Hokageho Syn: Origins 015 - Stará známá

Tým byl na cestě za svým úkolem. Pomalým tempem by cesta vyšla na pět dní, rychlým tempem se cesta zkracovala o polovinu. Tanma byl opět v čele, kvůli geografickým znalostem.
„Zase se vydáváš na lov duchů? Nějak tě to chytlo, co?“ ozval se Kyuubi v průběhu cesty. Rýpal, jako vždycky.
„Oh, hej, Kyuu. Co, už ses nám vyspal do krásy?“ rýpnul si Tanma nazpátek. Nebýt Kyuubiho v Tanmově podvědomí, celá cesta by proběhla v tichosti.
„Kde ty hlášky bereš? Co otevřeš pusu, to máš připravenou odpověď,“ uznala liška se smíchem v hlase. Dost si na Tanmu zvykl, hlavně na jeho připomínky.
„Po čem jdeš tentokrát?“
„Teke-teke. Říká ti to něco?“ nad Tanmovou odpovědí se Kyuubi zarazil. Bylo poznat, že se zamyslel.
„Tak to můžu jenom popřát hodně štěstí,“ teď byl překvapený Tanma. Kyuubi nebýval takhle velkorysý.
„Čemu? Víš něco navíc? Každá informace se hodí,“ zkusil blonďák štěstí, jenže z lišky nevyšlo nic dalšího.
„No tak, Kyuu, nebuď labuť. Svěř se,“ tlačil Tanma dál, ale neúspěšně.
„Pomůžu ti, když bude nejhůř, kluku. Víc ti neprozradím,“ nastalo ticho, Kyuubi už dál nic neřekl. Tanma jenom odevzdaně svěsil hlavu a pokračoval v cestě.
„Hej, Tanmič! Nedáme na chvilku pauzu?“ ozval se Kiro, když těžce dopadl na větev. Elika přistála o kus před ním. Tanma se zastavil co nejdál, sledoval své týmové společníky. Oba dva se už sotva nesli.
„Musíte na sobě zapracovat. Ale jo, na chvilku spočnem,“ odsouhlasil blonďák a seskočil na zem.
O chvilku později plápolal táborák a jeho následné světlo tvořilo celkem zajímavé stíny. Trošku vydechnout a nabrat nějaké síly bylo potřeba.
„T, nemluvilo se i o nějakých slabinách? Všechno má nějakou slabinu, ne?“ zeptala se Elika, když schovala láhev vody do batohu. Tanma mezitím udržoval oheň.
„Dobře, že ses zeptala. Málem bych na to zapomněl,“ zazubil se Tanma omluvně a hodil do ohně další větev. I Kiro zpozorněl.
„Říká se, že když vás zmerčí, zeptá se na to, kde má nohy. Podle některých stačí říct, že ty nohy jsou na hoře Kashira, která je kousek tady. Přesně tam se tyčí,“ začal Tanma a ukázal na jednu horu napravo od nich. I přes okolní tmu byl masiv vidět.
„Jiní zase říkaj, že se může i zeptat, jestli víte, kdo to je. Prej, pokud odpovíte Kamen Shinin Ma, měli byste bejt v pohodě,“ zakončil Tanma, co se dozvěděl.
„Kamen Shinin Ma?“ ozval se Kiro zmateně.
„Démon mrtvé masky,“ hlesla Elika, načež Tanma přikývl. Chápala věci rychle.
„Ale to jsou jenom dohady. Radši se pojistěte něčím, co vám pomůže,“ dokončil Tanma a Elika působila spokojeně. Chvilku se ještě domlouvali, jak budou dál postupovat, než Tanma doporučil menší spánek. Sám bude držet hlídku.
Jenže Elika nemohla usnout. Ať se snažila sebevíc, jenom podřimovala. Všimla si, že Tanma sedí pod nedalekým stromem, oheň pořád plál.
„Nevadí, když se přidám?“ ozvala se Elika, čímž Tanmu vytrhla z přemýšlení. Působil zamyšleně. I přesto jí ale Tanma pokynul, ať si přisedne.
„Nemůžeš spát?“
„Ne. Asi mám plnou hlavu,“ odpověděla dívka se smíchem v hlase. Tanma uznale přikývl a dál sledoval okolí. Kiro byl tuhý jako špalek.
„Hej, T, můžu se na něco zeptat?“
„Pokračuj,“
„Proč jsi vůbec takový? Všechny hlídky taháš sám, bereš na sebe větší risk. Proč to?“ vyřkla dívka svoji otázku. Tanma svěsil hlavu, přemýšlel nad odpovědí.
„Za to může můj výcvik,“ začal Tanma, Elika mu věnovala plnou pozornost.
„Před několika lety jsem přišel o tým. Málem jsem se dal na dráhu pomsty. Byla mi nabídnutá pomoc, ale musel jsem se hodně zlepšit. Trénovali mě tvrdě, fyzicky i psychicky. O nějaký čas byl ze mě TokuJo,“ pokračoval Tanma, Elika jej sledovala. Sledovala, jak se mu z klidného výrazu a hlasu stal náhle zahořklý.
