Malí gangsteři ze Suny 15

Ráno bez jediného slova hnědovláska vstala a vyřítila se z pokoje. Ani na Gaaru nepohlédla. Jen uslyšel tlumené „henge“ , když se za ní zabouchly dveře.
Seděl tedy dál s hlavou opřenou o kolena. Celou noc přemýšlel. Chtěl se omluvit za včerejšek, ale nevěděl jak na to. Nejprve hloubal nad tím, jestli prostě nemá říct, že ho to mrzí. Pak dospěl k závěru, že by ho nejspíš jen sjela jedním ze svých kyselých pohledů a dál by ho ignorovala. Nebo poslala do jistých míst.
Potom ho napadlo, proč ji prostě nechytit pískem za nohy, aby visela hlavou dolů tak dlouho, dokud se s ním nezačne znova bavit. To ihned zavrhnul.
Zabila by mě. I když nikomu jinému se to zatím nepodařilo. Proti rozzuřené Kohaně by ani Shukaku neměl šanci. Kdoví co by zas vymyslela za jutsu....
S hlasitým polknutím vzpomínal, jak to ve staně málem pustil do kalhot, když na něm prováděla své Ulechtám tě no Jutsu.
Zamračeně se zadíval na mřížkovaný okraj postele. A tak hloubal a hloubal...
Najednou ho ale vyrušilo vypísknutí odněkud zespoda. Aniž si to uvědomil, vymrštil se na nohy. Se zatajeným dechem naslouchal několika zvýšeným hlasům. V hlavě mu problesklo jediné – Kohana.
Užuž chtěl zamířit ke dveřím, aby mohl kamarádku zachránit z případného nebezpečí, když tu se rozletěly dokořán a dovnitř vpadla jako tornádo rudých vlasů naše malá výtržnice. Nejspíš zapomněla, že s Gaarou nemluví, protože na něj spiklenecky mrkla a přiložila si prst k ústům. Ten absolutně nezachápal a mírně se zamračil.
„Kterej bastard mi nalil do čaje ocet?!“ zaječel někdo zespoda. Odpovědělo mu několik nesrozumitelných výkřiků.
Kohana se sklátila na postel v tichém záchvatu smíchu.
„Hned se sem vrať!“ zahřmělo opět zespoda.
„PREVÍTE JEDEN!“
Kunoichi zabořila obličej do polštáře.
Ozval se řinkot rozbíjejícího se skla. A pak ticho...
Gaara stál nad svou kamarádkou s rukama založenýma na prsou a přísným pohledem.
Pomalu vzhlédla. Stále jí cukalo v koutku úst.
„Co je?“ pípla nevinným hláskem.
„Řeknu ti, co je!“ obořil se na ni. „Člověk aby tě pořád hlídal. Tohle je mise! To znamená, že se máš chovat nenápadně a ne pořád vymýšlet nějaké blbosti! Takže se zklidni.“
Kohana na něj zůstala zírat s mírně pootevřenou pusou. Nakonec jen pokrčila rameny. „Když myslíš...“

