Typ

„Bolest nad ztrátou druhého člověka je snesitelnější, když člověk ví, že sám už nebude dlouho žít.“ (Autor citátu: Erich Maria Remarque)

[hide=Dôležité informácie :)]Čitatelia :3 v prvom rade vás chcem upozorniť Áno, majú televíziu, ak vám to môžem priblížiť na Chuuninských skúškach, keď stáli v tej nejakej miestnosti divnej po tom, čo museli prejsť ten les Smrti či čoho, tak Hokage a ešte niekto pozerali na telke cez kamerový systém na ninjov, ktorý zvládli túto "trať", tak som si povedala, že určite by sa aj nejaka normálna telka hodila :DNemôžme ich predsa nechávať v roku 5! Nie?

Vyvalila oči, ale nič iné nespravila. Jej myseľ bola rozpoltená. Prvá časť na ňu kričala, nech ho odsotí, lebo sa to zle skončí, ale tá druhá to prvej nedovolila, lebo to chcela... Prekonať tých pár centimetrov a pobozkať ho... Chýbal len kúsok, taký malý...
Aj cez to ale len tam ležala pod ním a nereagovala. Až po chvíli sa trhane nadýchla a pokúsila sa ho odstrčiť.

Neznášam dážď. Musím trčať vnútri a navyše s týmito... uf, ani neviem ako ich nazvať. Nič sa nedá robiť, musím sa nejak zabaviť.
Rozhodla som si prezrieť túto „moju“ izbu a možno sa ju aj pokúsiť upratať.

Manželská posteľ uprostred izby. Výborne, mám rada veľké postele. Je to to prvé, čo si človek po vstupe do miestnosti všimne a je natočená k dverám. Na ľavej strane je veľká skriňa s oblečením.

Den, kdy se znovu setkají.
Začátek července, byl jako vždy horký, ale nikomu to nebránilo v úsměvu a v práci. Všichni usilovně pracovali na znovuobnovení Konohy do její původní krásy a nic jako horko či strach je neodradilo od úsměvu. Všem se stále honilo v hlavě, že Naruto vyhrál a oni obnoví vesnici pro něj i pro příští generaci.

Pokaždé, když ji vidím, je zas o něco krásnější. Ve tváři má vždy ten milující úsměv, její křišťálové oči jsou neustále plné něhy, důvěry a pochopení. Miluju, když se její dlouhé vlasy lehce pohupují ve větru, zbožňuju pohled na to, jak si je jemně dává za ucho a stydlivě klopí zrak k zemi, zatímco jí tvář polévá ruměnec. Už jen díky těmto pár věcem je pro mě Hinata dokonalá…

Kapitola 15.

Kushina měla radost, že konečně opustili město a vydali se vstříc domovu. Čekal je však ještě nebezpečný závěr mise. V okolí žaludku ji šimrala nervozita. Snad Minato ví, co dělá.
Věřila mu, ale to nebránilo strachu a nejistotě z toho, co mohlo nastat, aby nebyla nervózní. Věděla, že život shinobiho je plný nečekaných zvratů a o výsledku mnohdy rozhoduje pouhá náhoda. Už aby to bylo za námi.

Stále tomu nevěřil, ani když seděl na židli ve fialkově vytapetovaném pokoji a shlížel a pochrupující uzlíček v bílé peřince. Když si před necelými devíti měsíci všiml té podivné chakry, hekticky přetékající v Hinatině břiše, byl v šoku. Už tehdy tušil, co to znamená. Už tehdy věděl, k čemu to povede. Přesto si to takovou dobu odmítal přiznat. Prostě se děsil myšlenky, že něco pokazil. Že něco podělal tak šíleným způsobem, jako tohle. Že mohl být tak nezodpovědný, a něco takového dopustit.
Když teď sledoval tu bledou spinkající tvářičku, byl z toho v rozpacích. Celých devět měsíců Hinatina těhotenství se pokoušel vyrovnat s tím, že bude otec. Že bude otec dítěte své sestry. Že bude otec dítěte, o němž už před jeho narozením instinktivně věděl, že nebude v pořádku. A jako vždy měl pravdu.

„Zase se chováš, jako ten starý Sasuke,“ povzdechl jsem si, když se mi jej podařilo na chvilku uklidnit. Nechal jsem jej, ať se vyleží a přešel jsem k Hinatě. Její oči byly vytřeštěné strachy, ale dokázala se udržet na nohách.
„Kakashi-sensei,“ zašeptala a zachytila se mě rukama, jakoby hledala nový zdroj síly. Posadil jsem ji na postel a pohladil po vlasech.

Svět lidí. Nic podivnějšího nikdo z naší rasy nikdy neviděl. Jsme jim tak podobní a přece tak jiní. Lidstvo je oproti nám slabé, jakkoli jsou vyspělí, jsou pro nás nevýznamní. Ani jeden z nás nedokáže popsat, jací lidé jsou. Jsou jiní. Ale kdo je jiný? Ten kdo je opravdu jiný a zvláštní, ať už tím, jak jedná nebo myslí, nebo ten, kdo je jiný, než ty?

