Hokageho Syn: Origins 011 - Přátelství a rodina

Bylo asi kolem osmé, kdy hlavní bránu Listové opustilo pět lidí. Malý tým vedený Narou Shikamarem, který vyslala Tsunade na záchranu jejich druha. Nebo aspoň pokus o záchranu. Sakura ještě chvilku sledovala, jak se její zbylý týmový partner vzdaluje. Donutila ho udržet slib. No, nedonutila, nabídl se sám. S hlavou plnou myšlenek zašla zpátky do vesnice. Potřebovala se někomu svěřit. Ale ne Ino, potřebovala někoho, kdo byl k celé věci celkem neutrální a hlavně byl starší. Zkusila štěstí v Jouninské stanici, kde se Jouninové scházeli, když zrovna neměli misi. Už od dveří zaslechla bujaré rozhovory a smích. Gai měl určitě zase svoje průpovídky, kterými bavil svoje okolí.
„Co tu pohledáváš, Sakuro?“ ozvalo se za ní a hned na to se přidal závan kouře.
„Asumo-sensei,“ hlesla Sakura, když vzhlédla nahoru. Byl v klidu, nevypadal, že by o něčem věděl.
„Hledám Tanmu-senseie. Neviděl jste ho?“ položila otázku, Asuma se podrbal ve své zarostlé bradě.
„Já osobně ne, ale třeba někdo jo. Pojď,“ vyzval jounin dívku, která vešla. Veškeré rozhovory rázem utichly. Sakura rychle přejela pohledem místnost. Gai, Kurenai, Anko, Aoba a Raido byli přítomni. Asuma stál vedle Sakury, jenom Kakashi a Tanma chyběli, což Sakuru moc nepotěšilo.
„Nazdar, holka! Co tě sem přivádí?“ ozvala se Anko, živě, jako vždycky.
„Anko, brzdi. Nevypadá, že by tu přišla jen tak,“ ozvala se Kurenai káravým tónem, než se znovu otočila na Sakuru.
„Pátrá po Tanmovi, nevím proč. Neví o něm někdo?“ odpověděl Asuma místo růžovky, čímž jí výrazně ulevil. Místnost zaplnil šum.
„Tanma je momentálně nedostupný,“ promluvil Gai a tím na sebe strhl pozornost.
„Víš, kde je? Z toho, jak vypadá, tak to bude pořádný problém,“ ozval se Asuma jako první, zeleně oděný ninja se podrbal ve vlasech.
„No, z toho, co jsem já pochytil, tak hledal samotu. Nevypadal zrovna nejlíp,“ začal Gai a hned na to se strhla zuřivá debata. Tanma mohl být kdekoliv. Gai nemohl ten hluk vydržet, ač sám kolikrát nadělal víc.
„Tak dobře! Tanma je ve starém doju mezi cvičišti. Chtěl být na chvilku sám,“ debaty náhle utichly.
„Naznačil, že by nechtěl, aby ho někdo našel, ale to vaše hádání se nedalo vydržet,“ dodala zelená šelma, načež Sakura zdvořile poděkovala a vyklidila místnost.
„Gaii, asi je na čase, kdy poznat tajemství,“ promluvila Kurenai, když se zavřely dveře. Gai se propadl hanbou.
Sakura věděla, které dojo Gai myslel. Jako malá se tam dost ukrývala, teď ho hlodal jen zub času. Jenže dojo našla úplně zničené, zachovala se pouze podlaha. Omylem do něčeho kopla, znělo to jako papír. Byl to sešit, který měl více jak polovinu stran pokreslených.
„To patří Tanmovi. Určitě tu někde je,“ pomyslela si růžovka a dala se do pátrání. Tanmu našla asi po deseti minutách, spal pod kusem zdi.
„Tanmo-sensei, vzbuďte se, prosím,“ žadonila dívka, jenže Tanma spal moc tvrdě. Znovu zkusila zvukový podnět a tentokrát i zatřásla.
„Co je?“ zachraplal Tanma, když přišel k sobě. Jasné slunce mu nebylo zrovna příjemné.
„Do h****u,“ vydral ze sebe Tanma, když se posadil. Motala se mu hlava, vypil všechny láhve.
„Tanmo-sensei, potřebuju poradit,“ poprosila dívka a přiklekla si k němu. Blonďák vypadal otřesně.
„Nemáš u sebe trochu vody?“ přerušil ji Tanma, což Sakura nečekala. I tak ale vytáhla lahev vody, kterou mu podala. Tanma ji celou obrátil do sebe, musel mít v puse sucho jako v Zemi Větru. Tanma čekal, že se rozpovídá, jenže místo toho si Sakura zakryla oči. Všiml si i lehčího ruměnce.
„Ah, promiň,“ došlo mu, že sedí do půl těla nahý. Mikina se mu povalovala, kdo ví kde, o obvazech nemluvě. Možná za to mohla i ta rána, která ještě zela otevřená jako trhlina v zemi.
