manga_preview
Boruto 63

Hokageho Syn: Origins 012 - Namikaze

Dopoledne už byla Listová v plném proudu. Tanma, jak si naplánoval, tak učinil. Byl zrovna v polovině cesty za Tsunade, oba svitky k dispozici.
Hned z rána, umíš si vybrat dobu,“ ozval se Kyuubi, když blonďák neměnil směr a stále se přibližoval.
„Já vím. Nejseš první, co mi to říká,“ opáčil Tanma a začal vycházet schody. Hokageho budova byla prozatím prázdná.
„Hej, Kyuu. Promiň mi to, co jsem ti řekl. Já jenom, že…bylo toho hodně a…“ začal Tanma, když se dostal na potřebné patro.
Kašli na to. Pravda holt bolí, ale je jí potřeba. Navíc, potřeboval jsi někoho, kdo by ti pomohl ten vztek ještě víc vyvolat a já byl zrovna poblíž. Taky si o tobě myslím svoje,“ Tanma se blížil ke dveřím kanceláře, Kyuubiho klidný hlas ho překvapil.
„Takže jsme teda v pohodě?“
Stejně jako předtím, kluku,“ Tanmovi se viditelně ulevilo. Zrovna se chystal zaklepat, když se dveře otevřely. Ze dveří vyšel Homura Mitokado a Koharu Utatane, bývalí spolužáci Třetího a momentálně nejstarší členové Rady. Mlčky přešli kolem Tanmy, který se rozhodl rychle zaklepat a upozornit na sebe.
„Wau, tu má někdo náladu,“ utrousil Tanma pro sebe, když ho Tsunade nevrle vyzvala. Kyuubi se jenom tlumeně zasmál.
„Tsunade-sama?“ ozval se Tanma opatrně, Pátá stála čelem k oknu.
„No co ještě? Ah, Tanmo! Co mi neseš?“ Tsunade ihned obrátila, když zjistila novou návštěvu. Tanma si pořádně oddechl a přistoupil.
„Po několik dní jsem dešifroval jeden svitek, díky kterýmu můžu vrátit Konoze původní slávu,“ odpověděl Tanma pohotově, sám nevěděl, proč je tak nervózní.
„Původní slávu, říkáš? Můžu se podívat?“ Tanma poslušně předal svitek, který Tsunade ihned rozevřela. Zamračení ale říkalo, že se jednalo o nějakou chybu, nebo hloupý vtip.
„Sakra, špatnej svitek! Tady,“ promluvil mladší blonďák omluvně, když si výrazu všiml. Hned na to předal druhý svitek, který Tsunade znovu rozevřela. Konečně se mohla podívat na obsah.
„Ta šifra je mi povědomá. Kde jsi to sehnal?“ zeptala se Tsunade, když se zaměřila na šifrovaný svitek.
„Měl jsem to u sebe celou dobu. Patří mi to,“ odpověděl Tanma prostě a odvážil se o další krok blíž.
„Ty máš věci klanu Namikaze u sebe?“
„Jenom pár,“ Tsunade znovu položila šifrovaný svitek a podívala se blíž na dešifrovaný.
„Prosím tě, přelouskej mi to. Teď nemám náladu na hádanky,“ nakázala Tsunade, než znovu usedla do křesla. Tanma naštěstí zprávu pochopil ještě den předtím, neměl by s tím mít problémy.
„Jde o zprávu o místě zvaném Observatoř, kterou nechali zakladatelé postavit,“ začal Tanma, sebejistota se mu vracela.
„A k čemu slouží?“
„Díky ní můžu najít všechny členy klanu, kteří se po Třetí válce rozprchli všude možně,“ znovu přišla odpověď, Tsunade uznale zakývala hlavou. Klan Namikaze se pyšnil mnoha schopnostmi. Mít je sjednocené a v jedné vesnici, ona vesnice by byla takřka nepřemožitelná.
„Můžu dokončit něco, k čemu se táta ještě nedostal,“
„Rozumím. Krátce po válce byl jmenován Čtvrtým Hokagem a nezbyl mu na to čas. Myslíš, že to dokážeš?“ Tsunade nadzvedla jedno obočí. Tanmovi věřila, ale neměla důvod nepochybovat.
„I když se ta Observatoř nachází někde v pohoří lemující zemi Země? No, drtivou většinu svých misí jsem dělal sólo, navíc jsem Yondaimeho prvorozený. A ze svých chyb jsem se už poučil,“ odpověděl Tanma skromně. Tsunade se jen pousmála, protože toho věčného cynika vůbec neslyšela. Věděla, že Tanma dostal pořádnou lekci a šel do sebe.
„Nebojte, když se něco podělá, přizpůsobím se a budu improvizovat. Tajako vždycky,“ zazubil se Tanma. Tsunade si nemohla nevšimnout, že před sebou teď vidí zároveň i Minata a Naruta.
„Právě o to jde. No, co ti budu. Tvůj plán nezměním. Ale opovaž se nechat zabít, nebo tě pak zabiju sama,“ připomněla Tsunade skoro až mateřsky, načež Tanma zasalutoval a opustil kancelář. Mohl jít a věnovat se svému novému cíli.
Za dveřmi znovu narazil na Sakuru.
„Tanmo-senseii,“
„Sak,“
„Má teď čas?“ na dívčinu otázku Tanma odpověděl kývnutím hlavy. Sakura si viditelně oddechla.