„Jaká specializace?“ Tanma se nad její otázkou jen uchechtnul.
„To, do čeho se nikomu nechtělo. Eskorta, sběr informací, sledování, vražda. Všechno v naprostý tichosti a utajení. Prej, že se dobře ztratím v davu,“ Eliku překvapilo, s jakým klidem Tanma mluvil. Začala ho vidět v jiném světle.
„Udělali ze mě vrcholovýho zabijáka, co dělal přímo pro Hokageho. Když mě zavolal, ukázal fotku, řekl, ať se o to postarám a já jsem šel,“ i přesto ale Elika zaslechla nějakou lítost v Tanmově hlase.
„Na nic ses neptal?“
„Ale jo, míval jsem dvě otázky. Čím se můj cíl provinil a kde ho najdu,“ Tanmův hlas zase zdobil smích. Uznala, že odkazuje na svoje mladší já, že asi dělal hodně blbostí a s odstupem času mu to přichází vtipné.
„S postupem času a haldou eSek na kontě jsem začal přemýšlet jinak. Začal jsem víc naslouchat i tomu, co mi můj cíl říká. Některý jsem nechal zdrhnout daleko mimo dosah, aby mohl začít znovu. Jenom proto, že se do toho začala cpát rada. To už jsem začal zpochybňovat jejich rozhodnutí,“ Tanmův humor zase vystřídala lítost. Elika se ho snažila pochopit, hlavně jak rychle dokázal měnit nálady. V jednu chvíli si ze všeho dělal srandu, vzápětí byl plný lítosti a hořkosti a mluvil vážně.
„A co se vlastně stalo před těmi lety, kdy jsi přišel o tým?“ zajímala se dívka, nevšimla si, že je u Tanmy hodně blízko.
„Promiň, to ti včil neřeknu. Nedávno jsem potkal cápka, co je za to zodpovědnej a přivolalo to pár vzpomínek. Ještě se na to necítím,“ odbyl Tanma, když sklopil pohled. Elika přikývla, chápala jeho rozhodnutí.
„Už tak se snažím, co to jenom jde, abych o vás nepřišel. Tohle je můj čtvrtej tým a nevím, co bych robil, kdybych přišel i o tenhle,“ pokračoval Tanma a úplně svěsil hlavu.
„Teď jsou pro mě týmy jako náhražka za rodinu. Proto jsou to pro mě takový rány a proto dělám, jak dělám. Snad ti to pomohlo najít odpovědi na tvoji otázku,“ zakončil Tanma a trochu se protáhl. Oheň už pomalu dohoříval, ale pořád tvořil dost světla.
„Jo, teď ti aspoň trochu rozumím. Ale předpokládám, že se jednou rozpovídáš, že?“ potvrdila dívka a rozespale si promnula oči.
„Jo, jednou jo. A jdi si lehnout, sotva vidíš,“ nakázal Tanma přiměřeně. Kiro ležel u ohniště, stále tuhý.
„Jo, máš pravdu. Můžu zůstat u tebe? I když jsi ukázal trochu svojí minulosti, pořád si myslím, že jsi dobrej člověk, T. Nejsem tak odvážná jako ty a Kiro,“ navrhla Elika a v duchu doufala, že Tanma povolí. Místo toho se setkala s Tanmovým nadzvednutým obočím, kterým naznačoval, že chce vysvětlení.
„Jednou ti to taky řeknu. Asi nejlíp po misi,“ odbyla dívka a skryla zívnutí. Tanma změnil posed, pravou nohu nechal pod nataženou levou nohou, aby si mohla dívka kde složit hlavu.
„Ale pak si nestěžuj na bolavej krk a záda. Je to pak osina na p****i,“ povolil blonďák se smíchem. Elika si položila hlavu na jeho stehno, čelem k ohništi.
„Už jsem spala za horších podmínek. Dobrou, T. A díky,“
„Brou, Liko. A neděkuj,“ v tu ránu bylo ticho, ve kterém mohl Tanma líp sledovat okolí. Čas od času se ozvalo Kirovo chrápání.
„Tak jo, myslím si, že můžu trošku povolit. Kirovo chrápání rozhodně odežene veškerý možný hrozby,“ zavtipkoval Tanma potichu, dostal za to Eličin upřímný smích, než si našla pohodlnou polohu a spokojeně usnula. Tanma nemohl tenhle pocit popsat. Elika se mu doslova položila do klína, ať je spokojená a on je naprosto v klidu. Co na tom, že se znají teprve pár týdnů? Podvědomě věděl, že dívka potřebuje někoho, o koho se může opřít, doslova. Přistihl se, jak nevědomky hladí Eliku po rameni, aby se cítila ještě víc v bezpečí. Ale nechal věci být, jak jsou.
Pauza se protáhla až do rána, naštěstí noc proběhla v klidu. Tanmova teorie se očividně vyplnila, Kiro chrápal celou noc a nic se neodvážilo přiblížit.
