Zesílit, nevzdat se a vyhrát! XIV.

Temná nicota ji znovu pohlcovala, hlavu měla jako střep a co chvíli se jí zvedal žaludek. Netušila, jak dlouho ji tu drží, a ani kolik hodin se z ní pokouší velitel Akatsuki dostat jakékoli informace. To mučení bylo strašné a ona nedokázala odhadnout, kolik toho ještě bude schopná vydržet. Seděla schoulená do klubíčka v rohu tmavé místnosti a štiplavý zápach zatuchliny se vrýval do pórů její hebké kůže. V ústech měla sucho, každý nádech spaloval její hrdlo, stejně jako ohnivé peklo pohlcující stoletý les. Potřebovala se napít a uhasit žízeň, která jí mučila snad celou věčnost. Snažila se na to nemyslet, ale pud sebezáchovy byl silnější. Celé tělo jí bolelo, ale i přes to se pokusila vstát. Rukama se pevně opřela o zeď a pomalu se zvedla. Pak opatrně posunula pravou nohu dopředu, podrážka její boty se jen stěží odlepila od podlahy, ale i tak se dostala tam, kam chtěla. Totéž udělala i s druhou nohou. I když jí i ten sebemenší pohyb dělal nesmírné potíže, snažila se dostat napříč místností. Po chvíli se jí podařilo došourat se až k dřevěným dveřím. S žuchnutím se opřela o staré místy ztrouchnivělé, ale přes to pevné dřevo. Zhluboka se vydýchávala. Pak se zaťatou pěstí zabušila.
"Hej! Vy zmetci…"pokoušela se křičet, ale hlas jí začal pod vlivem nepříjemného sucha v hrdle selhávat, "…dejte mi vodu!"
Na její volání, ale nikdo neodpověděl.
"No tak! Copak mě nikdo neslyší?"znovu se pokoušela ozvat. Ale odpovědí jí bylo stále jen hluboké ticho, které prolamovalo pouze její hlasité přerývané dýchání. Znovu začala mlátit pěstí do dveří své cely, pud sebezáchovy fungoval až moc dobře, snažila se zachránit holý život, jenže na to byla sama.
"Dejte mi vodu!!!!! Vy sraby!!!! Sakra, copak mě tu chcete nechat zhebnout?!" křičela hystericky. Z očí se jí řinuly slabé potůčky slz, a ruce měla již zkrvavené od neustálého a bušení do dřeva.
"No tak…"zaúpěla. Zesláblé tělo mladé kunoichi se svezlo na špinavou zem, jediné co teď dokázala dělat, byl pláč, i když i ten se zdál být příliš vysilující.
"Pláču…zase pláču…"honilo se jí hlavou, "vždyť sem přísahala, že už nikdy nebudu plakat…zastavím to… zastavím…" znělo jí v uších. Znovu se pokusila vstát, ale nohy měla jako z oceli, která ji neustále stahovala níž a níž. Těch několik kapek slané tekutiny už dávno zapudila a vší silou se snažila vyškrábat se ke dveřím a zabušit na ně…

"Šéfe, co jste z ní dostal?"rozlehl se opět zaplněným sálem čísi hlas. Odpovědí mu ale byl pouhý vražedný pohled jeho velitele, který seděl v čele kamenného stolu, jednou rukou si podpíral hlavu a druhou nervózně, nebo spíš naštvaně poklepával o jeho chladnou desku.
"Ta holka je větší oříšek, než jsem si myslel…"zabrblal tak tiše jak jen to šlo.
"Sem říkal, že z ní nic nedostane!" ozval se z rohu další hlas.
"Sklapni Hidane!!"obořil se na něj rozčílený leader, při čemž automaticky vyskočil na nohy.
"Sice sem z ní nic nedostal, ale aspoň sem dělal nějakou záslužnou práci! Ne jako někdo, kdo se musí v jednom kuse probodávat ve jménu nějakýho idiota!"pokračoval.
