Den, kdy se znovu setkají.

Den, kdy se znovu setkají.
Začátek července, byl jako vždy horký, ale nikomu to nebránilo v úsměvu a v práci. Všichni usilovně pracovali na znovuobnovení Konohy do její původní krásy a nic jako horko či strach je neodradilo od úsměvu. Všem se stále honilo v hlavě, že Naruto vyhrál a oni obnoví vesnici pro něj i pro příští generaci.
Na velké hromadě čerstvě opracovaného dřeva odpočíval Chouji a Shikamaru a dopřávali si malou svačinku jako posilnění do další práce, když v tu chvíli s velkým kvílením a jekotem proběhla kolem nich Ino
„ TANABATA!!“ Zaslechl Chouji v té salvě křiku.
„Co je to Tanabata?“ Zeptal se zmateně Chouji.
„To je svátek hvězd, copak jsi vážně nedával ani trochu pozor?“ vzdychl Shikamaru.
„Jedná se o velmi starý svátek, který je insipovaný povídkou o pasáčkovi ze země a přadlenkou z nebe, kteří se zamilovali a vzali, ale bohyně nebes jim moc nepřála. Je to taková romantika pro holky.“ Vysvětlil zrychleně Shikamaru.
„Aha, tak proto to Ino tak zajímá? Ale není na takový svátek trochu nevhodná doba Shikamaru?“
„No, vlastně to možná není špatný nápad, navázat na zpřetrhané tradice a připomenout lidem, že stále máme historii a legendy.“ V tu chvíli, i když možná ne úplně vědomě, se Shikamaru rozhodl pomoci Ino s přípravami na tento svátek, ale nemohl se zbavit zvláštního pocitu v břiše. „To asi ty rolky.“ zašeptal si pro sebe a šel se podívat kam vlastně Ino běžela.

Po několika minutách hledání, našel Ino a Sakuru za vesnicí, jak svazují dohromady květiny a několik Narutů, kteří vybíhali z lesa s dalšími květinami.
„Takže koukám, že Tanabata se opravdu bude konat, co?“ Usmál se Shikamaru a pak se zahleděl na tu velkou hordu Narutů a došlo mu, že jich vyvolal opravdu hodně.
„Koukám, že pomoc asi nepotřebujete, tak já půjdu dál.“ Shikamaru se otočil na patě a chtěl uprchnout z pasti, kterou si sám nechtěně nastražil, když v tu chvíli...
„Stát!“ Zakřičela Sakura. „Když pomáhá Naruto, tak ty by jsi mohl taky. Oslava bude tady a já potřebuji, abys vymyslel způsob, jak sem nalákat lidi tak, aby nevěděli nic o svátku, ale přišli všichni.“ Vyhrkla na něj Sakura a Shikamaru nechápal, proč to nesmí lidi vědět, určitě by přišli rádi.
„Chceme aby to bylo překvapení.“ Vyhrkla Ino s trochu až děsivým úsměvem na tváři.
„No tak dobře, já se o to pokusím, ale je to trochu zvláštní.“
„A ať vezmou i občerstvení kolik unesou!“ křikla ještě Sakura, jako by vůbec neslyšela, že něco řekl. Shikamaru s hlubokým povzdechem vykročil zpátky k vesnici.

Cestou se zapřemýšlel, jak by nalákal lidi s hromadou jídla v rukách pryč z rozestavěného města a ještě na začátku noci.
„No tak tohle je oříšek i pro mě.“

Když přicházel zpět k Choujimu, který do sebe ládoval již přinejmenším druhý oběd, tak to přišlo. Nápad, na který čekal. I když to bylo zvláštní, tak pohled na umaštěnou pusu Choujiho mu poprvé přišel opravdu inspirativní.
„Za mnou Chouji a rychle!“ Vykřikl Shikamaru poháněný perfektním a trochu šíleným plánem.
„Proč se tak ženeš? Odkdy se tak ženeš? Já ještě nedojedl. Stalo se něco Ino?“ Vyptával se Chouji zatímco si balil zbytek oběda zpět do krabičky.