„No dal sis načas. Dávám ti deset minut, aby ses probral. Za takovou hodinu, dvě bychom měli dorazit na místo,“ nakázal Tanma, když se Kiro probral a protáhl. Tanma s Elikou uklízeli stopy po jejich tábořišti, nehodlali rozebírat události z noci. Tábor byl uklizen, mohlo se pokračovat v cestě, která byla opět tichá. Všichni pečlivě naslouchali okolí. Podle Tanmy už měla být vesnice na dosah. Les se zdál hustější a hustější, koruny opět zastiňovaly oblohu. Všichni uvažovali nad tím, jak s problematikou naloží, na co se vrhnou jako první. Z rozjímání je ale vyrušil hluk, který Tanmu donutil pozvednout ruku na znamení pro zastavení.
„Co se děje?“ zeptala se Elika, která jako jediná neměla tak dobré prostorové vnímání. Kiro cítil věci díky země, Tanma pomocí vzduchu.
„Někde je tu hodně negativní energie. Silná negativní emoce. Hotová nenávist,“ ohlásil Tanma a začal se rozhlížet. Kiro cítil ze země slabé vibrace, Tanma zaslechl tiché klepání dřeva, které zrychlovalo.
„Je tady!“ proběhlo blonďákovi hlavou, musel rychle konat, protože klepání utichlo.
„Dolů!“ zavelel Tanma, Kiro zůstal přikrčený u země, jenom Elika zmatkovala. Tanma jednal rychle, použil na dívku Namikaze, aby ji odstrčil z cesty. Bylo to na poslední chvíli, vzduchem proletěla černá šmouha, jen o vlásek minula Eličin krk. Tanma se podíval na onu černou šmouhu, na zemi srovnávala rovnováhu malá postava s dlouhými černými vlasy. Postava vypadala jako přepůlená a pohybovala se na dvou kamách jako provizorní chůdy. Elika strnula hrůzou, Kiro letmo vykoukl.
„Teke-teke,“ hlesl černovlasý tiše, když Teke-teke zaměřila pohled na Tanmu.
„Moje nohy! Kde jsou moje nohy,“ zachrčel malý démon a upřel svoje prázdné oči na Tanmu. Blonďák jen upřel pohled a víc se zamračil, démon se vydal na útěk. Působil vystrašeně. Tanma se ještě rozhlížel kolem, jestli náhodou nechce zaútočit znovu, jenže bylo ticho a klid. Kiro s Elikou si všimli, jak se Tanmovi změnila barva očí, byly červené.
„Všichni v pohodě?“ zeptal se blonďák starostlivě, oči nabyly svojí původní barvu. Elika jenom šokovaně přikývla, byla bledší než obvykle.
„Jo. Nebejt tvých reakcí, tak prdíme do hlíny, Tanmič,“ odpověděl Kiro, když se zvedl. Elika došla ke Kirovi, Tanma naháněl strach s tvrdým výrazem v obličeji.
„Dobroš, pokračujeme. Za chvilku jsme tam,“ zavelel blonďák a opět mohli pokračovat v cestě.
Vesnice působila jako ubytovna pro dřevorubce. Všude samé dřevěné chatky, místy pár dílen, kde se dřevo zpracovávalo. Práce stála, Tanma poznamenal, že tam bylo více lidí, když tam byl naposled. Týmu si hned všiml místní předák. Byl to starší, prošedivělý muž v tmavě šedém pracovním tričku a hnědých kalhotách.
„Zdravím. Jsem místní předák, Ippon. Před dvěma týdny jsme posílali zprávu a…“ spustil Ippon, Tanma se k němu otočil pravou stranou, aby ukázal symbol Konohy na svém přehozu.
„Dorazili jsme, co to jen šlo. Přejdeme rovnou k věci,“ přerušil ho Tanma, když se k Ipponovi otočil čelem. Starší muž přikývl a hned je vyzval na menší prohlídku oblasti.
„Jak dlouho to trvá?“ tázal se Tanma, když šel vedle Ippona. Celá vesnička měla odhadem patnáct domků a dvě dílny, ve kterých se dřevo různě zpracovávalo.
„Asi dva měsíce. Útoky nebyly až tak časté. Teď se znásobily,“ informoval předák, zastavili se u dílny, kde se pokácené stromy řezaly na kratší.
„Mě by zajímala jenom jedna věc. Čemu jste žádali nás? Nebylo lepší požádat, co já vím, Kamennou nebo Písečnou? Ty jsou poměrně blízko, ne?“ zeptal se Kiro, když Ippon pokračoval v prohlídce.
„To jsme zkoušeli, ale Kamenná nikdy nepřišla. A Písečná tvrdila, že na takové případy nemají experty a doporučili vás,“ odpověděl Ippon a pohlédl na Tanmu. Blonďák mapoval okolí, snažil se, aby si zapamatoval co nejvíc. Znalosti bývají největší výhodou.
„Každopádně, jsme tady a máme tu práci,“ utrousil Tanma a snažil se přijít s nějakým plánem.
