Tenhle svět není pro starý-1. díl

Svět lidí. Nic podivnějšího nikdo z naší rasy nikdy neviděl. Jsme jim tak podobní a přece tak jiní. Lidstvo je oproti nám slabé, jakkoli jsou vyspělí, jsou pro nás nevýznamní. Ani jeden z nás nedokáže popsat, jací lidé jsou. Jsou jiní. Ale kdo je jiný? Ten kdo je opravdu jiný a zvláštní, ať už tím, jak jedná nebo myslí, nebo ten, kdo je jiný, než ty?

Začneme ale tam kde je začátek, ale i konec, tam kde začal jeden svět a ten druhý skončil, započneme tedy příběh zde.

„Jedu, jedu, jedu- tohle je válka, vy bando s*áčů.“ Řve po mě a mých přátelích velitel jednotky.
„Nesnáším ho, je to děsný nervák.“ Ozve se zezadu a ostatní jenom přizvukují. Mají důvod stěžovat si, ať už na vás, vašeho velitele, nebo na ten podělaný vítr, co vám furt hází do ksichtu kapky deště. I tak bychom to měli jako shinobi přetrpět s naprostým klidem a nevyjadřovat se k tomu, ale když vás někdo vytáhne v tomhle počasí ven jenom kvůli průzkumu okolí, asi jeden kilometr, tak posuďte sami.
„Ki, Ki.“ zatřepe se mnou moje nejlepší kamarádka.
„Co se stalo?“ Probudím se jako ze snu.
„Velitel tě chce.“
„...“
Jakmile jsem se postavil před velitele spustila se očekávaná reakce.
„Nebudu vás volat dvakrát vojáku“ Musel jsem přivřít oči před sprškou slin
„Ano, Pane.“
„Jde se prozkoumávat terén.“
„Nerozumím vašemu sdělení pane, proč byste nás jinak volal všechny ven?“ Jako na povel se celá jednotka začala smát. Velitel, který toho měl dost a začínal rudnou, se rozhodl nechat blbostí a vydat se na cestu.

Po dalších asi desteti minutách se začalo dít něco zvláštního. Svět se nám začal vlnit a tak jsme zastavili, vlnění nepřestalo, ale ještě se zvětšilo. Skupina utvořila kruhovou formaci a potom se objevil Mishou*.
„Zdravím, přátelé.“ Tohle nebylo něco normálního, znělo to v naší hlavě a nemínilo to přestat.
„Kdo jsi?“ Zeptal se velitel za nás všechny.
„Nemám jméno, pojmenování, přezdívku ani název.“
„No tak se nám ukaž! Nebo se nás bojíš?“
„Jsem to, co vidíte.“
„My ale nevidíme nic.“
„Kdybyste alespoň nelhali. Vy vidíte, jenom nevíte co.“
„Záleží na tom?“
„Och ano, to víš že záleží.“
„No tak už přestaň mluvit v hádankách a řekni, co po nás chceš!“
„Já po vás nechci vůbec nic, ale něco vám dám, něco, co vám pomůže vyhrát válku.“
„A co to je?“
„To, co vás naučí vážit si toho, že ještě žiješ. Hleďte.“
To, co se stalo navždy změnilo vnímání každého člena našeho světa.
Cítil jsem víření, ale ztratil jsem vědomí. Pouhá ztráta vědomí se ale nemohla vyrovnat tomu, co následovalo po ní. Octl jsem se někde, ani nevím kde.
Nikdo to nevěděl. Nemohl jsem uvěřit svým očím a ani tomu, co viděly.
Stál jsem na vyvýšenině, pod kterou se rozprostíraly betonové domy, na tomhle nebylo nic divného, tohle jsme měli v Konoze taky, zajímavé bylo to, co se prostíralo pod nimi. Byly to černé plochy po, kterých se proháněly nějaké hroudy, z nichž každá vypadala jinak, ale všechny vydávaly hrozný kravál. Seskočil jsem z vyvýšeniny a šel se projít po městě. Viděl jsem věci pěkné ale i ošklivé. Je škoda, že si proti mě tento svět vybral nevhodné prostředí. Lidi mi nepřišli zrovna dvakrát milí a hned vám řeknu proč. Procházel jsem se po jedné z menších ulic a proti mě šla skupina asi pěti kluků stejně starých jako já. Něco si šeptali a dívali se přitom na mě a potom do mne vrazil jeden z nich ramenem.
„Máš nějaký problém, v**e?“ Zareagoval.
„Ne ani ne.“ Odpověděl jsem já.
„Co si to dovoluješ, ty smrkáči?“ Přidal se k němu druhý.
„Dovoluju si jen to, co můžu.“
Asi se chtěli rvát, protože ke mě jeden přišel a chtěl mě žduchnout do prsou, jenže to už měl moji katanu u svého krku.
„Už ani krok.“ Upozornil jsem ho na prosté nebezpečí jménem smrt.
„Nebo co?“
Mírně jsem zatlačil na čepel a z jeho krku se spustila stružka krve. To už se mu ale na pomoc vydalo jeho kvarteto kámošů a tak mi nezbylo nic jiného než katanu zasunout do pochvy na zádech a dohodnout vše po dobrém.
„Tak hele, mám pro vás dvě možnosti, buď mě necháte na pokoji a já vás taky, nebo si to rozdáme pěkně férově pět na jednoho a bez zbraní." Zvláštní, že si většina lidí vybere tu druhou možnost. Přemýšlel jsem nad tím, kolik jim zlámu kostí a kolika urazím hlavu z krku shanarem a můj konečný verdikt společně s výsledkem zněly takto. Dvěma prvním shanaro do hrudi s tím, že je to jen odhodí a asi nic nezlomí. Dráha letu těchto blbců byla asi půl metru nad zemí a to tři metry na délky. Zbylí si to rozmysleli a zdrhli s tím ,že si mě najdou a dostanu na p***l. Teprve až teď mě napadlo se telepaticky spojit se svým orlem**.
„Hej parťáku, slyšíš mě?“
„Jo a na něco se tě zeptám, kde si?“
„Nevím a ty?“
„Já taky ne.“
„Víš ty co? Zítra se zase spojíme a ty přiletíš jo?“
„Tak jo a dobrou noc.“

Jako přístřeší jsem si našel nějakou starou budovu s vybitýma oknama. Zároveň jsem si taky uvědomil, jaký zmatek asi musel způsobit zbytek armády ninjů, ale zamýšlel jsem se nad tím, co se asi stalo s Madarou, protože to on začal tuhle válku. Pomalu jsem taky začal přicházet na chlup tomu, proč nás sem Mishou poslal. Bylo to sice celkem jednoduché, ale nebyl jsem si tím jistý. Myšlenky mi vířily všemi stranami hlavy, až jsem nakonec usnul a dal si za cíl pořádně toto město prozkoumat a vydat se vstříc novému životu stejně jako tisíce shinobi na tomto světě.