Cool holka - 10.kapitola: Budu tě chránit

Ráno jsem se vzbudila celkem brzy. Vyšla jsem ze stanu. Ještě ani nevyšlo slunce a všude kolem mě byla tma a zima. Itachi, který seděl u již dohořeného ohniště, na mě přátelsky kývl. Oplatila jsem mu pozdrav a došla jsem k němu.
"Jdeme vzbudit ty dva?" zeptal se mě.
"Už?" zarazila jsem se.
"Zase tak brzo není," odvětil.
"Fajn, tak chvíli počkej," vrátila jsem se zpět do stanu.
"Budíček!" křikla jsem na Deidaru a Kisameho, kteří stále ještě spali a něměli páru o světě.
Kisame začal vstávat. Sice pomalu a otráveně, ale i přesto. Deidara se tedy taky probudil, ale místo toho aby vstal, se do slabé deky zahrabal ještě víc. Co jiného se od něj taky dalo čekat. Je takový skoro pořád. Ale stejně ho mám ráda. Líbí se mi takový, jaký je.

Počkala jsem až Kisame odejde, skočila jsem vedle Deidary a strhla jsem z něj peřinu: Vstávej!" zařvala jsem.
"Proč?" trochu pootevřel oči.
"Protože jsem to řekla!" smála jsem se.
"Tobě se to říká, když jsi nemusela minulou noc hlídkovat!" křikl rádoby naštvaně, ale očima se smál.
"Sám jsi to chtěl!" nepřestala jsem se smát.
"Jo? Na to jsi přišla kde? A už mně nech!" otočil se na druhý bok.
"Nenechám!" provokovala jsem ho dál.
"Jdi si někam, Saiko!" levou rukou mě trochu odstrčil.
"Ty jsi teda milej," neodpustila jsem si poznámku.
"Já tě alespoň neprovukuju," odvětil.
"Já tebe taky ne, já tě jenom budím. No tak, už vstávej, Deidaro!" trochu jsem s ním zatřásla.
"A proč bych měl?" už i on se začal trochu smát.
"A proč ne?" rozesmála jsem se.
"Protože prostě ne," zamumlal.
"Ok, co chceš za to, když vstaneš?" ustoupila jsem o trochu, protože jsem věděla, že jinak by opravdu byl schopný spát do poledne.
"Pusu?" zasmál se a otočil se směrem ke mě.
"No to toho teda je," zkonstatovala jsem a přiblížila jsem se k němu. Srdce mi stejně tlouklo jako splašené. Pořád jsem nemohla uvěřit, tomu, že o mně Deidara opravdu stojí. Byl to přesně kluk, o kterém jsem vždycky snila, jenom mi to pořád nějak nedocházelo. Měla jsem ho za jednoho ze členů Akatsuki, vraha, který se o nic moc nezajímá, už vůbec ne o holky. Ale spletla jsem se. Ovšem jsem ráda, že je Deidara takovýhle.

Překonala jsem poslední vzdálenost a naše rty se dotkly. Deidara si mě přivinul k sobě a jednou rukou mě hladil po mých hnědých vlasech se třemi menšími fialovými melíry na ofině. Bylo to krásné. Mohla bych tam tak být celý den, klidně i mnohem déle, ale Deidara se ode mě stejně po chvíli odtrhl.
"Tak já teda vstávám," protáhl se a pomalu se postavil.
Usmála jsem se. Dívala jsem se za ním, jak vycházel ze stanu. Když vyšel, taky jsem se zvedla a vyšla jsem ven.

Itachi s Kisamem sbalili stan a vyrazili jsme. Za den jsme si udělali jednu menší přestávku, když bylo kolem poledne. Nyní se schylovalo k večeru a tak jsme se rozhodli, že postavíme stan, trochu se najíme a přespíme. Itachi s Kisamem tedy šli sehnat něco k jídlu a já s Deidarou jsme zůstali uprostřed lesa, že tu tedy rozděláme oheň a postavíme stan, než se ti dva vrátí.