„Hej, blonďáku, jsi mi povědomý. Tys už tady byl jednou, že? Hledal jsi klan,“ Ippon už byl starší člověk, začínal mít problémy rozeznat tváře.
„Jo,“
„Tenkrát jsi nám pomohl. Pomůžeš nám zase?“
„Jo,“ Tanmova klidná odpověď stačila, Ippon si výrazně oddechl. Elika doposud mlčela, neměla z toho dobrý pocit. Přesto, tón Tanmova hlasu ji překvapil. Mluvil, jako kdyby o nic nešlo.
„Akorát bych bral nějaký útočiště, kde můžeme v případě nouze složit hlavy a probrat nějaký plány,“ taková byla Tanmova podmínka, na kterou Ippon přistoupil. Našel jim jeden volný pokoj. Byl to obyčejný pokoj, ale našly se tam tři lůžka.
„Jo, to bude stačit. Uložte si tam bagáž, já si udělám ještě prohlídku okolí. Kdo se chce přidat, klidně může,“ utrousil Tanma, když tam položil svůj cestovní svitek a znovu vyšel ven. Kiro s Elikou udělali totéž.
Slunce bylo vysoko na obloze. Dost času na nějakou obhlídku a připravení plánu, než se něco semele. Rozdělili se v naději, že každý najde něco, co tomu druhému uniklo. Nic podezřelého nenašli, chtělo to jiný plán.
„Nikde nic, všade klid,“ informoval Kiro, když se objevil na předem určeném místě srazu.
„Taky nic. Chce to jinej plán, T,“ přidala se Elika. Tanma byl taky neúspěšný, něco za těmi útoky muselo stát.
„Musíme nějak zjistit minulost tohoto místa. Démon útočí jenom v noci, to bylo jasný z těch fotek. To nám dává denní světlo jako chvilku klidu,“ dumal Tanma nahlas, pohledem dál projížděl okolí. Pracovníci byli zaneprázdnění svojí prací.
„Tak kde teda začít? Tady jsou samí pracovníci, tady asi nikdo nebude zběhlý v historii,“ přispěla Elika a stejně jako Tanma se porozhlédla po okolí.
„Co zkusit Ippona? Je předák a někdo ho tu musel vyslat,“ navrhl překvapivě Kiro, Tanma se zklamaně plácnul do čela, že ho to nenapadlo.
„Dobrej tah, Kiro,“ společně se vydali najít předáka. Ten by měl sedět na nějakém dobře viditelném místě, aby měl všechno na dohled.
„Nah, co ta tady dělá?“ utrousil Tanma v průběhu chůze.
„O co jde?“ ozval se Kiro, Tanmova poznámka ho vytrhla z přemýšlení. Tanma jenom ukázal do davu, blondýna mezi pracovníky razila jako pěst na oko.
„Kdo to je?“ zeptala se Elika, když se na blondýnu zaměřila. Byla celá v černém, její oděv připomínal standardní oděv ninjů z Kamenné, lišil se pouze odhaleným břichem. Elika si všimla, jak Tanma nespokojeně přivřel oči.
„To je Lena. Máme za sebou určitou historii, dokud z nenadání nepřestala komunikovat. Zajímalo by mě, co tu dělá,“ informoval Tanma, dál si držel odstup. Elika se zamračila, už od pohledu se jí Lena zdála nesympatická.
„Jistou historii jo? Nechceš se podělit?“ popichoval Kiro a lehce loktem vrazil Tanmovi do ramene.
„Víš co mi můžeš,“ odbyl ho blonďák a rozhodl se pokračovat v hledání předáka.
Ippon stál u svého stolu, pracně nahlížel do papírů, když k němu Tým Aquila došel.
„Co se děje, Shinobi-san?“ zeptal se předák, když zaslechl blížící se kroky.
„Sakra, zase jsem zapomněl? Kde jsou mý způsoby. Prosím, jsem Tanma, tohle je Elika a tohle Kiro,“ uvedl Tanma v rychlosti jejich jména, Ippon přikývl na souhlas.
„Tak o co jde, Tanmo-san?“
„A vynechte to san. Připadám si starej,“ utrousil tiše blonďák, aby to slyšel jenom jeho tým, který se nad touhle poznámkou dobře pobavil.
„Pochybuju, že tohle pracoviště je samostatná část, že jo? Musíte pod někoho spadat,“ odpověděl konečně Tanma, Ippon je zavedl na okraj jejich pracovní plochy. Mezi stromy bylo vidět malé městečko.
„Ovšem že. Spadáme pod tohle město. Vítejte v Yamagu, Listoví shinobi,“ ukázal Ippon mezi stromy.
„Tam určitě najdete svoje odpovědi, pokud nějaké hledáte,“ dodal, než se vrátil ke stolu.
„Je tam město celou dobu a my to nevěděli,“ utrousila Elika pobaveně.
„Dyť jsi říkal, žes tu byl. Jaktožes o tym nevěděl?“ ozval se Kiro nedůvěřivě. Pár vyšších budov bylo rozeznat i z dálky, zjevně šlo o nějaké důležitější.