„A v jaké je náladě?“
„Teď už lepší, řekl bych. Čemu, co máš v plánu?“ zajímal se Tanma. Aspoň takové malé krůčky mohl podnikat, aby znovunavázal vztahy.
„Potřebuju se zlepšit. A kdo jiný by mi v tom mohl pomoct, než jeden z Legendárních Sanninů?“ Tanma uznale pokýval hlavou.
„Jo, tomu říkám přístup. Tak hodně štěstí, holka, rozhodně tě šetřit nebude,“ s těmito slovy se Tanma rozloučil, stihl ještě Sakuru povzbudivě poplácat po rameni, než odešel. Potřeboval se nachystat na cestu. Nějaké posílání zpráv neřešil, Tsunade si byla vědomá, že to nebude snadné.
Asi o dva dny později zdolával Tanma hřebeny pohoří, které lemovaly zemi Země na severozápadě. Skryté Kamenné se úplně vyhnul, což mu hrálo do karet. Už se mu rýsoval nejvyšší vrchol, tam někde by měl najít tu Observatoř. U vstupu do stavby si všiml další osoby.
„Pokud to není další Namikaze, může to vzdát. Pokud teda nečeká na mě, což by byla blbost,“ uvažoval Tanma nahlas, ale pokračoval v cestě.
„Sakra, někudy to musí jít!“ lamentovala osoba u vstupu, když Tanma došel.
„Účel návštěvy?“ ozval se Tanma, ruku položenou na rukojeti tanta. Dotyčný sebou polekaně škubl. Otočil se na Tanmu a celý zkoprněl. Tanma si neznámého taky pečlivě prohlížel. Vypadal jako civilista, soudě podle oblečení a čepky. Zjevně nebyl moc zvyklý na chladné prostředí.
„Jmenuju se Takeo,“ promluvil neznámý a sundal čepici. Zpod čepice vykoukly platinové, krátké vlasy.
„Namikaze Takeo,“ Tanma jenom lehce přivřel oči, byl poněkud podezíravý. Ještě nikoho z klanu Namikaze nepotkal, obarvit hlavu si mohl každý.
„Namikaze Tanma,“ představil se blonďák s jizvou na rtu, Takeo vypadal, že se o něj pokouší infarkt.
„Tanma? Syn Minatův?“ Tanma ty otázky potvrdil.
„Páni, nevěděl jsem, že se někdy potkáme. Ale čekal jsem někoho staršího, co jsem se doslechl,“ dodal Takeo, když Tanma zkoumal vstup.
„Jo? Co si o mě povídají?“
„Mnoho věcí, Tanmo-san! Mnoho! A samou chválu!“ Takeo byl štěstím bez sebe. I když se Namikaze potulovali všude možně, pořád se udržovali v kontaktu. A slovo bylo rychlejší, než si Tanma uvědomoval.
„No, tak se hlavně nerozbreč, jo? A přestaň bejt tak zdvořilej. Jak vidíš, jsem jenom kluk,“ ozval se Tanma, jelikož Takeovo nadšení bylo horší, než od Leeho v Listové. Tanma zkoumal vstup, narazil na otlačeniny prstů na jedné straně. Na druhé straně byly taky.
„Hmm, ty otlačeniny znázorňují, že se to hojně používalo,“ dumal Tanma a přešel k levé straně. Nakázal Takeovi, aby udělal to samé na druhé straně. Tanma soustředil chakru do konečků prstů, dveře vyjely do půlky.
„A teď se uvidí, jestli mluvil pravdu,“ pomyslel si Tanma a čekal na svého nového společníka. Takeo nelhal, dveře se uvolnily úplně. I když byla observatoř doslovná ruina, stále byla funkční. A jen Namikaze mohli její služby využít.
Kruhová místnost zela prázdnotou. Celý prostor byl vydlážděn tmavošedým a hladkým kamenem. Uprostřed místnosti stála zhruba metrová krychle, na levé straně zdi byl hranatý sloup, který se týčil až po strop. Prosklenou kopulí ve stropě procházelo slabé světlo, jinak panoval chlad a ticho.
„Páni, podívej se na to!“ ozval se Takeo, ozvěna mu málem utrhla uši. Každý kámen byl zdobený rytinou. Tanma jenom mlčky procházel dál, nikdy v životě by nedoufal, že se střetne s architekturou a zvyky klanu Namikaze. Alespoň ne tak brzo. Tanma došel ke krychli a snažil se přijít na způsob, co by s ní měl udělat. Nevšiml si, co Takeo dělá.
„Hej, Tanmo! Podívej se na tohle!“ Tanma se otočil za zdrojem, Takeo stál u sloupu a kdykoliv přiblížil svoji ruku ke kameni, začalo se něco rozsvěcovat.
„To jsou jména!“ ozval se znovu Takeo, když přečetl jeden nápis. Tanma se sloupu dotkl a celý se rozsvítil. Po celém sloupu zářila jména jasně modrou barvou. Na vrcholku se činily tři jména, vyrytá větším písmem než jména pod nimi.
„Namikaze Naori, Namikaze Senzo a Namikaze Koto,“ promluvil Tanma, když celý sloup obešel a přečetl vrchní jména.
„To jsou jména zakladatelů! Dva bratři a sestra,“ opáčil Takeo, Tanma pročítal jména, hledal jedno konkrétní.