„Na co vlastně potřebujeme všechny tyhle věci Shikamaru?“ Ptal se se vší zvědavostí Chouji, když koukal na obří hromadu různých kusů látek, dřeva, provázků a hřebíků.
„Máš rád divadlo Chouji?“ Zeptal se ho Shikamaru se šibalským úsměvem na tváři.
„Ani nevím, podle toho, jestli se mám dívat nebo hrát a jestli hrát, tak záleží na tom, co mám hrát.“ Chouji se při této myšlence hloubavě drbal na hlavě a rozjímal, jestli by byl ochotný hrát třeba ženu.
„Neměj strach Chouji, budeš hrát sám sebe.“ Překvapil ho Shikamaru, „ale potřebuji, aby jsi se později zvětšil a zuřil a rozbil to, co ti ukážu.
“Rozbít? Ty jsi se snad zbláznil, zrovna jsme to tu postavili a ty to chceš rozbít? Co mám jako rozbít? To je teda hloupý nápad, Shikamaru.“ Mračil se Chouji a do očí mu vyhrkli slzy, když si představil, že má děsit lidi a bořit jejich domy.
„Neboj, zboříš jen to co postavíme tady kousek za městem.“
„Co? To zní ještě šíleněji.“ I když se mu to stále zdálo přitažené za vlasy tak Chouji s příslibem velké hostiny pomohl Shikamarovi postavit domek, ve kterém by se ani nedalo žít. Z venku vypadal dobře, ale byl nekvalitně postavený a Chouji měl dojem, že nebýt provázků držících dům, jako by to byl stan, tak už by se to rozpadlo.
„Tak, hotovo… a tady je plán.“ Řekl Shikamaru tajemně a začal Choujimu šeptat do ucha ďábelský plán.

Mezitím na louce se hromada Narutů hádala o to, kdo předá velikou květinu s obřím květem Sakuře a zároveň se Ino a Sakura hádaly, kam přesně ty květiny pověsí. Když se k nim řítila udýchaná Hinata, která když zahlédla obrovské množství Narutů, tak se jí podlomily nohy a ona se rozplácla o zem jak moucha po troše Saké.
Hromada Narutů odhodila květinu a řítila se směrem k Hinatě, aby jí pomohla na nohy. Hinata byla doslova vynesena zpět na nohy desítkami rukou a desítky hlasů na ní pokřikovaly, jestli je v pořádku, jako by se každý z nich snažil překřičet ty ostatní.
Když Sakura zahlídla zrudlou Hinatu, tak zakřičela: „No tak, Narutové, nemáte co dělat? Potřebujeme sehnat látky, které zde rozmístíme jako deky na sezení.“
Narutové se rozeběhli směrem k vesnici a vždy, když někoho potkali, tak mávali a jásali a lidé je rádi viděli. Půjčovali si od lidí deky a oblečení s tím, že to nutně potřebují a lidé nebyli proti.

Hinata se připojila ke splétání květin i přes to, že se ještě úplně nevzpamatovala z toho pádu. Najednou, jako by se kolem její hlavy rozsvítilo světlo.
„Tanabata!" vykřikla z ničeho nic.
„To ti až teď došlo, co tu děláme Hinato?“ ptala se trochu jedovatě Ino.
„Ne, jen jsem si vzpomněla, že Shikamaru mě poslal, aby jste zařídily, že to tu lidi uvidí od kopce za vesnicí. Až se setmí, tak je tam Shikamaru naláká, ale je potřeba, aby to lidé viděli z dálky.“ Předala Hinata konečně vzkaz od Shikamara.
„To bude chtít nějaká světla.“ Zamyslela se Ino,
„Ale taky abychom je rozsvítily až ve chvíli, kdy budou všichni na tom kopci.“ Doplňovala ji Sakura.
„Hinato, budeme tu Shikamara potřebovat, mohla by jsi pro něj dojít a říct mu, co potřebujeme?" Hinata kývla a znovu běžela pryč.

Shikamarovi již cestou vysvětlila, co je potřeba udělat a Shikamaru už měl vymyšlený plán a tak cestou s Hinatou brali všechny svíčky a provázky, které našli. S velkým množstvím a velmi hrdí na svou práci začali všichni rozmisťovat svíčky a jejich knoty svázali provázkem.
„Až uvidíte Choujiho, tak zapálíte konec šňůrky a svíčky by se měli postupně zapalovat,“ domluvili si poslední část plánu a postupně si určovali pozice. Narutové rozmísťovali kusy látek, zatímco Ino a Sakura netrpělivě čekaly na signál.