„Já tě vnímám, Sakuro. Můžeš mluvit,“ pronesl Tanma, když hledal svoji mikinu. Sakura se dala do vyprávění událostí za posledních dvanáct hodin. Tanma byl ještě poněkud na mol, trvalo mu trochu déle, než to všechno pobral.
„Takže počkej. Tsunade poslala pětici kluků za dalším klukem, co se vydal za nejznámější zmijí?“ Sakura přikývla.
„Snažila jsem se ho i sama zastavit. Dokonce jsem se i nabízela, že půjdu s ním, ale…“ Tanma náhle ožil.
„A málem ses vydala na dráhu nukenina, bravo,“ opět se ozval ten starý dobrý cynik, až to Sakuru zarazilo.
„Že se Tsunade unáhlila, co už. Tohle si za rámeček nedá. Ale myslel jsem, že jseš lepší než tohle, Sak,“ vysvětlil Tanma a zapnul si zip na mikině až ke klíčním kostem.
„Dobrovolně se vzdát svý rodiny a přátel, jen kvůli jednomu mamlasovi. Takovej osud bych ti ani já nepřál,“ Sakura sledovala, jak se Tanma protahuje a vede svoje lekce. Rychle vystřízlivěl.
„Já jen…“
„Ty jen co? Myslela sis, že ho tím obměkčíš? Myslela sis, že ti to sežere i s navijákem? To asi těžko, ten je paličatější než já s Narutem dohromady,“ střelil Tanma, až sebou Sakura škubla. Opět se snažila něco napravit, místo toho to ještě zhoršila.
„O Kami, za co mě trestáte?“ zahučel Tanma do dlaní, když si promnul obličej.
„No, tohle bude pěkně ostrej rozhovor,“ blonďák minul dívku, mířil si to k Hokage.
„A ty příště mysli hlavou, ne štěrbinou!“ stihl ještě štěknout, než se hodně vzdálil. Na jeho poznámku Sakuře přeběhla červeň po tváři.
Tanma si to mířil pevným krokem k Tsunade. Kocovina už opadla, obličej mu zase zdobila jistota. Všichni kolemjdoucí Tanmovi uhnuli z cesty, skoro jakoby je rozrážel pomocí větru. V kanceláři bylo ticho, Tsunade byla tuhá jako špalek. Nad tím se Tanma pousmál, protože před chvílí vypadal úplně stejně.
„Tsunade-sama!“ ozval se Tanma nahlas, až Pátá doslova vyskočila na židli. Slina tekoucí po bradě prozradila těžkou noc.
„Je to pravda?“ zaútočil Tanma a zapřel se rukama o stůl. Tsunade si jenom rozespale promnula obličej.
„Co je pravda?“
„Že jste vyslala pár děcek, aby našli další děcko, co se dobrovolně vydalo k hadovi,“ Tanma začal přecházet po kanceláři, Tsunade to mezitím došlo.
„Jo. Vyslala jsem Naru Shikamara, aby vedl tým k znovunavrácení Uchihy Sasukeho,“ potvrdila Tsunade, už se konečně probudila.
„Jo, vydal se k Orochimarovi, slyšel jsem. Ale myslel jsem, že budete rozumnější,“ mladší blonďák byl neústupný, pálil jednu ránu za druhou. To si ovšem Tsunade nenechala líbit.
„Nara Shikamaru je jediný z jedenáctky, kdo úspěšně odpromoval na Chuunina. Uvědom si, s kým mluvíš!“ její prudké zvednutí ze židle, tohle prudké gesto mělo zastrašit. Jenže s Tanmou to vůbec nehnulo.
„A vy si uvědomte, co jste udělala!“ ťal Namikaze dál, Tsunade čekala, co z něho dál vypadne.
„Vyslala jste pětici kluků k Orochimarovi. Z nichž tři jsou přímí nástupci silných klanů v Konoze, čtvrtý je taky ze silnýho klanu. Všichni čtyři disponují technikami, který by se Orochimarovi hodily do krámu. A ještě je s nima Jinchuuriki. A vy jste je poslala jen tak, bez zálohy, bez ničeho!“ Tanma stál pevně, k Tsunade měl respekt, ale nebál se ozvat a zpochybnit její rozhodnutí.
„Radši nechcu pomyslet, co by se stalo, kdyby neuspěli. Protože tímhle jste ty kluky poslala Orochimarovi na stříbrným podnose. Kde jste nechala hlavu? Jít na někoho, jako je Orochimaru, vyžaduje zkušenosti. Ne jenom talent a slušnou dávku štěstí, “ Tanmova slova zasáhla tvrdě. Tsunade musela chtě nechtě uznat, že v něčem má pravdu. Než stihla něco dál vymyslet, Tanma se chystal k odchodu.