„No, je toho dost,“ promluvil zjizvený blonďák, když našel ono jméno. Prst držel na jméně svého otce, Minata. Od Minata vedly další tři sloupce jmen, Tanma připočítal ještě dva nad Minatem, pro jistotu.
„Nevěřil bych, že nás ještě bude tolik,“ dumal Takeo a procházel místnost. Tanma přešel ke krychli. Zkusil stejnou metodu jako u sloupu, krychle se rozevřela a vyjela koule o velikosti jablka na podstavci. Koule směřovala přesně doprostřed kopule ve stropě.
„Takeo! Zkus se podívat po nějaký páce, nebo něco. Musí tu bejt něco, co tu kopuli otevře,“
„Jdu na to!“ Tanma mezitím vytáhl svitek, který dešifroval. Snažil se najít nějakou další informaci. Když pokládal svitek, všiml si pod koulí tří ampulek s trochou kapaliny, která připomínala krev.
„Tak jo, mám to. Co teď?“ ozval se Takeo, když se kopule rozevřela, dovnitř proniklo více denního světla.
„No, podle těch nákresů tady, tak by se měly objevit informace o tom, kde se nachází zbytek. Jenže denní světlo asi nefunguje,“ odpověděl Tanma a s Takeem začali uvažovat nad správným postupem. Zvážili mnoho možností, od nějaké říkanky, po nějaké gesto, než došli na působení živlů. Konec konců, Namikaze se vyznačovali mnoha schopnostmi. Tanma zkusil použít svoje Namikaze na kouli, nejen že držela jak přibitá, ale zároveň se i nic nestalo.
„Co máš za živly?“ zeptal se Tanma.
„Vodu a Zemi,“ odpověděl Takeo a hned dostal příkaz, aby zkusil svoje štěstí. Bez výsledku. Takeo dokonce zkusil i podržet rozžehnutý zapalovač, aby si vykompenzovali oheň. Opět nic. Tanma složil pečetě na Raikiri a podržel levačku u koule, která začala modře zářit.
„Takže blesk,“ došlo Takeovi, zatímco Tanma svoji techniku zrušil.
„Někdo z nich použil Raiton. Jenže potřebujeme něco, co má dostatečnou sílu a nestojí tolik energie,“ potvrdil Tanma a začal uvažovat.
„Tak to už by chtělo leda přírodní blesk, aby sem dopadl. Jenže jsme uprostřed ničeho a pod čistou oblohou,“ přispěl Takeo, když se podíval přes otvor ve stropě.
„Žádnej problém. Radši se někde schovej, může tu bejt horko,“ upozornil Tanma a Takeo se schoval.
Tanma vzhlédl směrem k otvoru a zvedl ruce, dlaně roztažené, jako kdyby chtěl někam dosáhnout. Venku byl slyšet kvílející vítr, otvorem se dostal dovnitř, nad koulí se vzniklý vítr začal vířit. Takeo si ze svého úkrytu všiml, že se venku začaly stahovat mračna.
„Použil vítr, aby dotáhl mraky. Musí být fakt silný,“ pomyslel si Takeo, když Tanma dotáhl ještě temnější mraky. Tanma sevřel ruce v pěst a zaťal svaly. Otvorem proletěl blesk a udeřil do koule na podstavci. Celá místnost se rozsvítila modrým světlem. Observatoř byla znovu aktivní.
„On to dokázal! Dokázal to!“ zahulákal Takeo nadšeně, když se nad koulí objevilo něco na způsob hologramu. Hologram nabral podobu zeměkoule, byly tam vyznačeny kontinenty, pár míst blikalo menšími tečkami.
„Našli jsme je,“ hlesl Tanma a v rychlosti hledal svitek, do kterého přepisoval šifrovanou zprávu.
„Páni! Těch je!“ hlesl Takeo při pohledu na úkaz, Tanma překresloval mapu. Vysvětlil Takeovi, že nejjasnější bod na mapě je právě Observatoř. Zároveň i zjistili, že za mořem je hodně míst k objevování.
„No, to mám co dělat,“ uznal Tanma a sroloval svitek. Takeo zářil nadějí.
„Našli jsme je, Tanmo!“
„Máme jejich přibližnou lokaci. Musíme se k nim dostat dřív,“ promluvil Tanma a taky vzhlédl k mapě.
„Podívej! Ta napravo od nás! Ta taky září hodně. Co myslíš, že to bude?“ zeptal se Takeo a ukazoval na tečku vedle té nejjasnější. Tanma rozeznal hranice Země Blesků.
„Oblačná…Asi uděláme nejlíp, když to zjistíme. Navíc, máme to nejblíž. No, tady jsme hotovi, pojď. Zbavíme se důkazů a vyrazíme,“ navrhl Tanma a vydal se k odchodu.
„Co chceš dělat?“ zeptal se Takeo sledujíc Tanmovy záda.
„Zničit to. Dělám to nerad, ale je to pro naše dobro. Nehodlám riskovat, že ještě někoho budeme mít v patách,“ odpověděl Tanma a zastavil se u vstupu, Takeo, ač nerad, souhlasil. Tanma měl pravdu.
„No tak, Taku! Máš Doton, tak mi píchni. Pár silnějších poryvů větru a blesků by mohlo postačit,“ oba Namikaze stáli v bezpečné vzdálenosti od Observatoře. Rozhodli se, že nebudou čekat na to, až si čas vezme konstrukci. Trochu tomu času pomůžou. Nehodlali riskovat.
