněte léčit..."
,,Zavolejte Hokage..."
,,A co bude s ní...?"
,,Je pro ni už příliš pozdě, má potrhané srdeční svaly..."
,,Ale stále má tep..."
