Hřích (1.): Envy

Šedivé mraky se táhly po celé obloze jakoby se snažily pohltit všechno světlo. Jakoby už nikdy nemělo vyjít slunce a roztrhat tu depresivní šeď. Schylovalo se k dešti, ano. Párkát se nad hlavami lidí zablesklo, krátce, ale hlasitě. Ten zvuk se rozléhal všude kam mohl. Odrážel se od skal stejně šedivých jako nebe. Dokonce i voda podivně zčernala. Připomínala temně modrý inkous, rozlitý na nepopsaném kusu papíru. Rozpíjel se, pohlcoval papír stejně jako se voda odrážela od kamenných břehů. Byl to temný podvečer. Skoro jakoby pokaždé příroda tušila, že se děje něco neblahého. Chtěla varovat všechny kolem sebe, chtěla všem říct, aby si dali pozor, ale nikdy ji nikdo neposlouchal.
Zafoukal mohutný vítr a svou silou rozhýbal stromy v okolí. Dokonce i střechy ve městě se nepatrně zatřásly. Písek na cestách víříl a zaplétal se do vlasů dívkám utíkajícím se schovat před nastávajícím deštěm.
Na konci té dlouhé ulice ve městě stál ten podnik. Dávno zapomenutý a nenavštěvovaný obyčejnými lidmi. Vedly do něj jen jediné dveře ukryté pod kamenným schodištěm, nepřirozeně postaveným na straně domu. Schodiště, které nikam nevedlo, jen do prazdé a tvrdé zdi.
Uvnitř nebylo mnoho světla. Jen pár hořících pochodní vytvářejících chabé světelné kruhy na holých zdech za sebou.
Dívka právě přicházející si konečně z obličeje ztrhla nenáviděnou masku.
"Kočka, hmm?" řekla si pokaždé když ji uviděla.
Bylo to dlouho co ji poprve nasadila na svůj bledý obličej. Dlouho, co se na svět začala dívat přes dvě malé díry v masce. Dlouho, co ji někdo oslovil pravým jménem. Jak se vlastně jmenovala?
Všude kolem seděli lidé, stejní jako ona. Své zvířecí masky položené na stolech nebo na židlích. Navštěvovali tohle špinavé a odhledlé místo, aby měli možnost na chvíli utéct od každodeního zlého snu. Elita, říkalo se jim.
Elita, platící za bezpečí druhých svým vlastním..životem?
Nenáviděla všechny ty smějící se tváře, které vídávala ve městě. Oni ale nemohli vědět jak se tváří. To ta maska. Ta spropadená maska jim nedovolila to vidět. Nemohli se podívat na trpkost v její tváři. Nemohli vidět ty záblesky závisti, které se objevili pokaždé při úsměvu kohokoliv z nevinných lidí. Každý, každičký den si přála, aby jen jednou v životě měla to co oni, jednou jedinkrát ukojit svou závist, ukojit touhu po jejich stylu života.
Znechuceně přejela pohledem po ostatních. Tvářili se, že je jim jedno jak dlouho takhle budou žít. Tvářili se, že nezávidí ostatním. Volnost, úsměv, přátelství, lásku. Tvářili se, že po žádné z těchto věcí jejich srdce netouží. Tak proč proboha chodili sem?
Ten pohled zvedající žaludek se jí hnusil ze všeho nejvíc.
Vyběhla ven mezi ty lidi, kterým tolik záviděla. Zase se smáli, povídali si.
A její hlava se naplnila zase tím pocitem závisti. Naplnila ji tak až se její tělo třáslo. Potřebovala ji utišit, zahnat do kouta tak jak to dělávala vždy, protože její mysl ten nával nedokála snést.
Popadla dýku, kterou nosívala u pasu. Popadla ji a přála si, aby ani v tuto chvíli nezáviděla. Aby lidé přestali s tím směšným divadlem. Ale nikdo si nevšímal dívky v masce. Proto natáhla ruku s dýkou a zarazila si ji do srdce. Hluboko, aby nepřežila. Ale když se lidé kolem hystericky rozkřičeli, když konečně přestali, i její pocit závisti zmizel. Teď, teď už neměla co závidět.