Oba Namikaze se vydali na cestu. Hřebeny hor vystřídaly údolí a řeky. Zároveň se i snížila viditelnost kvůli nízko položeným mrakům. Tanma doufal, že ho jeho znalosti geografie nezklamou a instinktivně vedl směrem k Oblačné. Údolí znovu vystřídaly kopce, mnoho z nich trčilo z vody jako samostatný ostrov. Ty ostrůvky pak byly propojené mosty. Na jednom mostě byla dvojice zastavena skupinkou Jouninů z Oblačné.
„Sdělte svoje jména a důvod vašeho pobytu,“ zavelel velitel skupinky, vysoký a statný černoch.
„Namikaze Takeo,“
„Namikaze Tanma, Konoha. Prosím, potřebujeme jenom mluvit s Raikagem. Nemáme špatné úmysly,“ odpověděl Tanma a držel se zkrátka. Nechtěl vyvolávat zbytečné problémy. S Oblačnou byly vztahy neutrální, ale proč si je kazit.
„Sice vám nevěřím, ale zavedu vás k němu. O nic se nepokoušejte, neustále vás sledujeme,“ řekl velitel a eskortoval Namikaze dvojici hlouběji do vesnice. Vesnice vypadala úplně jinak, než si Tanma představoval. Byla taktéž umístěná na hřebenech kopců, o dost vyšších, než se táhly v zemi Země. Nikdo nepromluvil ani půl slova, Tanma se jenom rozhlížel kolem. Rád poznával nové místa. Vedli je k obrovské budově ve tvaru koule. Od ní vedlo nespočet mostů, zjevně samotný střed vesnice.
Čtvrtý Raikage byl impozantní muž a už od pohledu vzbuzoval strach a vyžadoval respekt. Výškově něco kolem dvou metrů, působil jako vrcholový wrestler nebo kulturista. Shlížel na dění ve vesnici, pevný hrudník se mu dmul pýchou.
„Raikage-sama, našli jsme tyto dva jedince se potulovat po okolí. Oba dva se hlásí jako Namikaze a chtějí s vámi mluvit,“ ozval se velitel skupinky, která eskortovala Tanmu s Takeem. Raikage se jen ohlédl přes rameno, pohled tvrdý a přísný.
„Uveď je. Schválně, s čím přicházejí,“ povolil Raikage, načež velitel dovedl oba Namikaze. Oba mladíci se z úcty lehce poklonili.
„Sakra, to je doslova chlap jak hora!“ zašeptal Takeo, když se ukláněl. Tanma na něj syknul, ať mlčí. Raikage byl velmi pyšný muž a taková pýcha jde snadno zranit.
„Tak co tady pohledáváte?“ zeptal se Raikage a otočil se ke dvojici čelem. Tanma se podíval na hlavu vesnice, vysoký a statný, tmavé pleti s blond vlasy ulízanými dozadu, bradkou sahající po klíční kosti a menším knírkem.
„Raikage-sama, jmenuju se Namikaze Tanma a přicházím k vám s prosbou. Já a můj společník jsme na výpravě najít zbylé členy klanu Namikaze a zjistili jsme, že někdo by se měl ukrývat tady,“ začal Tanma, který předstoupil blíž. Udržoval si respekt, ale nebál se. Raikage se jen lehce zamračil.
„Proč by se tu měl kdokoliv ukrývat?“
„Klan Namikaze se rozprchl do světa po Třetí válce, Raikage-sama. Pravděpodobně hledali útočiště před Shinobi z Kamenné. Prosím, nechte mě a mého společníka pokračovat v našem pátrání a už vícekrát nás tady neuvidíte. Slibuju, že to bude rychlý, výměnnou za pomoc a informace,“ pokračoval Tanma, nespouštěl Raikageho z očí, který se mladého ninju snažil zastrašit pohledem. Tanma věděl, že Raikage jenom hraje divadlo, protože stál za stolem s rukama za zády, aspoň co mu dovolily svaly.
„A co mi zaručí, že už se tu nikdy neukážete, pokud splním svojí část dohody?“ optal se Raikage dál, šel na to dobře. Opatrnosti není nikdy dost.
„Slovo Yondaimeho prvorozeného nestačí? Jsem syn Žlutého Bleska,“ odpověděl Tanma bez špetky zaváhání. Raikage si mladého Namikazeho přeměřil pohledem. Pár rysů, které mu připomínaly Minata, našel.
„Vskutku vypadáš jako mladší kopie muže, který předčil i mě v rychlosti. Vážně jsi spratek Žlutého Bleska,“
„No tak, trochu úcty. Já jsem k vám byl uctivý, Raikage-sama,“ upozornil Tanma, Raikage svěsil ruce podél těla. Tanma věděl o jeho rychlosti. Věděl, že před ním může stát za méně než vteřinu.
„Ty mě budeš poučovat?“
„To bych si nedovolil. Naše vztahy sice nejsou zrovna nejlepší, Raikage-sama, ale ani nejhorší. Nerad bych to pokazil. Proto vás prosím, nechte nás pokračovat, ocenil bych menší pomoc a už se tu nikdy neukážeme,“ hájil se Tanma, přesto neustoupil. Raikage, který uznával sílu charakteru, povolil. Mladík před ním si udržoval patřičný respekt, ale ne strach.
„Víme o dvou lidech, zjevně otec a syn, kteří tady přebývají. Nehlásí se k nám, ale pomáhají našim lidem, když je potřeba. Darui vás tam zavede, jenže momentálně je nedostupný,“ povolil Raikage a znovu se otočil k oknu.