„Vzdejte tuhle hádku, Tsunade-sama. Oba moc dobře víme, že ji nevyhrajete. Já prostě jdu za nima, ať se vám to líbí nebo ne. A je mi jedno, jestli mi to zakazujete jako Hokage, nebo jako zdravotník,“ Tanma řekl, co chtěl a chystal se k odchodu.
„Tanmo!“
„Co je?“ štěknul u dveří a po očku si všiml letícího opasku se čtyřmi plechovkami, jak na něj letí. Opasek zachytil bez sebemenších problémů.
„Barevné dýmovnice, upozorní naše ANBU. Najdi je,“ Tsunade uznala Tanmovi za pravdu. Mladý blonďák přikývl na rozkazy a opustil místnost.
„Nemyslíte, že to trochu přehnal, Tsunade-sama?“ zeptala se Shizune opatrně, když přešla s Tsunade k oknu. Tanma chvilku stál v ulici, přemýšlel nad dalšími kroky.
„Ne. Měl pravdu,“
Tanma přišel s řešením. O Otogakure moc nevěděl. Sakura mu sice říkala, že Shikamaru vyšel hlavní bránou, ale jakým směrem šli, už se nevědělo. Navíc, aby je vystopoval pomocí vzduchu, na to už bylo pozdě. Potřeboval pomoc.
„Inuzuka,“ došlo mu a vydal se do čtvrti onoho klanu. Byl asi dva bloky od Inuzuka čtvrti, když zaslechl psí štěkot. Usoudil, že je na správné cestě.
„Nazdar, špunti!“ pozdravil Tanma dvojici psů, kteří mu přiběhli naproti. Asi roční štěňata Shiby-inu, málem se zbláznili, když se Tanma objevil.
„Sakra, vy jste vyrostli. Jo, sorry, že jsem se tu neukázal. Měl jsem moc práce,“ promluvil Tanma, když se k psům skrčil a na přivítanou je pohladil. Rozhodl se vejít dál a někoho najít.
„Hej, nedorývej do mě!“ okřikl blonďák jednoho z dvojice, která ho doprovázela.
„Dost si tě oblíbili, když jsi je tu donesl,“ ozvalo se za ním. Tanma rozeznal ženský hlas, který vyjadřoval autoritu. Tanma se otočil za zdrojem, před ním stála žena kolem čtyřicítky s hnědými vlasy v divokém účesu a dvěma červenými tesáky ta tvářích. Stála pevně a hrdě, jako vůdkyně smečky.
„Tsume-san,“ Tanma věděl, že si musí zachovat úctu, proto se na pozdrav poklonil.
„No tak, hlavu vzhůru. Tady jsi vždycky vítán,“ povolila Tsume, načež se Tanma narovnal. Oba Shibové se rozběhli za hlavou klanu Inuzuka.
„Snad se ti po nich nezastesklo,“
„Kéž by, Tsume-san. Potřebuju pomoc,“ načal Tanma a když věděl, že ho Tsume vnímá, vysvětlil svoji situaci.
„Tsume-san, neberte si to zle, ale musím vyrazit sám. Nejste dost rychlá,“ pronesl Tanma, když s Tsume došli k hlavní bráně.
„Pomůžu si, kde je problém?“ Tanma si jenom povzdechl.
„Chápu, že máte o Kibu strach, ale nemůžu riskovat. Sama o sobě nejste dost rychlá. A nehodlám riskovat, že si budete plýtvat chakru kvůli Shikyaku, protože nevím, proti čemu ještě můžeme stát,“ nesouhlasil Tanma. Nikoho nepodceňoval, jen uváděl fakta. Tsume si jen rezignovaně povzdechla.
„No dobře, tak tě teda jenom navedu,“ starší Inuzuka nebyla nadšená, ale musela dát mladšímu za pravdu. Dokázala zachytit i ty nejjemnější pachy na kilometry daleko.
„Jo, smysly Inuzuků mě nikdy nepřestanou udivovat,“ uznal Tanma, když se dozvěděl směr.
„Tak je hlavně úspěšně najdi,“ nakázala Tsume, na což Tanma zasalutoval a vystřelil jako raketa. Mířil na sever.
Tanma skákal po větvích, co mu jenom síly stačily. Modlil se, ať to ještě stihne. V polovině cesty zkusil štěstí se svým větrem, našel slabou stopu. S nadějí se jí držel. Přidal na tempu, než dorazil na mýtinu, kterou zdobila rozbořená kopule z kamenů, několik rýh v zemi a kráter.
„Mám pocit, že ta mýtina tak velká nebyla,“ promluvil Tanma a šel hned prozkoumávat. V kráteru ležel kluk o pár let mladší než Tanma s oranžovým čírem. Kluk měl hřmotnou postavu, zjevně dobrý v taijutsu, jenže teď ležel bez známek života.