Asi během deseti minut jsme postavili stan a chystali jsme se rozdělat oheň, když mi těsně nad hlavou prolétl kunai, na kterém byl uvázaný výbušný lístek. Uskočila jsem, jak nejrychleji jsem mohla. Hned na to výbušný lístek vybouchl, málem mi utrhl ruku.
"Jsi v pohodě?" přiskočil vedle mně Deidara.
"Jo...," odpověděla jsem. "Kdo je-" nedořekla jsem, protože jsem ucítila, jak mi někdo pod krkem tiskne kunai.
"Mo mluvíš, holčičko," uslyšela jsem za sebou hrubý mužský hlas.
"Co... chceš?" vysoukala jsem ze sebe. Po čele mi stekla kapička potu. I když jsem si to nechtěla přiznat, bála jsem se.
"Hej, je to ona, Kioshi?" zařval do koruny jednoho ze stromů. Teprve teď jsem si všimla toho, že tam stojí vysoký muž, co má na čele čelenku Skryté Mlžné vesnice. Oblečený byl do tmavě modrého trička s krátkými rukávy a černých kraťasů. Delší černé vlasy mu zakrývaly levé oko.
"Osmnáctiletá holka, členka Akatsuki, původně ze Zvučný. Co myslíš?" ušklíbl se.
"Co po mě sakra chcete?!" křikla jsem na něj.
"Moc mluvíš! Ale... když to tak moc chceš vědět... chci tvoji krev!" seskočil ze stromu.
Moji krev? O čem to mluví? Po čele mi stekla další kapička potu.
"Prosím?" podívala jsem se na něj. Klid, jen klid, buď v klidu!, ječela jsem na sebe v mysli.
"Jestli ti to ještě nedochází, tak mám navrch, takže přestaň bejt drzá!" pomalu se rozešel směrem ke mně.
Čím byl blíž, tím víc jsem se cítila být nesvá. Strach proti mé vůli rostl. Nejhorší na tom všem bylo, že jsem nemohla nic, ale vůbec nic dělat. Mohla jsem jen stát s kunaiem pod krkem a čekat, co se bude dít dál. Tohle jsem vážně nesnášela.
"Kioshi" už byl skoro u mně. Zbývaly mu asi tři kroky.
"Katsu!" poznala jsem Deidarův hlas a tomu ninjovi vybouchl na zádech jílový pavouček. Stejně za tom byl i ninja za mnou. I jemu vybouchl na zádech pavouček z jílu, takže byl přinucen uskočit a pustit mně.

Rychle jsem přiskočila k Deidarovi.
"Díky," zamumlala jsem.
"To nic," usmál se na mně.
V tom se proti mě rozběhl onen Kioshi a v ruce svíral katanu."Nepotřebuju tě živou! Chcípni!" ječel.
Rychle jsem si z ledvinky vytáhla dva kunaie a také jsem se rozběhla proti němu. Druhý ninja mu pomáhal. I on měl katanu, ale přesto jsem se jim zvládla vyhýbat, i když to bylo docela vyčerpávající. Deidara po nich občas hodil nějakou jílovou výbušninu, ale ne příliš často, protože nechtěl, aby zasáhla i mně. Takže víceméně jen stál v koruně jednoho ze stromů a pozoroval náš boj.
V tom se proti mě rozběhl ten druhý ninja. Vyblokovala jsem jeho útok, ale zpozorovala jsem Kioshiho, který proti mě běžel zezadu a už byl asi jen metr ode mě. Už napřahoval svoji katanu a chystal se mě s ní seknout do břicha, což jsem neměla šanci přežít. A stejně tak jsem neměla šanci se vyhnout jeho útoku.
...Nezemřu dokud nedosáhnu světového míru! To přísahám!
Ty moje ideály o dosažení míru... Byla jsem naivní. Jsem ninja a ninja si nemůže naplánovat svoji smrt. Ninja zemře, když nastane jeho čas. Je to osud...
Trochu jsem vyjekla a strčila jsem si před sebe ruce, i když jsem věděla, že mi to vůbec nepomůže.

Ale necítila jsem vůbec žádnou bolest. Deidara proti mě skočil a katana mu udělala hlubokou ránu po celé pravou ruce.
Zaječel bolestí a druhou rukou se chytil za zranění.
"Deidaro!" vyjekla jsem a sesunula jsem se k zemi. Byla jsem celá rozklepaná. Bála jsem se. O něj.
V tom se proti mě druhý ninja rozběhl a i on se chystal seknout mě katanou. Teď už jsem nemohla dělat vůbec nic. Byla jsem připravená zemřít.

I tentokrát jsem se na smrt připravovala zbytečně. Opět mě zachránil. Rychle se na mě přitiskl. Po celých jeho zádech jsem uviděla hlubokou ránu od katanu. Jeho plášť se začal z černa zbarvovat do ruda. Ale on neucukl ani nevykřikl bolestí. Díval se do země a hluboce oddechoval. V jeho očích jsem viděla radost.
"Proč mě chráníš?!" po tváři mi stekla slza. Po celém těle jsem se klepala. Byla jsem v šoku. Sice mi říkal, že mně bude chránit, ale nechtěla jsem, aby kvůli mně riskoval svůj život. Protože jsem nechtěla aby zemřel. Byl pro mně všechno.
"To je slib, ne? A i kdyby nebyl, chránil bych tě. Hlavně nebreč, ty zranění nejsou smrtelný...," usmíval se na mně. Jeho úsměv byl čím dál větší, zato mě slzy po tvářích stékaly jako o závod.
"Ne?! A ty o tom snad něco víš?! Měla jsem zemřít já, blbče! Byl to můj osud!" prudce jsem ho strčila do hrudníku a po tváři mi stekla další slza.
"Co je s tebou? Nejdřív mi tu vykládáš, že dosáhneš světovýho míru, bez ohledu na to, jak to bude těžký a teď tady plácáš nějaký blbosti o osudu? A já vážně nezemřu, to bych tu už dávno ležel na zemi a kašlal krev. Saiko, klid," stále se usmíval.
"Nic mi není! Jsi-" "Skrč se!" přerušil mě Deidara.