„Můžeme teda někde zůstat?“ zeptal se až doteď mlčící Takeo. Hlas se mu třásl, Raikage si jen povzdechl.
„Mabui vám vyřídí nějaké ubytování, dokud nenajdete to, co hledáte,“ odpověděl Raikage. Byl možná tvrdohlavý a zastával staré hodnoty, ale byl spravedlivý a férový. Tanma se otočil na ženu jen o pár let starší než on sám, taktéž tmavé barvy pleti s bílými vlasy v uhlazeném drdolu, která kývla na možnost ubytování.
„Děkujeme za vaši pomoc, Raikage-sama a omlouváme se za vzniklé potíže,“ poděkoval Tanma, znovu se uklonil a následoval Mabui z kanceláře.
Oba Namikaze skončili ubytování v jednom hotelu, který doporučila Mabui. Nebyl to žádný přepych, ale ani žádná zavšivená díra. Padl večer, podle Mabui se měl Darui vracet následující den. S tím mohli pokračovat.
„Tak, a co teď?“ zeptal se Takeo, když se usadil na postel. Tanma seděl na posteli naproti němu a prohlížel si rychle nakreslenou mapu.
„Já si zalezu do sprchy. Co budeš dělat ty je mi fuk, hlavně, když neuděláš bordel,“ odpověděl Tanma nepřítomně, aniž by zvedl pohled.
„Myslel jsem celkově? Jaký je náš další tah?“
„Jo takhle. No, počkáme, kde nás Darui zavede. Pokud se ti dva ukážou jako Namikaze, budeme muset potřebovat nějaký místo, kde je uložíme,“ odpověděl Tanma a odložil mapu.
„A víš o něčem?“
„Možná. Budu si muset ještě projít celkový stavy, kdo s kým má jakou alianci. Teraz z hlavy ti to neřeknu,“ Takeo uznale kývl. Tanma byl od něj mladší asi o osm let, ale věděl toho dost. Navíc, neměl strach se postavit Raikagemu a mluvit s ním narovinu. Tanma projevoval vlastnosti pravého vůdce.
„A co ten cápek Darui? Znáš ho?“
„Jednou jsem s ním měl tu čest. Je v pohodě, drží slovo,“ odpověděl Tanma, což Takeovi stačilo. Hned na to přešel na jiné téma. Oba mladíci se začali bavit jeden o druhém, navzájem se poznávali. Během toho si Tanma mohl vychutnat svoji vysněnou sprchu.
„Hej, asi zajdu ven, pro něco k jídlu,“ navrhl Takeo, když Tanma vylezl ven s ručníkem omotaným kolem těla. Takeo si všiml, kolik jizev už měl mladý Namikaze na sobě, hlavně jedna velká přes celý trup, která se ještě pořádně nezatáhla.
„Přiber mi též něco. Je jedno, co, já sežeru všechno,“ požádal Tanma a pohledal si nějaké oblečení, ať se má ráno do čeho obléct. Taktéž si neodpustil poznámku, aby Takeo nenadělal potíže, načež mu jeho společník odpověděl vztyčeným prostředníkem.
„Jo, tohle pátrání bude ještě p***l,“ pousmál se Tanma, když dveře zaklaply.
V dopoledních hodinách si dvojici vyzvedl Darui, který se o svém novém úkolu dozvěděl od samotného Raikageho. Vedl dvojici vesnicí, skoro až na její okraj. Po cestě si oba Namikaze domlouvali svoje následující plány, než se Darui zastavil.
„Tady přebývají. Jsou to docela podivíni, k nikomu se nehlásí. Ale když je potřeba, tak jsou k dispozici. Snad najdete, co hledáte,“ promluvil Darui a ukázal na jeden dům, který stál daleko od ostatních.
„Díky moc za pomoc, Darui-san. Dál si už poradíme sami, jestli dovolíte,“ poděkoval Tanma uctivě, když si domek prohlédl. Vypadal úplně jinak, než co doposud míjeli. Ten byl postaven nově a v jiné architektuře, než architektura Kumogakure.
„Beze všeho. Rád bych si odpočinul. Přeju hodně štěstí,“ popřál Darui, než vyklidil pole. Oba Namikaze stáli před domkem a zvažovali návštěvu, dokud se jim před nohy nezabodl kunai.
„Co chcete?“ ozval se mladě znějící muž stojící na nedalekém hřebeni s kapucí na hlavě.
„Dozvěděli jsme se, že by se tu měli nacházet členové klanu Namikaze,“ odpověděl Takeo směrem ke kapucínovi. Kapucín seskočil níž, ale nehodlal se přibližovat.
„Vážně? A za jakým účelem?“ zeptal se kapucín nedůvěřivě. Dával si pozor.
„Za účelem sjednocení,“ promluvil Tanma a zvedl kunai ze země, který chtěl neznámému podat na znamení dobrých úmyslů.
„Sjednocení? Hochu, vrať se zpátky na zem. Namikaze už dávno nejsou, vzdej to,“ z domku vyšel druhý muž, tentokrát zněl staře. Starý muž měl dlouhý a pěstěný plnovous a holou hlavu. I přes svůj vysoký věk působil velice čile, soudě podle jeho postoje v černém kimonu opásaném hnědým obi.