„Když jsem tu byl posledně, utábořil jsem se víc v lese, kousek odsaď. Neměl jsem vůbec žádný tušení, že tu je nějaký město,“ odpověděl Tanma a začal pomalu plánovat.
„Tak co teda dál, T? Vyrazíme tam, nebo jak?“ zeptala se Elika po chvilce ticha, blonďák jen zavrtěl hlavou.
„Ne. Víme, že démon útočí v noci, takže noc musíme hlídat, aby nedošlo k dalším ztrátám. Zajdeme tam zítra. Teraz si odpočineme,“ zavelel Tanma, což mu zbytek uznal za pravdu.
Nastal večer. Každý odpočíval po svém. Elika se rozhodla ještě trošku pocvičit svoje ovládání vody, pod Tanmovým dohledem. Jenže i tak si Elika všimla, že je s Tanmou něco v nepořádku.
„No, skoro to máš,“ ohodnotil Tanma Eličin postup. Začínala se zlepšovat, ale nedokázala se dlouho soustředit.
„Pokračuj takhle dál a dojdeš na moji a Kirovu úroveň,“ dodal, než se vydal na odchod. Elika ho stěží doběhla.
„T, prosím tě, počkej! Co je s tebou? Celý odpoledne vypadáš, jako bys nebyl ve svý kůži,“ vyřkla Elika svoje obavy, když srovnala krok. Věděla, že si Tanma z ničeho nedělá těžkou hlavu, ale když situace vyžadovala, byl hodně vážný. Ta situace byla právě teď, po okolí řádil démon a jemu to bylo jedno. Navíc, nikdy je tak rychle neopouštěl.
„Co by mi bylo? Je mi fajn,“ odpověděl blonďák, vypadal zasněně. Elice se to nechtělo líbit, určitě za to mohla ta nově příchozí blondýna. Nechala si své podezření pro sebe a rozhodla se prospat. V noci byl tým v plné pohotovosti. Démon mohl zaútočit kdykoliv. Tanma se choval ještě divněji než předtím, hodně se od týmu distancoval.
„Říkám ti, s ním je něco v nepořádku,“ Kiro byl jediný, komu mohla Elika věřit. Tanma ani nebyl schopný pořádně plánovat, nebyla s ním řeč.
„Určitě ho to přejde, uvidíš,“ konejšil ji Kiro. Nepřikládal tomu až takovou váhu, jako vždycky.
„Ugh, ty jseš marnej, Kiro! Je úplně zblbnutej! Určitě v tom má prsty ta Lena,“
„Copak, copak? Snad nežárlíš?“ popichoval ji Kiro, Elika se k němu uraženě otočila zády.
„Ještě ty začínej!“ okřikla ho a uraženě odešla. Noc byla naštěstí klidná.
Následujícího rána se Tým vydal do nedalekého města, aby zjistili více informací. Přidala se k nim i Lena, navzdory Eličinému nesouhlasu. Tanma ji prostě pustil. Město Yamago nemělo moc co nabídnout. Pár stánků na místní tržnici, knihovna, místní úřad, jinak samé domky na obývání. Elika byla daleko víc a víc znepokojená. Nemohla se dívat na to, jak Tanma Leně nadržuje.
„Jen se podívej. Úplně si ho omotala kolem prstu, udělal by pro ni první poslední, Kiro,“ její znepokojení rostlo každou minutou. Tanma šel s Lenou v čele, očividně si dobře rozuměli i navzdory jejich neshodám, soudě podle smíchu, který od nich vycházel.
„Ale tuž, Liko. Jen ho nech. Aspoň nebude takovej morous,“ mávnul nad tím Kiro rukou, ale to Eliku nepřesvědčilo. Společně došli k úřadu, aby se setkali se starostou.
„Tak co, Tanmič? Idem? Tanmič!“ ozval se Kiro a hledal svého přítele. Našel ho sedět na lavičce, Lena mu seděla na klíně. Kiro si nemohl nevšimnout, že se Tanma tváří skoro stejně, jakoby byl pod vlivem.
„Hej, Tanmič! Je čas se domluvit se starostou,“ připomněl černovlasý, když došel ke dvojici. Lena, která toho doposud moc neřekla, jen víc přitiskla Tanmovu hlavu na svůj hrudník.
„Jo, jen si posluž,“ odbyl ho Tanma. V tu chvíli to Kirovi taky došlo. Tanma se vůbec nezajímal. Zajímala ho pouze blondýna na jeho klíně.
„Promiň, že jsem to zlehčoval. Je mimo,“ utrousil Kiro k Elice, když k ní došel.
„No jo, ale co teď?“
„Budeme s tím muset něco udělat. Zatím je necháme tady a domluvíme se s tím starostou. Pojď,“
Starosta je přijal hned. Kiro přešel rovnou k věci. Potřebovali k dispozici místní knihovnu.
„Beze všeho, není problém,“ souhlasil starosta a dál si vypisoval svoje papíry.