„Asi někdo z Orochimarových lidí,“ zamumlal Tanma, než se znovu rozhlédl po okolí. U jednoho stromu zahlédl známou osobu.
„Sakra, Choji!“ Choji byl na tom bídně, z běžně baculatého kluka byl teď pohublý. Nezdravě pohublý.
„Do h****u, ten ti musel dát zabrat, když ses musel spolehnout na vaše pilulky, co?“ komentoval Tanma Chojiho stav, mladý Akimichi stejně nereagoval.
„Tady už nic nezmůžu,“ blonďák vytáhl jednu plechovku, která opravdu vypadala jako plechovka s nápojem. Otevřel uzávěr a vyvalil se jasně červený kouř. Hned na to se u nich objevili tři členové ANBU.
„Spěchejte s ním,“ nakázal Tanma, když si jeden ANBU převzal Chojiho bezvládné tělo. Další dva prozkoumávali okolí.
„A co s tím druhým?“
„Toho radši vemte taky. Třeba se z něj ještě povede něco vytáhnout,“ odpověděl Tanma, ANBU přikývl, pobrali oba silnější kluky a zmizeli. Blonďák si všiml vyryté značky na stromě, očividně to značilo směr, kdyby Choji mohl pokračovat.
Tanma pokračoval dál po značkách. Byl zvyklý na svoji rychlost, neměl žádný problém sledovat okolí. Blížil se k části lesa, jehož stromy pokrývaly vystřelené pavučiny.
„Ale ne! Jenom tohle ne!“ zabědoval Tanma při pohledu na pavučiny. Moc dobře si pamatoval svoji předchozí misi. Opatrně procházel okolí, nevěděl, co mohlo vyskočit za dalším stromem. Narazil na mladíka s extra páry rukou, opět někdo od Orochimara. Taktéž bez života.
„Ty sítě jsou rozervaný. To zvládne buď jenom silný Fuuton, nebo Juuken,“ uvažoval Tanma nahlas a dál zkoumal okolí. U stromu zahlédl ležet dalšího.
„Neji, sakra, tys to schytal, teda,“ uznal Tanma, když mladého Hyuugu přeletěl pohledem. Velká díra v břiše, druhá díra v rameni a několik v zádech. Neji dostal zabrat. Tanma rychle sledoval možnosti, našel pár bylinek, které rozeznal.
„Trochu to štípne, ale koupí ti to trochu času,“ promlouval Tanma, když drtil bylinky v rukách.
„Vydrž to, chlape,“ drtil, co mohl, šťáva začala pomalu stékat. Tanma mířil na nejvážnější rány. Hned na to vytáhl další plechovku, kterou otevřel.
„Hlavně si pospěšte,“ promluvil do ticha, když okolí zahalil červený kouř.
Tanma našel další značku a podle té se řídil. Značky ho dovedly k velké trhlině v zemi, na jejíž dně protékala řeka. Pomocí větru prohledával okolí, našel dvoje známky života. Pátral po proudu, kam ho vítr vedl. Našel hnědovlasého kluka s červenými tesáky na tvářích a bílým štěnětem v náručí, mladíka v černém overalu s kapucí na hlavě a podivnou dřevěnou loutkou s tělem jako sud.
„Aspoň někdo, kdo není mimo,“ promluvil Tanma, čímž si získal jejich pozornost.
„Tanmo-sensei!“ zvolal Kiba radostně, mladík v overalu jen kývnul na pozdrav. Byl z Písečné.
„Vypadáš v pohodě, Kibo,“ uznal Tanma, když ke dvojici došel.
„Jo, jenom Akamaru je úplně vyšťavenej,“ opáčil Kiba a pohladil Akamara po hlavě, tvrdě spal. Tanma jenom vytáhl něco z kapsy.
„Tady, mamka posílá pozdravy. Prej už budeš vědět, co s tím,“ vzduchem proletěla stříkačka s podivnou tekutinou, kterou Tanma nehodlal zjišťovat. Kiba hned věděl, co dělat. Akamarův stav se očividně zlepšil.
„A co ty? Očekávám, že jsme v pohodě. Kankuro, že?“ blonďák se otočil na Písečného ninju. Kankuro mu domněnku jen mlčky potvrdil.
„Taky vořech může bejt rád, že jsem přišel. Bylo to na poslední chvíli,“ prohlásil Kankuro s lehce posměvačným tónem. Tanma jenom uznale přikývnul, než Kibovi hodil další plechovku.
„Až budeš připravenej, tak to otevři. Přivolá to naše ANBU. Já mizím,“ blonďák se rozloučil a hledal další značku, podle které se řídil.
Mladý Namikaze doslova svištěl lesem. Plně vzrostlé stromy vystřídaly pokácené pahýly, to všechno během chvilky.