„Věřte mi, že to nevzdám. Viděl jsem mapu v Observatoři, vím, kde jsou,“ trval Tanma na svém a udělal krok vpřed k domku.
„V Observatoři? To ale znamená, že jsi taky Namikaze. Pouze Namikaze může použít Observatoř,“ dumal stařec a vyšel ven. Kapucín přešel k němu, ruku na kataně u pasu.
„Otče, nevěřím mu. Může to být podvodník,“ sdělil zakuklený svoje obavy, stařec jen uznale přikývl.
„Jak poznáme, že nelžeš?“ zeptal se kapucín směrem k Tanmovi, katanu lehce vytasenou.
„Prověřte si to, jestli chcete. Je mi jedno jak,“ stařec opět uznale přikývl nad Tanmovými slovy.
„Nuže dobrá. Prověříme to takhle. Ty, mladíku, pokud se ti povede porazit mého syna v šermu, uznám tě jako Namikaze. Víš, že Namikaze bývali nejlepší bojovníci na kontinentě,“ navrhl stařec a ukázal na Tanmu. Kapucín mezitím došel pro druhou katanu, kterou hodil Tanmovi k nohám.
„Trochu úcty by neuškodilo,“ pomyslel si Tanma, když kapucín došel k němu.
„Poraz ho a pak se můžeme bavit,“ připomněl stařec, když se jal rozhodovat následující souboj.
Tanma se chtěl sklonit pro meč, ale tím by se hodně otevřel. Jakmile stařec zavelel k souboji, použil na zakuklence Namikaze, aby získal nějakou vzdálenost. Jenže zakuklenec zaútočil, což Tanma na poslední chvíli vykryl.
„Pěkné reflexy, to se musí nechat,“ uznal zahalený, když shlížel na Tanmu, jak se krčí u země se zdviženou pravačkou. Jenže to nestačilo. Zahalený znovu zvedl meč k útoku, což Tanma vyučil a vykopl směrem k hrudníku. Oba bojovníci měli mezi sebou vzdálenost.
„Dobré reflexy a rychlost,“ znovu uznal zahalený, když pozvedl meč, v souboji byl agresivní.
„Nech si ty kecy, když nevíš, co je respekt,“ odvětil Tanma a postavil se do postoje, aby se kryl. Tanmův styl byl víc pasivní a založený na protiúderech.
„Já že nevím nic o respektu? Dovol mi, abych tě o tom naučil víc,“ ozval se zahalený a přešel do útoku. Všechny jeho výpady Tanma bez problémů vykryl a odrazil.
„Tak se připrav na rychlý konec,“ opáčil Tanma a vyčkával na svůj moment. Pár dalším výpadům uhnul, několik dalších vyblokoval a odrážel, dokud nechtěl zahalený bodnout. Pomocí hřbetu meče Tanma úder odklonil a vrazil tělem do zahaleného, který se mu následně otevřel. Tanma se jen odrazil na špičce, na které stál a začal svojí rychlostí. Zahalený měl co dělat, aby aspoň něco vykryl, protože Tanma byl až moc rychlý a doslova kolem zakuklence tancoval. Točil se jak o život, protáčel meč v rukou jako divý, cokoliv, aby měl navrch. Zakuklenec se pokusil k jednomu úderu. Tanma se rychle dostal na jeho pravou stranu a kopnul mu do ruky. Nejen, že zahalenému vyletěla katana z ruky, zároveň se ale otočil k Tanmovi zády, načež se Tanma otočkou dostal zpátky zahalenému do čela a seknul po krku.
„To stačí!“ zahřímal stařec, čepel se zastavila těsně před krkem. Oba bojovníci lapali po dechu. Stařec došel až k nim, aby pronesl svůj verdikt.
„Tohle bylo perfektní Mikiri. Jsi skutečně Namikaze,“ zahalený cítil chladné ostří na krku, dokud to stařec nezarazil. Tanma měl v očích tvrdý pohled, nehodlal se držet zpátky.
„Už jsem začal uvažovat, že je to můj konec,“ pronesl zahalený, když Tanma čepel sklonil.
„Málem jsem o tom uvažoval. Jsem Tanma Namikaze,“ potvrdil Tanma a natáhl ruku, kterou zahalený přijal.
„Hikaru. A tohle je můj otec , Tanaka. Momentálně je ve velení a udržuje komunikaci mezi ostatními Namikaze,“
Čtveřice se usadila v domku na okraji Kumogakure. Už si úspěšně sdělili, kdo je kdo. Tanaka měl ve své pracovně nástěnku, kde měl mapu a v ní zapíchnutých pár připínáčků. Ony připínáčky představovaly přibližnou lokaci ostatních členů klanu Namikaze. Připínáčky seděly s tím, co si Tanma překreslil. Ovšem, Tanma měl překreslenou celou mapu světa, Tanaka měl pouze Pět velkých Shinobi národů.
„Takže Observatoř musela být zničena?“ zeptal se Tanaka a zabafal z dýmky. Tanma zkoumal, co mohl, aby si doplnil informace.
„Jo. Povedlo se nám ji zaktivovat, ale nevěděl jsem, jak dlouho to vydrží. Nechtěl jsem riskovat, že nám někdo bude v patách,“ odpověděl Tanma, aniž by se otočil od mapy.
„To jsi udělal dobře. Víš, proč jsme vlastně rozprsknutí po celém světě? Všude možně?“
„Kvůli Třetí válce, kdy táta odrazil celou Kamenickou armádu, sám,“ odpověděl Tanma, Tanaka uznale přikývl. Ten kluk byl informovaný dobře.