„Má to ale jeden háček, pane. Potřebujeme tu knihovnu dostupnou i v noci,“ dodal Kiro svoji podmínku. S Tanmou si rozuměl, tušil, že by se zachoval stejně.
„Proč to, smím-li vědět?“
„Protože to pracoviště hlídáme přes noc, kdy démon řádí nejvíc. Našim plánem je, že dva z nás budou hlídat a třetí bude pátrat tady v knihovně. Potřebujeme zjistit víc informací o místě,“ odpověděl Kiro, Elika jenom mlčky přikývla. Starosta se podrbal v šedivém strništi.
„Udělám cokoliv, abych své spoluobčany udržel v bezpečí. Váš plán se jeví jako dobře promyšlený. Ve vašem případě jsem schopen udělat výjimku. Tady, klíč od knihovny. Snad najdete to, co hledáte,“ povolil starosta a předal klíč, který si převzal Kiro. Uctivě se rozloučili a opustili starostovu kancelář. Venku je čekalo další překvapení, Tanma s Lenou byli fuč.
„Neboj, najdeme ho. Nečekal jsem, že se to až natolik zvrtne,“ ohodnotil Kiro novou situaci.
„Myslíš, že s ním pohneme?“ Elika opět ztratila tu svoji jistotu. Kiro se jen nespokojeně zašklebil a povzdechl si.
„Budu doufat. Pojď, vrátíme se a trochu spočnem. Musíme se na noc připravit,“
Při příchodu na lesní pracoviště v Elice bouchly saze. Lena visela Tanmovi kolem krku jako klíště, odmítala se odtrhnout. To bruneta nevydržela a šla si to s blondýnou vyřídit ručně.
„Tak poslouchej, děvenko! Laskavě toho už nech, akorát tady chlapům oblbuješ hlavu! S tímhlectím jseš už nechutná, víš to?“ vyjela Elika ostře, Lena se takticky schovala za Tanmu, Kiro dobíhal na pomoc.
„Hele, o co ti jde, jako? Vy dva spolu nic nemáte, ne?“ ozvala se Lena, když vykukovala Tanmovi zpod natažené ruky.
„Ne, je to jenom kamarádka,“ potvrdil Tanma a dál dělal lidský štít.
„Jo, kamarádka a týmová společnice, co tě kryje, když potřebuješ!“ vyjela Elika znovu, Kiro už byl na dosah, aby zachytil Eliku, než dojde k nejhoršímu.
„Ty? To sotva! Tanma nepotřebuje nějaké fňukny na pomoc, dokáže si poradit sám. Že jo, Tanmí?“ Lena přešla do protiútoku, Eliku to vytáčelo ještě víc. Incident byl na světě, Elika chňapla po Leně a začala se s ní prát. Tanma a Kiro, jako správní muži, tu šarvátku rychle ukončili. Kiro chytil Eliku kolem pasu a odtáhl dál.
„Nechoď mi na oči, slyšíš?“ prskala Elika, když se zmítala v Kirově úchopu.
„Tohle nedopadlo zrovna podle představ,“ utrousil Kiro, když ustoupil o dva kroky.
„Tak doufám, že jseš spokojená! Zničila jsi mi oblečení a další tu nemám! Jen se na to podívej!“ zaječela Lena a poukázala na natržený límec.
„A klidně to udělám zase!“ opáčila bruneta a znovu chtěla zaútočit, Kiro ji ale držel pevně. Tanma zase držel Lenu.
„No tak! S takovou se to nevyřeší!“ snažil se je překřičet Kiro, ale marně. Obě dívky po sobě štěkaly hůř než psi za plotem.
„Kiro, pusť mě na ni! Pusť mě, ať ji můžu zmalovat ještě víc!“ Kiro neuposlechl, držel jak hluchý dveře. Lena taky chtěla znovu přejít do útoku, Tanma ale držel pevně. Už mu to začínalo lézt na nervy.
„A dost už!“ ozval se blonďák tvrdě, naráz bylo ticho. Kiro čekal, co z něj vypadne.
„Už zacházíš moc daleko, Eliko! Tohle už vážně přeháníš!“ blonďák se nečekaně obořil na svoji týmovou společnici, Elice se roztěkaly koutky. Nikdy na nikoho z týmu nemusel křičet, tohle bylo poprvé.
„T, já…“
„Dost už! Tohle už bylo přes čáru. Nech ji bejt, jasný?“ odbyl ji Tanma, Kiro Eliku odváděl dál mimo dosah.
„V jednom měl pravdu, Liko. Bylo to přehnaný,“ uznal Kiro, když se dostatečně vzdálil.
„Promiň, Kiro. Já…nevím, co do mě vjelo. Omlouvám se,“ pípla Elika, když ji Kiro položil na zem. Zklamaně svěsila hlavu.
„Dobrý, v klidu,“ ujistil ji černovlasý, než odešel. Blížila se noc, Kiro se vydal hlídkovat. Elika ještě chvilku stála na místě, sledovala jak se spolu Tanma s Lenou baví. Při pohledu, kdy Lena vtiskla Tanmovi pusu na tvář, se jí udělalo špatně a rozhodla se Kira následovat. I blonďaté duo se rozdělilo.