„Tady řádil pořádnej Fuuton, o tym žádná,“ uznal Tanma, když se zastavil na okraji vykácených stromů. Přeletěl pohledem okolí, našel akorát zrzku přimáčknutou mezi kmeny.
„Ve špatnou dobu na špatným místě. Jo, jo, karma je zdarma,“ utrousil Tanma a přemístil se. Zaslechl tlumený rozhovor. O chvilku později našel černovlasého mladíka s vlasy ve vysokém culíku v rozhovoru s blondýnou se čtyřmi menšími culíky, blondýna se opírala o vějíř stejně vysoký jako ona sama. Tanma se nad tím musel jenom pousmát.
„A víte, že vám to spolu celkem sluší?“ rýpnul si Tanma, když seděl na větvi nad dvojicí.
„Tanmo-sensei,“ promluvil Shikamaru se smíchem v hlase. Tanma seskočil.
„Všechno dobrý?“
„Jo, jenom jsem si musel zlomit prst, abych se uvolnil z genjutsu. Žádné větší škody,“ vysvětlil Shikamaru, načež mu Tanma hodil plechovku.
„Víš, co s tym. Já musím jít dál,“ Tanma se už chystal k odchodu, než ho Temari zastavila.
„Tanmo-san?“ její slova vyšla zdráhavě. Tanma se na ni otočil, působila váhavě.
„Já…chtěla bych se omluvit za to, co se stalo před pár týdny. Nevím, proč se otec spřáhnul s Orochimarem a Baki s tím souhlasil. Chtěla bych se omluvit, byla to špatná volba. Považujte tohle za vykoupení a omluvu,“ Tanma jenom nadzvedl obočí. Věděl, že Temari z Písečné vždycky působila sebejistě, někdy až panovačně a arogantně. Teď ale spolkla vlastní pýchu a stáhla ocas mezi nohy. Jenže Tanma žádnou zášť necítil, byl úplně klidný.
„Nemusela jsi nic říkat, holka. Víc věřím činům než slovům. Tohle, co jste teď udělali, mi bohatě stačí. Prozatím jsme v pohodě,“ odpověděl Tanma klidně, Temari se očividně ulevilo. Shikamaru ještě uvedl směr, kde naposledy viděl Narutovu oranžovou bundu.
„Dobroš, teda. Shiki, tu plechovku si otevři, až budeš chtít. Zatím, hrdličky,“ rozloučil se Tanma a vydal se zadaným směrem. Temari byla zmatená. Tanma během chvilky vystřídal starostlivost, vážnost a lehkovážnost.
„Takovej je vždycky?“ zeptala se, když blonďák opustil oblast. Shikamaru si jen pobaveně povzdechl.
„Většinou,“
Tanma mířil z lesa ven. Stromy během chvilky vystřídal palouk. Jenže písek na travnaté ploše působil podezřele. Ještě víc podezřele působil něco jako další les, ovšem z kostí. Opatrně obcházel kolem kostěných výrůstků, než narazil na další dvojici. Sakura se o Leem nezmiňovala. Ovšem u Gaary byl opatrný.
„Tanmo-sensei! Co vy tady?“ ozval se Lee, když si blonďáka všiml.
„Mohl bych se tě zeptat na to samý. Jinač všechno dobrý?“ Lee byl jenom trošku potlučený, jinak celý.
„Věděl jsem, že kluci budou moji pomoc potřebovat. Tak jsem přišel, jak jsem jenom mohl,“ ohlásil Lee nadšeně, jak u něj bylo zvykem. Tanma to jenom uznale odkýval, hlavně, že byl v pořádku.
„Co ty, Gaaro? Jsme dobrý?“ blonďák se otočil na zrzka, kterému v očích zračila lítost.
„Ano, myslím, že ano. Omlouvám se za problémy, co jsme tehdy způsobili. Chtěl jsem to odčinit,“ promluvil Gaara opatrně, zjevně věděl o Tanmových schopnostech.
„Už se stalo. Po cestě sem jsem narazil na tvoje sourozence. Pomohli jste našim, když byla potřeba. A činy udělají víc než jen slova. Za mě jste v pohodě,“ uznal blonďák a lehce poplácal Gaaru po rameni.
„No, dýmovnice mi už došly. Až budete připraveni, vydejte se zpátky do Konohy, jo? Já musím pokračovat dál,“ pronesl Tanma, když zhodnotil svoji situaci. Lee si naštěstí pamatoval, kudy Naruto šel. Blonďák uvědoměle kývnul na souhlas, než zase vyrazil.
Tanma opět letěl co nejvyšší rychlostí. Stihl pochopit, jaká dynamika panovala mezi členy Týmu 7, hlavně mezi Sasukem a Narutem. Věděl, že se Uchiha nezdráhal vyměnit život kohokoliv za svůj. Vždycky myslel jenom na sebe. Doufal, že se nikde nezdržel a že to stihne. Pomocí vzduchu ucítil další dvě osoby. Sice daleko, ale byly tam. Jenže nemohl zjistit, kdo to je.