"Nenechám tě... ublížit Saice!" soukal ze sebe. Teprve teď mi došlo, co se vlastně stalo. Nějak bez přemýšlení jsem se okamžitě skrčila, on se na mně hned přitiskl - a katana ninji z Mlžný mu na zádech způsobila další dost hlubokou ránu.
"Všichni jste slabí, když se pořád snažíte chránit ty vaše přátele. Jste ubozí!" smál se ninja.
"Katsu!" přerušil ho Deidara. Teprve teď jsem si všimla několika jílových výbušnin, co měl po těle. Všechny vybouchly ve stejnou chvíli a kusy ninjova těla se rozletěly všude kolem. Když to viděl onen Kioshi, ustoupil o několik kroků vzad. Vyskočil na strom a už jsem jen zahlédla jak zbaběle utíká.

"Blbci," odfrkl si Deidara a narovnal se, protože na mě byl ještě stále přitisknutý. Hned na to začal kašlat. Ale byla to krev.
"Ty umřeš, blbče! Jen se na sebe podívej!" vyjela jsem na něj, protože jsem si chtěla vylít zlost a smutek. Nechtěla jsem, aby zemřel, ale nemyslela jsem si, že by tohle mohl přežít.
"Ale neumřu, a už mě tím neštvi. Ty zranění nejsou smrt-" opět začal kašlat. Přitiskl si ruku na pusu a pak ji rychle schoval, ale všimla jsem si, že je zbarvená do ruda. Sotva se nadechl, začal znovu. Tentokrát si však na pusu přitiskl obě ruce, ale nemohl přestat. Lokty se zapřel o zem. Krev už mu stékala po dlaních a pomalu začala skapávat na zem.

"Nech toho, sakra!" křikla jsem na něj a odtrhla jsem mu ruce od pusy. Ještě párkrát hlasitě zakašlal, ale potom už přestal. Strhla jsem z něj černý plášť, který se mezitím stihl skoro celý zbarvit do ruda. Udělalo se mi mdlo, když jsem uviděla jeho dvě pořádně hluboké rány na zádech, ale natáhla jsem k němu ruce a začala jsem ho léčit.
"Ty umíš... lékařský jutsu?" otočil se na mně Deidara.
"Jak vidíš, tak jo ušklíbla jsem se a vložila jsem do rukou ještě víc chakry. Najednou jsem pochopila, co se mi Deidara snažil celou dobu říct. Že i kdyby byla jeho zranění ještě větší, díky vůli se nevzdat, může přežít.
"A promiň, že jsem byla tak protivná," zamumlala jsem.
"To nic," usmál se na mně.
"A Deidaro, ty bys pro mě fakt... zemřel?" musela jsem se ho na to zeptat.
Odpovědí mi bylo lehké přikývnutí a zářivý úsměv.
"To je hezký, ale já bych tě nenechala umřít," zasmála jsem se.

Během deseti minut jsem mu zastavila krvácení a záda i pravou ruku jsem mu obvázala obvazy, které jsem nosila v ledvince s kunaii a shurikeny. Obvazy se okamžitě zbarvily do ruda, ale Deidara to nejspíš moc neřešil. Hned, jak jsem mu zauzlovala obvaz na ruce, začal vstávat.
"Musíš odpočívat!" křikla jsem na něj.
"Já jsem v pohodě, kolikrát ti to mám říkat?" postavil se.
"Nejsi!" vyjekla jsem.
"Hm, ale jsem ninja. Tohle pro ninju nic není. Myslím, že si ještě vytrpím mnohem větší bolest. A ty taky. Nemělo by tě rozhodit něco takovýho," pousmál se na mně.
"Já bych tak chtěla být jako ty. Tak bezstarostná a... a vůbec...," zamumlala jsem. Deidara si mně přitiskl k sobě a zamumlal: "Já tě mám rád takovouhle, Saiko. Ale neměla bys tu bolest tak moc řešit. Myslím, že jestli opravdu budeš chtít dosáhnout světového míru, tak si jí vytrpíš ještě hodně...".
"Já... přísahám, že se v tomhle změním. A že zesílím, abych se dokázala ochránit sama," usmála jsem se na něj. Věděla jsem, že má pravdu. A že jestli mi to pomůže k dosažení míru, dokážu to.
Oplatil mi úsměv a pomalu mně pustil. Pochopila jsem proč. Uslyšela jsem kroky, které se pomalu blížily. Itachi s Kisamem už se vraceli.