Noc byla v plném proudu. Pracovníci už tvrdě spali, všude bylo mrazivé ticho. Tým nezapomněl na svoje hlídkování, v takovém tichu byli schopní zaslechnout sebemenší šelest.
„Hej, Tanmič, co je s tebou?“ zeptal se Kiro, když se s Tanmou střetli u jednoho domku a vyměnili si informace.
„Co by mělo bejt?“
„Nebýval jsi takovej. Nikdy jsi po nás nemusel řvát,“
„A co jako? Přehnala to, viděl jsi. Nechápu, co vám na Leně tolik vadí,“ obořil se Tanma dotčeně, rychle mu došlo, kam Kiro míří.
„Přehnaly to obě dvě, o tym žádná. Tys tomu ale nasadil korunu,“
„A co jako? To se tu budeme včil prát stejně? Tohle chceš?“ promluvil blonďák, agrese v něm stoupala. Kiro věděl, že by proti Tanmovi prohrál.
„Co tě bere? Chcu si jenom promluvit jako chlap s chlapem,“
„Tak jako chlap bys to měl pochopit o to víc. Ne mi tady dělat přednášky o…“ jejich debatu přerušil dívčí jekot, který Tanma rozeznal. Byla to Lena. Hned se oba vydali ke zdroji. Kiro si po očku všiml, že se k nim blíží Elika. V mysli si řekl, že to zase dopadne špatně. Démon se hnal za Lenou. Klepání bylo o to intenzivnější, dokud démon neskočil. Stačilo málo a Lena skončila vedví. Jenže úder nepadl. Tanma v rychlosti sebral náhodný klacek a s pomocí Hiraishinu se přemístil k Leně, aby jedním úderem démona odhodil.
„Zatraceně, to bylo hodně rychlý!“ uznal Kiro, když se démon proletěl. Elika doběhla ve chvíli, kdy se Tanma přemisťoval.
„Tak si pojď! Pojď mi!“ zavrčel Tanma a postavil se s tyčí do obranného postoje. Teke-teke se s obtížemi postavila na svoje opěry a znovu se chystala ke skoku, jenže Tanmovi zase zářily oči rudou barvou.
„Pojď, pokud si troufáš!“ vyzval Tanma znovu a protočil si tyč v rukou. Démon se vyděšeně vydal na útěk.
„Uuf, tak je zatím klid,“ pomyslel si Kiro, když se situace uklidnila.
„No, myslím si, že s takovou jsme tu zbyteční. T se o to dokázal postarat sám. Cítím se zbytečná,“ utrousila Elika zase sklesle. V posledních pár hodinách se její nálada nezlepšila.
„Ale prd, nejseš zbytečná,“ konejšil ji Kiro, když Tanma zahazoval klacek a kontroloval Lenu. Nikdo nečekal, že se Lena vrhne Tanmovi kolem krku a začne ho zuřivě líbat. Kiro nevěděl, co si myslet, jen vyjeveně stál, Elika nechtěla uvěřit svým očím. Dokonce se i zdálo, že si toho je Lena vědomá a provokativně se usmála na Eliku, aniž by Tanmovy rty opustila.
„Promiň, musím jít zvracet,“ pronesla Elika suše a rychle se vytratila.
Kiro procházel dlouho po celé lokaci. Hledal svoji kamarádku. Prolezl snad už všechno možné, než zaslechl proudění řeky. V mysli si vynadal, že ho to nenapadlo. Elika se u vody vždycky uklidňovala. Šel po proudu, než došel k jezeru, na jehož břehu seděla Elika a hleděla na svůj odraz. Před ní se formovala koule tvořená z vody.
„Tak tady jseš. Mohlo mě to napadnout,“ poznamenal Kiro, když k dívce došel.
„Kiro…Jo, kde jinde bych byla,“ odpověděla Elika tiše, Kiro se opřel o kmen stromu, pod kterým Elika seděla.
„Voda mě vždycky dokázala uklidnit. Někdy si říkám, jestli by mohly moje starosti odplout tak snadno, jako ta kůra, co tam pluje,“ pronesla Elika netečně, Kiro si všiml, že brečela.
„Koukám, že teď máš možnost,“ odkazoval na vodní kouli, která se před Elikou zformovala a držela tvar.
„Jo…Jen bych byla radši, kdyby to bylo za jiných podmínek,“ Kiro nad její poznámkou jen uznale pokýval hlavou. Hned si ale vzpomněl na jednu svoji událost a doufal, že ji tím povzbudí.
„To jo. Holt, člověk si někdy nevybere,“ začal Kiro, když si sedal vedle Eliky, aby jí dál byl oporou.
„Někdy je potřeba zažít pořádnou emoci, aby se některý věci dají do pohybu. Sám to dobře vím,“ spustil a čekal, že tím získá její pozornost. Povedlo se.