„Ať je to kdo chce, mě nezastaví,“ připomněl si Tanma a přidal na tempu. Pokračoval dál a dál, než ho náhlý silný poryv větru málem nevyhodil z rovnováhy.
„K***a!“ zanadával, když se pomocí vlastní akrobacie a pohyblivosti nevyboural na zemi.
„Ať to bylo cokoliv, nebylo to dobrý. Rozhodně ne!“ uznal blonďák, než se vydal zpátky na cestu. Chvíli na to začalo silně pršet, další stopování bylo takřka nemožné. Dvě bytosti, které zaznamenal před chvílí, se dostaly na jeho úroveň.
„Kakashi, Pakkune?“
„Tanmo? Co ty tady?“ zeptal se Kakashi, když srovnal krok, Tanma trochu zpomalil.
„Dozvěděl jsem se to z druhý ruky, co ty?“
„Taky tak. Šel jsem proti rozkazům,“ odpověděl Kakashi, nad čímž se musel Tanma pousmát. Konec konců, udělal to úplně stejně. Ovšem s tím, že Kakashi asi nedal vědět Tsunade.
„Zbytek záchrannýho týmu je na cestě domů, o to jsem se postaral,“ oznámil Tanma, když dopadl na další větev. Kakashi uznale přikývl.
„Takhle bychom se trmáceli dlouho. Pokud máš stopu, prozkoumej to napřed,“ nakázal Kakashi, přece jen byl starší a zkušenější.
„Považuj to za splněný,“ Tanma znovu vyletěl napřed jako střela. Kakashi s Pakkunem dojdou. Časem.
Les rychle vystřídala planina s tekoucí řekou. Řeka končila dlouhým vodopádem, na jehož stranách byly hlavy dvou soch.
„Údolí konce. Tady stopa končí,“ dumal Tanma a přešel na okraj vodopádu. Pohledem přejel obě sochy.
„Uchiha Madara a Senju Hashirama, První Hokage a spoluzakladatelé Listové. Proč v tom cítím ironii?“ zeptal se Tanma sám sebe a vylezl na Madarovu hlavu, aby měl lepší výhled. Údolí byla jedna velká vodní plocha, na břehu nenašel nic, co by rozeznal.
„Ale něco se tady stalo,“ usoudil, když přejel pohledem k nohám soch. Obě sochy měly místo holení obrovskou díru. Přes proudící vodu nebylo moc vidět, ale Tanma dokázal rozeznat oranžový flek těsně vedle jedné sochy.
„Mám tě!“ Tanma hned letěl dolů. Vodopád způsoboval pořádný rachot, Tanma málem zapomněl na déšť.
„Tušil jsem to, stopa vychladla. Už je pozdě,“ poznamenal Tanma při pohledu na opuštěnou čelenku se škrábancem.
„Promiň mi to, Naru. Nebyl jsem dost rychlej,“ Tanma znovu propadl lítosti, když poklekl k Narutovi. Tváře mu úplně hořely, ale ještě žil, Tanma si mohl oddechnout. Kakashi a Pakkun dorazili chvilku na to.
„Kakashi, přišli jsme pozdě. P*****i jsme to,“
Během následujících pár minut déšť ustál. Pakkun čenichal, seč mohl, ale nenašel nic.
„Má pravdu. Stopa už vychladla,“ potvrdil mopslík, když se vrátil ke dvojici Jouninů. Kakashi už nesl bezvládného Naruta na zádech.
„Je to moje chyba. Byl jsem špatný učitel,“
„Neber si to tak, Kakashi. P*****i jsme to oba,“ nesouhlasil Tanma, když se vydali k odchodu. Sami už toho moc nezmohli. Sasuke byl prostě pryč a tři lidi málem přišli o život. Kakashi uvažoval o tom, co se v jeho týmu mohlo pokazit a kdy, Tanma začínal zpochybňovat představitele jejich vesnice. Vždycky viděl věci jinak.
„Taky jsem se nějak extra nezajímal. Místo, abych jim opravdu pomáhal, tak jsem je akorát tak ponižoval. A věčně jsem někde lítal, takže na vině jsme oba,“ domluvil Tanma, s Kakashim vedli rozhovor o tom, jak špatní jsou učitelé. Stanuli před nemocnicí, kde hned začala pohotovost. Tanma se ukázal jako opravdový přítel, neustále byl Narutovi po boku.
Naruto se probral asi po dvou dnech, vypadal jako mumie, jak byl dobitý.
„Tak konečně jseš hore,“ promluvil Tanma, když se mladší z blonďáků posadil na posteli.
„Tanmo-sensei? Jak dlouho jsem byl mimo?“
„Plus mínus dva dny, sáhl sis na úplný dno,“ odpověděl Tanma a přešel od okna na židli vedle postele. Naruto hořce sevřel pěsti.