V tichosti se snažili posbírat všechny své věci zpět do batohu. Poté naposledy zkontrolovali, zda tam ještě něco nenechali a vyšli z pokoje. Ocitli se na známé dlouhé chodbě, která byla temná i za denního světla. Na první pohled Gaaru upoutalo to, že všechny kliky mimo té jejich byly obráceny vzhůru. Moc dobře věděl, kdo to má na svědomí a za to sjel rudovlasou ženu zničujícím pohledem. Ta dělala, že si ho nevšímá. Na rozvrzaném stolku s nápisem RECEPCE nechali klíče a vyšli ven.
Zafoukal chladný větřík. Bylo to znamení, že se již blíží ke svému cíli
Vydali se skrz vesnici tím směrem, kterým směrem ukazoval ukazatel Skrytou Deštnou a strašidelný dům nechali daleko za sebou. Naposledy se ohlédli a prošli branou do mladého lesíka plných nádherně barevných listů.
„Podzim,“ pronesl tiše rudovlasý chlapec. Dívka se po něm překvapeně ohlédla, protože nevěděla, co tím myslí. Ale rozhodla se, že se ho ptát nebude. Místo toho se zaposlouchala do uklidňujícího šumění listů. Byl až nezvyklý klid. Zpěv ptactva se ozýval jakoby z velké dálky. Kohana se proměnila zpět do své podoby a začala si pobrukovat nějakou melodii.
Cesta rychle ubíhala a brzy se dostavilo poledne. V ústraní, ve stínu vysokých javorů pojedli něco z toho, co měli nabaleno v batohu a pak pokračovali ve výpravě. Povídali si při tom o všem možném a na předchozí rafnutí ani nevzpomněli. Opět skončili u toho, co pro ně asi ten Iashi chystá.
Všude vládl klid. Klid před bouří. Jako by se pomalu schylovalo k něčemu hrůzostrašnému...
A za pravdu tomu dával fakt, že po cestě dosud nepotkali ani živáčka.
„Nezdá se ti to podezřelé?“ projevila obavy Kohana.
„Jo..., ale nezastavuj se,“ zamručel potichu Gaara. Něco mu říkalo, že by měli jít dál a nezastavovat.
Začalo se pomalu zešeřovat. Dříve blankytně modrou oblohu nahradila temná oblaka, jako by mělo začít brzy pršet.
„Neušila jsem, že to někdy řeknu, ale už se docela těším domů...“
Gaara po kamarádce hodil vyčítavým pohledem.
„Nic proti téhle misi,“ dodala rychle. „Ale opravdu se mi nechce moknout... Škoda, že nás nevyslali třeba do Vesnice ukryté v čokoládě, nebo do Země prosluněných údolí...“
„Ukryté v čokoládě,“ ušklíbl se na Kohanu chlapec.
„Co se tak křeníš? Neříkej, že by se ti to nelíbilo.“
„Nelíbilo.“
„Ó ty kecale.“
„Já nekecám.“
„Kecáš,“ usadila ho s prohnaným úsměvem na rtech.
„Pche.“
„Pche?“
„Máš nějaký problém?“ opáčil Gaara.
„Spíš ty máš nějaký problém,“ odsekla kunoichi. Zafoukal poryv větru a mezi nimi ševelivě prosvištělo několik barevných listů.
Oba dva se navzájem střetli očima. Rozohněný pohled fialových a naopak ledově chladný těch modrozelených. Jako oheň a led.
Jestli toho nenechá, asi ji brzo zabiju...
Kohana si naopak ulevila tím, že pořádně nakopla kámen, který měl tu smůlu, že se jí připletl do cesty. S tlumeným žuchnutím zahučel do nedaleké kaluže.
Nevesele se uchechtla, jako kdyby si při tom představovala rudovlasou hlavu.
A bude to hodně brzy...Začíná být nesnesitelná.....
Uběhlo několik minut zneklidňujícího ticha.
„Tak jak jsi to naplánoval?“
„Cože co?“ škubnul sebou Gaara.
„No jak jsi to naplánoval?“ zeptala se Kohana tónem, jako by se ptala jaké bude dneska počasí.
„Naplánoval co?“ zamračil se chlapec z Písečné.
„Jak mě odděláš.“
„.........proč myslíš, že tě chci oddělat?“
„Stačí vidět, jak se tváříš. To si pak člověk snadno domyslí, co se ti honí hlavou,“ našpulila pusu hnědovláska. „Ale zajímalo by mě jak. Teď, když jsi bez písku....“ rýpla do něj.
Gaara se po těch slovech mírně ušklíbl.
Tak o to jí jde... Myslí si, že když kolem sebe nemám písek, tak nemůžu používat ninjutsu... to je ale naivka..
Zavrtěl nad tím hlavou.
„Čemu se směješ?“ sykla Kohana. Překvapeně vyjekla, když ji začalo něco pomalu tisknout, jako nějaký obrovský škrtič. Oči se jí rozšířily zděšením.
Co se to děje?
Ten tlak jí znemožňoval se nadechnout. Dívku zachvátila panika. Chtěla se tomu mermomocí vyškubnout, ale nebyla schopna vůbec žádného pohybu. Do jejích končetin se dostával podivný chlad. Zběsile lapala po dechu. Srdce jí zběsile bušilo jako pták křídly, který se chce dostat ven z klece. Ven z toho vězení...
Pohled jí padl na Gaaru, který ji nezaujatě pozoroval opodál.
Vtom jí to došlo. Uvnitř ní cosi vztekle zavrčelo.
On mě asi fakt zabije... NE! Já se nenechám takhle chladnokrevně zardousit!
„Kua ty zatracenej bastarde!“ zaječela na něho s vypětím všech sil. „Hned mě pusť, slyšíš?“
Každá vteřina, která odtikávala, byla pro ni jako minuta. Pro Kohanu trvalo celou věčnost než odpověděl. „Proč..?“
Několikrát se sípavě nadechla a vydechla. Uvnitř ní se pral panický strach s chutí vyprostit se z písečného vězení a umlátit toho kluka. On neví jaké to je, být takhle chycen. Neví, jaké to je, zoufale lapat po dechu...
Snažila se pohnout rukou, nohou, čímkoliv, ale bezúspěšně.... Nemohla se nadechnout.
„Nenávidím tě...“ šeptla tiše a její hlava padla bezvládně na stranu. Zpod přivřených víček se vynořily slzy. Pomalu sjely po tváři a nakonec se vsákly do písku, který ji držel.
Gaara nechal opadnout masku chladnokrevného zabijáka a s neskutečně smutným výrazem se zadíval na hnědovlásku. Všiml si třpytivých proužků na tvářích, které za sebou nechávají jen slzy.
Nenávidí mě..
Srdce mu vynechalo několik úderů. Uvolnil písečné sevření a její tělo se pomalu sesunulo dolů. Zůstala nehybně ležet jako loutka, které někdo přeťal provázky.
Co jsem to udělal...?
S výčitkami udělal několik váhavých kroků směrem k ní. Její tělo nejevilo žádné známky života.
Ne! To ne! Chtěl jsem ji jen vystrašit...
„Kohano?“
....................
„Kohano!“ zaječel s děsem v očích. Rychle k ní přistoupil a snažil se co nejrychleji nahmatat tep. Avšak jakmile se jí dotkl, ozvalo se pufnutí a místo bezvládného těla se objevil pouze obláček kouře.
„Bunshin no Jutsu?“ podivil se Gaara, ale hned vzápětí mu spadl kámen ze srdce.
Takže musí být poblíž...