„Čemu? Někdo po nás jde?“
„Jo, jde. Jistý vojevůdce a veterán z posledních dvou válek. Jmenuje se Tarik, říká se mu Drtič. Je strašně charismatický a manipulativní. A nezastaví se před ničím,“ odpověděl Tanaka a znovu zabafal z dýmky. Tanma se konečně otočil od mapy.
„Má k tomu nějakej důvod?“
„Má. Když se Minato dostal na frontu, kde si poté zasloužil svoji přezdívku, tak během svého řádění zabil Tarikova bratra a jednoho z jeho synů. Tarik se zapřísáhl k pomstě,“ odpověděl Tanaka, Tanma jen uznale přikývl. Pomsta byla klasický důvod.
„Skoro každý den tu prochází skupinky z Kamenné a pátrají po nás. Oblační už nemají jak se dál vymlouvat, proto musíme spěchat, Tanmo. Pořád nám jdou po krku,“ naléhal Tanaka a zvedl se ze židle.
„Rozumím. Musím vás někde přestěhovat,“ uznal Tanma a znovu se otočil k mapě. Tanaka k němu došel.
„A víš o něčem?“
„Věděl bych. Tady, Země Čaje. Je blízko Země Ohně a mají spolu alianci. Kdyby se někdo pokusil o útok, Země Čaje ihned volá o pomoc a Země Ohně odpoví. Tam bych vás nechal,“ odpověděl Tanma a založil si ruce na hrudi.
„Skutečně v tobě sídlí odkaz tvého otce, Tanmo. Omluv mě, že jsem se v tobě mýlil. Ty nás dokážeš sjednotit,“
„Omyly se stávají,“
Následujícího dne se čtveřice rozhodla přemístit. Z Oblačné do Země Čaje to sice byla pořádná dálka, naštěstí se obešla bez potíží. Po cestě Tanaka informoval Tanmu o všem možném, co se dozvěděl za posledních třináct let. Informací bylo hodně, Tanma ale hodlal svoje slovo dodržet. Konec konců, byl Prvorozený Žlutého Bleska, hodně se od něj očekávalo. V Zemi Čaje si vyhlídli městečko Amanaki, které nebylo tak hustě osídlené. Několik budov tam zelo prázdnotou, čehož se dalo využít. Tanma podal vysvětlení tamnímu starostovi, Tanaka ovšem pomáhal, kde jen mohl. Tanma se musel hodně naučit, jestli měl být považovaný za vůdce. Prozatím si vysloužil přezdívku Sjednotitel.
Uběhly čtyři roky. Tanma procestoval snad celý svět, aby našel zbytek svého klanu. Což se mu povedlo, od Tanaky se naučil mnohému, a když si nebyl jistý, improvizoval. Za mořem, které ohraničovalo Zemi Vody, bylo daleko více území a národů, o kterých neměl nikdo ani ponětí. Kdyby mohl, Minato by byl na Tanmu hrdý. Během oněch čtyř let sjednotil celý klan a dokázal ho udržet na jednom místě. Čtyři roky si na Tanmovi vzaly své. Dost se vytáhl a z vlasů měl hustou hřívu sahající po lopatky. Jenom jizvy připomínaly toho klučinu, co si prošel mnohými příkořími.
„Klan nalezen. Zbývá ho už jenom dovést do Listové, ale nejprv musím zjistit, jak moc se změnila,“ přemítal Tanma, když se prohlédl v zrcadle. Do svého oblečení se už nevešel, nabral více svalové hmoty. Místo toho zvolil volnější šedé kraťasy a modré tričko bez rukávů. Svršky doplnil černou vestou, zpod které čouhal tmavě modrý opasek, jehož konce splývaly podél pravého stehna. Tanma si přes rameno přehodil popruh s přehozem. Přehoz mu vlál na pravé straně těla, visel z ocelového nárameníku. Popruh měl ještě doplněný o čutoru, jelikož se naučil opilecký styl boje, a dýkou, která mu spočívala na zádech.
„Ale ještě se musím o něco postarat,“ připomněl si Tanma, když se naposledy zkontroloval v zrcadle. Natáhl si na ruce černé bezprsté rukavice, levé zápěstí doplnil o černý široký náramek, na pravé zápěstí natáhl gumičku do vlasů.
„Tanako-san, postarejte se o ně, prozatím. Já jdu zjistit, jak to vypadá doma,“ řekl Tanma, když vyšel ven na dvorek jednoho domu.
„Máš mé slovo. Kdyby se něco stalo, dám ti vědět. A nepřines nám ostudu,“ nakázal Tanaka přátelsky, Tanmu viděl skoro jako svého syna. Byl na něj hrdý, protože doslova Minata překonal. Sjednotil klan, dovedl ho na jedno místo a ještě vypiloval a zvládnul Hiraishin natolik, že nepotřeboval nějaké speciální kunaie. Tanaka sledoval vzdalující se blond hřívu, doprovázenou černým přehozem se znakem Konohy, jak se vzdaluje směrem k Zemi Ohně. Tanma se hodně prokázal.
Tanma ale sešel z cesty. Nešel rovnou do Země Ohně, zastavil se ještě v Kusagakure, poblíž Krvavého vězení. Znovu se mu vybavily vzpomínky, které prožil na obou místech současně. Nejprve v budově, kterou měl na dohled, poté v lese, který stál nedaleko budovy. Hořce se zamračil nad svým neúspěchem.