„Jo, tolik úsilí a pro nic!“
„Hej, všichni jste naživu, to je to hlavní,“ Tanma se snažil, aby zněl co nejkonejšivěji. Naruto měl ale jinou věc v hlavě.
„A co z toho? Sasuke je pryč! Měl jsem ho na dosah, mohl jsem ho dotáhnout zpátky domů,“
„Na Sasukeho kašli. Kámošů tady máš víc, než si myslíš,“
„Nechápete to. Nebyl jenom kámoš. Byl skoro jako bratr,“ Naruto sklopil pohled. Tanma tuhle odpověď nečekal. Naruto to nevzdával, ať už byl Sasuke jakýkoliv.
„Hodláš mu to říct? Víš, že to rada zakázala a lidi budou proti,“ ozval se Kyuubi, který vycítil Tanmův záměr.
„S**u na radu. Má největší právo to vědět, Jinchuuriki nebo ne,“ odpověděl Tanma tvrdě, Kyuubi uznale zakýval hlavou.
„A proč se honit za někým, kdo je skoro jako bratr, když je tu skutečnej?“ položil Tanma otázku tak tajemně, jak míval ve zvyku. Naruto na něj vyvalil svoje pomněnky. Pečlivě si staršího blonďáka přeměřil, několik podobných rysů mu neuniklo.
„Chcete říct, že…?“
„Jo, přesně tak. Nemohl jsem to říct dřív, bo to rada zakázala. Teď ale říkám, že na ni s**u z vysoka. Máš právo to vědět,“ odpověděl Tanma, čímž to potvrdil. Naruto se nezmohl slova.
„Vím, že máš hromadu otázek. Všechny ti odpovím, ale ne teď. Teď bys to neutáhl,“ pokračoval starší blonďák a znovu přešel k oknu.
„Kašli na někoho, kdo je jenom skoro jako bratr, když tu a teď stojí tvůj skutečný,“ dokončil Tanma a zahleděl se do podvečerní ulice. Ulice byly nezvykle prázdné. Naruto chvilku hleděl na svoje nohy pod peřinou. V hlavě měl vír myšlenek. Začínalo mu to docházet. Proto Tanmu poslouchal na slovo. Byl to instinkt, který mu napovídal, ať poslouchá. Spojil si dohromady i pár společných vlastností, například humor. Když to dorazil tělesnými rysy, bylo mu to jasné. Hned se mu na tváři roztáhl úsměv, kterého si i Tanma všiml.
„Jsem rád, že jsi přešel na jiný myšlenky,“ pronesl Tanma s lehkým úsměvem.
Ještě notnou chvilku se společně bavili na jiné témata. Naruto byl zase tím hlučným a veselým klukem, co býval.
„Tak už se to konečně dozvěděl?“ ozvalo se z venku. Z okna byl vidět vrcholek hlavy velké žáby, na které seděl mohutný muž s bílými vlasy.
„Ero-sennin!“
„Jo, už to ví. Aspoň to nejzákladnější,“ potvrdil Tanma, Jiraiya jen uznale přikývl.
„Pravda, bylo by to moc informací pro jeho malej mozek,“ promluvil bělovlasý se smíchem. Naruto začal protestovat, jak se dalo očekávat.
„Hej, skrčku! Koukej se rychle vyléčit, protože mám pro tebe naplánovaný výlet s tréninkem,“ Sannin utnul veškerou bujarou konverzaci.
„S tebou? Fakt? To je super! Ale, co Tanma-niisan? Nepůjdeš s náma?“ zaradoval se Naruto, než se obrátil na Tanmu.
„Vy dva to zvládnete. Já mám svůj úkol,“ odpověděl Tanma a chystal se k odchodu.
„Ty se koukej vyléčit. A na Sasukeho teraz zapomeň, soustřeď se na vlastní zlepšení,“ připomněl svému, teď už bratrovi, než opustil nemocniční pokoj. Za dveřmi narazil na krčící se Sakuru, která se až moc zdráhala vejít.
„Tanmo-sensei! Vyděsil jste mě!“
„Příště nestůj za dveřmi, mohla si normálně vejít,“ řekl Tanma s pobavením, Sakura jenom nepřítomně přikývla.
„Chtěla jsem, ale když jsem vás zaslechla, váhala jsem,“
„Probůh a to čemu? Možná zním hnusně, ale podávám věci tajak jsou. S tím se nedá nic dělat,“ Sakura znovu přikývla. Teď Tanma zněl klidněji.
„No, pokud chceš za ním a hodit s ním řeč, tak zavčasu, holka. Jakmile se z těch ran vylíže, odchází s Jiraiyou,“ připomněl Tanma a měl se k odchodu. Sakura si vzpomněla, že má u sebe Tanmův skicák.