„Nenávidím tě...“ šeptla tiše a svěsila hlavu, aby si myslel, že upadla do bezvědomí. Připadala si uvnitř raněná. Jako hračka pro velkého lva. Lva, který se do ní právě zakousl.
Nenávidím tě, Gaaro!
Zpod jejích přivřených víček se vykutálelo několik slz. Snažila se je zadržet, ale marně. Cítila, jak jí kloužou po tváři.
Musím se dostat pryč. Mrtvého brouka nemůžu hrát věčně...
Horečnatě se snažila vymyslet plán, ale zároveň dávala pozor na to, aby nepohla jediným svalem, a tím se neprozradila.
Najednou ucítila, jak stisk písku povoluje a ona padá dolů. Dosáhla přesně toho, co chtěla. Teď to jen dotáhnout do konce...
Ve vteřině, kdy padala, stihla utvořit neohrabanou pečeť a chytit tak Gaaru do genjutsu. Na místo, kam dopadla, umístila klon a rychle sebou mrskla za strom.
Všiml si toho?
Konečně se mohla zase normálně nadechnout. Ale nechtěla riskovat a proto ještě zadržela dech. Tlumeně slyšela kroky nohou na spadaném listí.
Co teď? Co teď? Utéct nemůžu, protože by mě snadno chytil,....pak tedy...
Opatrně zalovila ve svém plášti a vytáhla několik kunaií.
...budu muset bojovat....
„Kohano?“
S vystrašeným výrazem se ještě víc přitiskla ke stromu.
Hledá mě? Kde je?
„Kohano!“ ozval se zděšený výkřik.
Měl o mě strach..?
Uslyšela rychlé kroky a následné pufnutí. „Bunshin no Jutsu?“
Takže už to ví... Bude mě hledat...
Rozhostilo se ticho. Kohana nepochybovala, že se jí snaží najít. Začínala ztrácet cit v rukou z toho, jak křečovitě svírala dýky.
Vzchop se! Sice se ještě nikomu nepodařilo Gaaru porazit.... Ale já se bez boje nevzdám! A neuteču, jako zbabělý prašivý pes!
Zhluboka se nadechla a vydechla a pokusila se co nejtišeji postavit na nohy. Srdce jí bušilo tak zběsile, že neslyšela nic mimo něj.
Teď vylezu ven a postavím se mu tváří v tvář, jako správná kunoichi.
Připravená se odhalit udělala krok vpřed a odlepila se od stromu. V žilách jí koloval čistý adrenalin.
Teď nebo nikdy...

Poznámky: 

POZOR! Spoiler!

Bonus

to byl porod