Začneme ale tam kde je začátek, ale i konec, tam kde začal jeden svět a ten druhý skončil, započneme tedy příběh zde.

Zmatek.
Měla jsem v hlavě jenom zmatek. Myšlenky se mi honily hlavou v jednom velkém chumlu nesmyslných nápadů. Nemohla jsem si vzpomenout na moje jméno. Nedokázala jsem si vzpomenout na nic. Vůbec nic. Jako by se mé vzpomínky… Vypařily. Jako kdyby si zbalili svoje saky paky, vzali si bílý šáteček a mávali mi z necháme-tě-v-tom vlaku. Vzpomínky. Nikdy by mě nenapadlo, že něco neživého může být tak sobecké.
Chvilinku jsem váhala a otevřela jsem oči. Seděla jsem opřená o velkolepý strom. Vstala jsem, abych si ho mohla lépe prohlédnout.

Ráno jsem se vzbudila celkem brzy. Vyšla jsem ze stanu. Ještě ani nevyšlo slunce a všude kolem mě byla tma a zima. Itachi, který seděl u již dohořeného ohniště, na mě přátelsky kývl. Oplatila jsem mu pozdrav a došla jsem k němu.
"Jdeme vzbudit ty dva?" zeptal se mě.
"Už?" zarazila jsem se.
"Zase tak brzo není," odvětil.
"Fajn, tak chvíli počkej," vrátila jsem se zpět do stanu.
"Budíček!" křikla jsem na Deidaru a Kisameho, kteří stále ještě spali a něměli páru o světě.

Nevěřila tomu, ničemu, co bylo napsáno v té knize. Už jen samotný název byl až moc neskutečný, s tímto přesvědčením kráčela chodbou, vstříc spánku. Prošla pod lampou, která ponuře osvětlovala celé místo, zahnula vpravo.
Chvíli jí trvalo, než odlepila od podlahy svůj zrak a zadívala se před sebe. Co v ten moment uviděla, nepochopila. Její syn seděl před pokojem s hlavou skloněnou, jako by spal. Vedle něj byl ještě někdo, přimhouřila oči, aby zaostřila.

Naruto seděl za svým stolem, který byl zase přeplněný papíry. Kvuli narození Minata měl práci až nad hlavu. Naruto by nejradši odložil všechny povinnosti Hokage, Chuninskou zkoušku a věnoval se své rodině. To ale nemohl, Garra a ostatní Kage na něj tlačili, aby proved druhou část zkoušky. Naruto tedy pověřil Sakuru a Sasukeho aby se o zkoušku postarali.

Pozerala som sa... na seba.
Pravda je, že som to nebola tak celkom ja... ale práve to ma desilo najviac.
Prevzaté spomienky člena špeciálnych jednotiek boli plné emócii, tak zmiešaných a zároveň tak výrazných... všetko by sa dalo opísať len jedným – strach.

Všade je ticho a tma. Z ničoho nič sa zo stredu dediny vznieslo k oblohe svetlo. Za ním sa vznieslo ďalšie, a ďalšie... Všetci sme začali veselo kričať a tlieskať. Spustili ohňostroj po ukončení vojny.
Všetko je také pekné. Naruto a Sasuke sú na žive. Sakura použila zakázané Jutsu a priviedla Nejiho späť medzi živých tak aby prežila aj ona. Všetci ninjovia zo všetkých zemí sú tu u nás v Konohe a spoločne oslavujeme konečný mier.

[color=red]Jej prejav žiarlivosti ma v celku zaskočil. Treskla dverami, až som takmer nadskočil.
Samozrejme, že by som dotyčnému odtrhol ruku... určite. Neviem si predstaviť, že by sa jej niekto mal dotýkať, tak ako som sa jej dotýkal ja. Ale toto je iná vec. Iná situácia.
S miernym povzdychnutím som vyšiel schodmi a otvoril dvere. Stála pri okne a hľadela von na bledý mesiac. Mala zhasnuté a očividne sa so mnou nechcela rozprávať. Zatvoril som dvere. Počul som potiahnutie nosom.

„Stůj rovně!“ přikázala snad posté Sakura.
„Když ta paruka svědí!“ stěžovala si Hinata, když jí Sakura přeměňovala tak, aby jí hned tak nebylo poznat. Černá paruka, zelené kontaktní čočky měly zajistit úspěch a k tomu ta uniforma, která jí byla těsná přes bedra.
„Zvykej si.“ Konstatovala suše medička.

Lord Koroshi vstal a přeměřil si Zorii očima: „Kým? Vždyť není válka. Kdo by chtěl rozpoutat třetí ninja válku?“
„Pane, osobně jsem viděla, jak jsem míří tisíce shinobi Mlžné a Kamenné. Věřte, že bych byla opravdu ráda, kdybych se pletla. Brzy dorazí, musíme se připravit a požádat o pomoc Listovou - vaše neteř Kushina určitě Konohu vyburcuje a ihned nám přijdou na pomoc, sami šanci nemáme.“