"Hej! Neberte jméno Jashinovo nadarmo!" prskal ulíznutý Akatsuki.
"Tak už se uklidněte oba!"vložila se do jejich pře jediná žena, která v mžiku stála vedle zrzouna a snažila se ho rukou položenou na jeho rameni usadit zpátky na místo.
"Už je čas…"promluvil tmavovlasý muž, opírajíce si bradu o prsty propletené v typickém gestu, "…měli bychom vyrazit."
"Správně, dojděte někdo pro tu holku… vyrážíme na cestu…"zavelel Pein. Všichni členové tajné organizace naráz vstali a jaly se k odchodu, pouze jeden se vydal na opačnou stranu než ostatní. Jeho kroky se nesly temnou prázdnou chodbou, zatím nespěchal, ale čím blíž se dostával k cele mladé dívky, tím rychlejší se mu jeho vlastní chůze zdála. Srdce mu začínalo bušit vzrušením, těšil se z toho, jak se jeho plán pomalu ale jistě dostává do zdárného konce. Najednou stál před těmi dveřmi, které za sebou skrývaly úspěch celého toho z počátku snad marného snažení. Nedočkavě odemkl všechny zámky věznící ten zázrak a rázně otevřel dveře. Pohledem bloudil po odpudivé cele, až před sebou spatřil dívku potupně klečící na kolenou s výrazem naprosté nenávisti, zášti a pohrdání. Posměšně se na ní ušklíbl a hodil po ní malý kožený vak. Kunoichi ho obratně chytla, odzátkovala, naklonila, a hltavě začala pít. Pramínky čiré tekutiny jí stékaly z koutků na krk až do hlubokého výstřihu. Muž, stojící naproti, zaujatě pozoroval, jak kapka po kapce sjíždí přímo do štěrbiny mezi jejími prsy. Samotného ho překvapilo, na co se to dívá, ale okamžitě zapudil veškeré nemravné myšlenky. Přesunul se k dívce, sebral jí měch, pevně ji chytil za paži a prudce ji zvedl na nohy. Znovu se ušklíbl, při pohledu na její nenávistný výraz, pak vyšel z kobky a táhl ji za sebou. Snažila se vzpouzet, ale jeho stisk byl silnější, a ona byla dost vyčerpaná, tak se pokusila změnit taktiku.
"Uchiha Itachi…nukenin a ninja třídy S…"mluvila. Ale on jí nevnímal.
"Starší bratr Uchihy Sasukeho…dalšího zrádce! Tomu se říká povedená rodinka…" uchechtla se, ve snaze vyprovokovat ho k nějakému činu, jenže Uchiha byl tak chladný, že ji to až samotnou překvapilo.
"Tak něco řekni, přece nebudeš jen mlčet. To tě rodiče nenaučili mluvit? Tak proto si je zabil. Velkýho Itachiho nenaučili mluvit, kdežto brášku jo…"provokovala dál. Ta slova ho pálila jako oheň, zastavil a otočil se k ní čelem. Mrazivý výraz jeho tváře jí trochu zaskočil, ale nehodlala se jen tak nechat vystrašit.
"Hups, zasáhla sem citlivý místečko…"rejpla si znova. Už to vypadalo, že se Itachi zase otočí zpátky, ale místo toho se napřáhl a vrazil jí pořádnou facku. Hinata si automaticky přejela hřbetem ruky po ústech, ze kterých jí tekla karmínová tekutina.
"Au, to bolelo…"vzdechla uraženě.
"Drž hubu!"pronesl chladně Uchiha a táhl jí ke skupince postav, která na ně už čekala.
"Konečně, to byla doba!"odfrknul si muž s blonďatým culíkem.
"Zdar číčo!"povykoval na Hinatu Hidan, a při pohledu na ni se mlsně olizoval. Hinata znechuceně odvrátila zrak.
"Tak vyrážíme!"zazněl Peinův hluboký hlas a celá organizace se vydala na cestu…