Na druhém konci vesnice se celý rozechvělý Chouji snažil vypadat co nejnaštvaněji, ale nějak se mu nedařilo a Shikamaru se začínal bát, že bude muset udělat to nejhorší, protože se začalo stmívat a on musel vypadat opravdu věrohodně.
A tak Shikamaru sklopil hlavu a povzdechl si. „Hej to snad neumíš hrát ty tlusťochu!“ Zakřičel z plných plic Shikamaru a věděl, že Chouji i přes to, že se naštve, tak ví, proč to Shikamaru dělá.
Chouji začal křičet a zvětšil se do své ohromné verze. Vydal se směrem k městu a křičel.
„Proč mě nikdo nenechá trochu odpočinout, furt jen křičí, víc pracuj a míň jez, ty tlusťochu!“ Jeho hlas se linul vesnicí a lidé se začali uskupovat do skupin a šeptat si co se tomu hodnému chlapci asi stalo.
„Mám prostě jen hlad, to to nikdo nechápe?!“ Křičel ještě víc Chouji a byl v hloubi duše rád, že vlastně nemusí vůbec lhát.
„Čím víc jím, tím jsem silnější, ale to nikdo neocení, každému je jedno, že se tu snažím pohnout s těmi šutry a oni mě ještě pošlou na kopec abych tam pohnul s dalšími šutry a řeknou mi, že se nemám nikde zdržovat, ale já nevečeřel!“ I to byla pravda.
„Nikdo si mě tu neváží.“ Začínal trochu předstírat, že mu tato skutečnost vhání slzy do očí. Vesničané se seskupovali do čím dál větších skupin, až někdo v davu zakřičel:
„Co mu přinést k práci něco k jídlu, ale jak tak na něj koukám, musela by to být pořádná hromada!“
„To je dobrý nápad.“
„Trochu ho podpoříme.“ Ozývalo se z davu.
„Ukážeme mu, že si vážíme jeho pomoci, je to hodný kluk.“ První hlas patřil sice Shikamarovi, ale ty ostatní byli skutečně upřímné a šli od srdce.

Lidé pobrali všechno jídlo, které měli nachystané k večeři a všichni se společně vydali směrem na kopec, kde si před jejich zraky Chouji zrovna unaveně sednul na malý, trochu lajdácky postavený domek.
„Chudák, je úplně vyčerpaný.“ Povzdechla jedna žena z davu.
„Už ani nevidí kam si sedá, jaký má hlad.“
„Héj, Chouji, máme pro tebe večeři!“ Zakřičel muž z Ichiraku, který sebou vezl celý vozík plný nudlí Rámen.
„Jůůůůůů!" vyskočil Chouji do vzduchu, aby upozornil Ino a Sakuru, že můžou začít.
V tu chvíli se vzadu na louce začala rozsvěcet světla a lidé začali koukat směrem k ním a šeptat.
„Hoří? Panebože, co se tam děje?“ Ohromeni situací, drželi jídlo stále v rukách a rychle běželi k místům, odkud šlo světlo.
Mezitím se Chouji vrátil do původní velikosti a začal do sebe cpát Rámen, který mu přišel pod ruku.

„Šťastný svátek TANABATA!!“ křičela hromada Narutů stojící kolem louky a v tu chvíli, kdy to dořekli, se hromada vypařila a zůstal tam jen originál.
„No jo, je Tanabata, jak jsem jen mohla zapomenout.“ Ozvala se stará žena.
„Ani jsem si neuvědomil, že už je čas Tanabata, to to ale letí.“ Řekl muž středního věku své ženě.
„Tanabata!“ Křičeli děti, které pobíhaly mezi kusy látek.
Shikamaru se zrovna chtěl pustit do koláčku, který mu přistál v ruce ani nevěděl jak, když v tu chvíli se přiřítili Ino, Sakura, Hinata a Naruto a všichni křičeli a chválili ho, jak to skvěle vymyslel.
„To je ale otrava.“ Řekl Shikamaru s úsměvem na tváři a lehl si na jeden z kusů látky s podezřením, že to jsou kalhoty a zakousl se do koláče a sledoval oblohu, jestli náhodou nezahlédne Altaira a Vegu při jejich setkání. Lidé se radovali až do rána a všichni nabyli nových sil na další dny.