„Omlouvám se, lidi, že to dopadlo takhle. Měl jsem bejt lepší,“ promluvil Tanma do ticha před malým pomníkem. Na pomníku byly vyražena jména padlých, kteří skonali při Chuuninských zkouškách, jenž se odehrály před osmi lety.
„Nikdy na vás nezapomenu, Miko, Kenjine…a Rin,“ blonďák vzhlédl k obloze, jako kdyby tam jmenované viděl, než se sklonil a nechal u pomníku zapálenou svíčku. Dlouhých osm let držel podrobnosti o tomhle místě v tajnosti.
„Jo, někdy se o tom rozkecám. Až na to najdu koule,“ pomyslel si Tanma, když od pomníku odcházel. Jenže v zápětí ucítil přítomnost další osoby.
„Ironie co? Potkáváme se zase tam, co jsme se poprvé setkali,“ promluvil někdo Tanmovi za zády.
„Ironií je, že jsem tě celejch osm let hledal a teď tu přede mnou stojíš,“ opáčil Tanma, aniž by se otočil. Věděl, o koho se jedná.
„Pořád jsi to nevzdal, koukám. Pořád těmhle s****m skládáš hold? Vždyť byli slabí,“ vysmíval se cizinec, což šlo Tanmovi proti srsti.
„Co je špatnýho na troše úcty? No jo, zapomněl jsem. Ty to neznáš, co?“ opáčil znovu blonďák, ovšem zůstal ledově klidný. Napětí se dalo krájet.
„A teď sis přišel pro mě?“ zeptal se neznámý a popošel o pár kroků napravo, les měl za zády. Tanma se jen uchechtl, než se otočil ke svému sokovi čelem.
„Právě naopak. Vletěls mi na lep. Tohle bude naše poslední setkání,“

Poznámky: 

Okay, tak tohle máme hezký přechod mezi původní časovou linkou a začátek éry Shippudenu. Rozepsal bych to víc, ale bylo by to pořád na jedno brdo a to se po čase omrzí, že jo?

5
Průměr: 5 (1 hlas)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, Ne, 2021-04-04 19:03 | Ninja už: 1772 dní, Příspěvků: 2647 | Autor je: Asistent pošťáka

Sláva, Tanma s Kjúbim sa udobrili Jump! Fujtajbl, Homuru a Koharu neznášam, nečudo, že aj Cunade je vytočená Tak teď jsem se hrozně naštval a rozmlátím si notebook!! Ale dobré správy, že možno nájsť roztratených členov klanu Namikaze Jump! A ideme hľadať Observatórium Jump! Sakura sa konečne rozhodla stať žiačkou Cunade, čo jej Tanma odobril. Ohoo, pred vstupom do Observatória je akási bedákajúca osoba, z ktorej sa vykľul Takeo Namikaze a vedia o sebe. Páni, zaujímavo si vymyslel ten stĺp ako rodokmeň s menami členov klanu a zakladateľov Kakashi YES Aj tá guľa a trápenie s otvorením kupoly, a celá ceremónia je super Wow, tak tohle je vážně krutě hustý!! Ten prírodný blesk mi pripomína nášho Sasulíka Hehe... Zdá sa, že budú musieť obehnúť celú Zemeguľu, aby všetkých členov klanu pozháňali. Hmhm, zničiť Observatórium, sa mi moc nepáči, však len Namikaze by mali byť schopní ho používať. Snáď Kjúbi urobil fotografie hihihi Tak Oblačná je najbližšie a Raikage je fakt chlap ako hora Cool Bohvie, či používal gél na vlasy alebo dajakú masť, na prasce si nespomínam Laughing out loud Tanma mu všetko povedal, aj to, že je Minatovým prvorodeným. Hehe, že „cápek Darui“ Laughing out loud Tí nájdení Namikaze ozaj vyzerajú podivne. Klasika - skúška pravdy – boj s katanami. Fííha, tak aj Tanaka má kontakty s ostatnými v šinobi svete, ale Tanma má na celej Zemi. Hmhm, tak akýsi Tarik, zvaný Drtič, ide klanu po krku, lebo Minato mu zabil brata a syna Ehh... jasně... hehe... Škoda, že sa nezbavil aj Tarika, ale to by sme nemali príbeh Mrk Aha, Zem Čaju je super pre úkryt. Fiiiha, Tanma si vyslúžil prezývku Zjednotiteľ Wow, tak tohle je vážně krutě hustý!! Páni, tak za štyri roky klan pozbieral a vyzerá ako Tarzan Ehh... jasně... hehe... A sme v napätí, kto je cudzinec, s ktorým si to ide Tanma po ôsmich rokoch rozdať a posmieva sa jeho nebohým parťákom Puzzled Priznám sa, že si už nespomínam, kto by to mohol byť, ale však nám to nabudúce prezradíš, že? Eye-wink Fajnové čítanie, vďaka Jofuku pro tebe :-)

Obrázek uživatele Hunter from Uncia
Vložil Hunter from Uncia, Ne, 2021-04-04 19:09 | Ninja už: 4987 dní, Příspěvků: 285 | Autor je: Prostý občan

Arigato gozaimasu, Senpai-sama! U tvých komentářů se vždycky musím tlemit jak pablb. Vždycky mi to udělá radost a motivuje mě k dalšímu psaní