„Ještě zpátky v Kamenný jsem měl jednoho kamaráda. Znáš to, chytne se špatný party a už rostou problémy. Byl v nebezpečí, jeden chlap ho chtěl setnout mečem. Chtěl jsem ho zachránit. Doběhl jsem těsně před úderem, jediný, co jsem slyšel, bylo cinknutí. Všichni tvrdí, že před tím kamarádem stála postava vytvořená z kamene. Ze starosti o toho kamaráda jsem se stihl obalit kamenem a postavit se do rány. A zničit meč,“ dokončil Kiro svoji příhodu, Elika se lehce pousmála.
„Promiň, že ti přidávám starosti, Kiro. Já jenom, že…“
„Hele, klid. Chápu tě. Taky jsem si toho všiml a taky mě to s**e. Tanmič je v poslední době strašnej c**j. Měla jsi pravdu ohledně Leny. Něco s ním zrobila, aby si ho vzala do moci,“ Elika byla ráda, že má aspoň Kira. Teď podporu potřebovala nejvíc.
„Díky, Kiro,“
„Neboj, o mě nepřijdeš. Pokud mě něco nezabije,“ utrousil Kiro se smíchem, lehký úsměv se zjevil i na Eličině tváři.
„Kiro, jakej je to pocit být posunutý až na kdo ví jakou kolej? Vím, že to víš, jsi můj nejlepší kámoš,“ Kiro neměl slov. Snažil se najít nějakou odpověď, dokud v dálce nezaslechl dívčí chichotání. Lena vedla Tanmu k jezeru, chichotala se jak malá holka.
„Jujda, tady je to zabraný,“ poznamenala pobaveně při pohledu na Kira s Elikou.
„Nějak se nám to páruje. Pojď, Tanmí,“ Lena se v rychlosti vytratila a snažila se vzít i Tanmu. Jenže ten zůstal stát na místě. Menší starost o přátele v něm zůstala.
„Doběhnu tě,“ ozval se za Lenou, než se znovu otočil na svůj tým. Všiml si vodní koule, která se držela ve vzduchu před Elikou.
„Tahle noc byla těsná, co? Hlavně, že jsou všichni v pořádku,“ Tanma začal, jak ho napadlo. Zdálo se, že na šarvátku úplně zapomněl.
„Tak co? Jakej je další tah?“ zeptal se Kiro na oko, když se Tanma přiblížil.
„Hele! Už jsi to zvládla! Kdys to stihla?“ zeptal se blonďák, když si všiml vodní koule. Reagovala na Eličiné pohyby.
„Další tah je, že mi zmizíš z očí, Tanmo Namikaze,“ pronesla Elika chladně a zvedla se. Tanma nechápal, co se děje. Neměl dobrý pocit z jejího výrazu. Byla tam lítost a hněv.
„Co se děje? Co se stalo, Liko?“ ptal se Tanma dál, Kiro zůstal sedět a ani se nehnul.
„Ty se ještě ptáš,“ zašeptala Elika a po tváři jí steklo pár dalších slz. Namířila rukou na Tanmu, vodní koule se přemístila k její dlani.
„Vypadni!“ promluvila Elika tiše a netečně. Poslední, co Tanma viděl, než ho smetla vodní vlna, byla tvář plná chladné zuřivosti. Kiro radši nic neřekl, z Eliky šel strach. Když vlna odnesla Tanmu až kdo ví kam, dívku znovu přemohla lítost. S dalšími slzami na tvářích usedla ke Kirovi a znovu se rozbrečela.
„Takovej je to pocit,“ našel Kiro konečně odpověď, než Eliku objal.
Tanma se probral poblíž pracoviště. Bolela ho hlava, dostal pořádnou ránu. Mlhavě si vybavil poslední den. Démona nikde poblíž necítil, rozhodl se prospat. Připadal si jako po bitce a s kocovinou. Šouravým krokem dorazil do pokoje, který měl zamluvený pro jeho tým.
„Leno? Co ty tu?“
„Čekala jsem na tebe, pochopitelně,“ Tanmu její tón překvapil. Až doposud se kolem něj chovala jako malá holka, samé srandičky a smích. Teď byla odměřená jako posledně.
„Co to má bejt? Co se děje, Leno?“ Tanma se snažil nějak soustředit, jenže bolest hlavy mu to nedovolila. Normálně by neměl problém cokoliv udělat v potemnělém pokoji, jehož zdroj světla byla jediná lampička. Teď ale nebyl schopen svých triků. Bolavá hlava je zlo.
„Musíme se opět rozloučit, Tanmí. Nevyšlo to,“ odpověděla Lena a zacházela do tmy.
„Takže jako posledně, co? Zdekuješ se a neřekneš ani půl slova,“ pronesl blonďák, když se v pokoji ocitl sám.
„Promiň, Tanmo,“ poslední slova, co slyšel. Než si stihl něco uvědomit, ucítil další bolest v zátylku. Stihl zaznamenat několik dalších pár bot blížících se k němu, než ztratil vědomí. Naletěl do pasti.