„Sensei! Tohle asi patří vám,“
„Jej, vidíš to! Málem jsem na to zapomněl. Kde jsem ho nechal?“ Tanmovi se rozzářil obličej, když skicák převzal.
„Před tím zničeným dojem. Shlédla jsem to všechno, ale nevím, jestli jsem to pochopila,“ odpověděla Sakura, Tanma prohlížel chodbu.
„Tak si pojď někde sednout, tohle bude asi na dlouho,“ navrhl blonďák, když vyhledal nějakou lavičku.
„Tak prosím, poslouchám,“
„Jedno je jisté, s vašim týmem se stalo něco, přes co se nedokážete přenést. Proto jste takový cynik. Ale pořád se snažíte vyhledávat to dobré a hezké,“ začala růžovka, když usedli. Lavička byla nedaleko Narutova pokoje.
„Jo, trefa. O tým jsem přišel. Jak o jeden, tak o druhej a třetí. Bohužel, selhání vždycky začne u tebe samotné, Sak. Vždycky to jako první dáváš za vinu sobě. A nezkoušej ze mě páčit podrobnosti, sám se na to ještě pořád necítím,“ potvrdil Tanma a položil skicák vedle sebe.
„Ale jsem rád, že jsi mě nezanevřela, ať už jsem byl jakejkoliv,“
„Právě naopak, Sensei. Pomohl jste mi otevřít oči. Nehodlám se vzdát svojí Shinobi kariéry. Potřebuju jenom učitele,“ Sakura hleděla do zdi před sebou, ale přesto byla ráda. Tanma možná byl někdy až moc hrubý, ale dokázal taky naslouchat.
„To jsem rád, že sis to dokázala vzít k srdci. Protože ti řeknu jedno. Můžeš zapomenout všechny techniky, co umíš, můžeš zapomenout na to, že umíš využívat chakru. Ale nikdy nepřestaneš být ninjou,“ slovo převzal Tanma, čímž na sebe strhl dívčinu pozornost. Ta na něj hodila nechápavý pohled.
„Víš, lidi se dělí na dva typy. První jsou ti, kteří se narodí se spící chakrou. Těm říkáme civilisti. U nich je možný tu chakru probudit, ale trvá to roky a roky. No a pak jsme tu my, ninjové. My už máme svoji chakru aktivní, sotva vylezeme na svět. Zároveň i to, jak jsou naše těla stavěný, z nás dělá úplně někoho jinýho, než co dennodenně potkáváš,“
„My máme i jinak stavěné těla?“
„Zvnějšku ne. Ale máme více síly, dokážeme vyvinout větší rychlost, více vydržíme. To je to, co nás odděluje od civilistů. A kdybys chtěla skončit, tak i přesto nikdy nepřestaneš být ninjou. Nemůžeš úplně uložit chakru do spícího stavu. Ještě se to nikomu nepodařilo,“ vysvětlil Tanma. Sakura byla ráda za tuhle konverzaci, ráda se učila novým věcem. Vůbec netušila, že je nějaký rozdíl mezi ní a pekařem za rohem budovy naproti jejího bydliště. Tanma byl možná mladý, ale byl hodně všímavý. A viděl spoustu věcí jinak.
„Proto jsem rád, že ses rozhodla pokračovat. Aspoň na někoho můžu bejt hrdej, i když jsem jenom záskok,“ domluvil blonďák, vzal skicák do ruky a zvedl se z lavičky. Sakura se nad jeho pochvalou pousmála.
„Tož, já valím. Pokud chceš s Narutem mluvit, tak pospěš, dokud tu ještě leží,“ rozloučil se Tanma s připomínkou, než se vydal najít východ z nemocnice. Mířil domů, dodělat svoji práci.
Tanma seděl nad dvěma svitky až do noci. Šifroval jeden svitek, který přepisoval na druhý. Trávil už nad tím několik dní, šifra byla složitá.
„No ale to se podívejme!“ promluvil do ticha, když si přečetl už dešifrovaný svitek.
„Tak podle toho svitku je někde na severozápadě, na nejvyšším bodě, jistá Observatoř, kterou postavil zakladatel rodu Namikaze. Ta by mi prý mohla umožnit najít zbytek klanu, kterej se rozprchl po poslední válce. Ale severozápad, to je země Země. Budu muset bejt hodně opatrnej, jinač skončím dřív, než bych začal. Měl bych to prodiskutovat s Tsunade,“ zakončil svůj monolog a přemýšlení, když pořádně přečetl obsah svitku. Fofrem se podíval z okna, byla noc. Konkrétně půlnoc. Tsunade určitě byla taky tuhá jak nebožtík.
„Tak prej zítra, no,“ utrousil blonďák, než si věci poklidil a taky se rozhodl pro spánek. Snad bude klidnější, když má nějakou naději. Má možnost sjednotit rozbitý klan a dovést ho na své místo. Hodlal se jí chopit. Ale až další den.