Nesmazatelné pouto – Šibeniční dohoda v nedohlednu, část 18.

„Stůj rovně!“ přikázala snad posté Sakura.
„Když ta paruka svědí!“ stěžovala si Hinata, když jí Sakura přeměňovala tak, aby jí hned tak nebylo poznat. Černá paruka, zelené kontaktní čočky měly zajistit úspěch a k tomu ta uniforma, která jí byla těsná přes bedra.
„Zvykej si.“ Konstatovala suše medička.
Už to také byly čtyři dny od Hinatiného „únosu“. Obě se nemohly divit více, když předešlého dne našla Sakura ležet v Hinatiném pokoji Hinatu. Byl u toho i Kazekage. Sakura nedala na sobě vůbec znát, že ví o nepravosti své pacientky a Gaara se zase choval jako by to byla skutečná Hinata. Jen pouze pokrčila rameny, brzy došla na to, kdo se za ní vydával. Nebylo to tak těžké, když znáte personál a ještě navíc si jedna sestra vezme dovolenou, kterou si podle svých slov nechávala na poslední chvíli.
Neměla čas se tím zabývat, už tak jí práce stála, nemluvě o účasti na odboji.
„Už?“ ptala se přeměněná.
„Ano, podívej se do zrcadla,“ poradila jí. Vzápětí jí podala zmiňovaný předmět. Mladá Hyuuga šokem málem vykřikla. Nemohla se poznat. Krátké černé vlasy dodaly na buclatosti tváří, a čočky zakryly její mléčné oči. Vypadala docela obyčejně. Stejnokroj sester dokonal celé dílo.
„Vždyť jim bude nápadné, že mě nikdy neviděli.“ Namítla náhle Hinata.
„Nebude, už jsem jim řekla, že jsi Akademická praktikantka hledající zkušenosti v Patologii, abys jí pak mohla následně vyučovat. Tady máš potřebné sešity a učebnice.“ Haruno vytáhla ze svého stolu objemný stoh knih a k tomu malý bloček. „Tady máš vše potřebné ve zkratce, učit se budeš za pochodu. Teď jdeme.“
Hyuuga si vzala ten stoh s bločkem. Belhala se za svou mučitelkou. Očekávala jen to nejhorší.
Na zápach mrtvol a různých desinfekčních přípravků si po pár minutách chtě nechtě zvykla. Vše bylo dokonale uklizené. Nikde byste nenašli stopu krve, každý úkon se tu prováděl s pečlivostí mravenců. Bílé stěny na ní působily depresivním dojmem blázince. I to mdlé světlo na chodbě působilo unaveně. Nečekala, že jí postarší patolog bude sympatický.
Než vstoupily do kanceláře, Haruno jemně zaklepala na lítací dveře.
„Dále.“ Zazněl energický hlas.
„Dobrý den, doktore. Vedu vám tu praktikantku.“ Ozvala se Sakura sotva lítačky odhrnula.
„Aby byl, Haruno-san. Aby byl.“ Pokynul oběma dívkám.
„Jmenuju se Tekanaka Hiyori. Velice mě těší.“ Usmála se Hinata.
„Mě říkejte třeba Yamashita Jin.“ Tento patolog měl pouhých devětatřicet let a byl druhým nejmladším členem této sekce. Práce si na něm vyžádala svou daň. Blonďaté vlasy začaly šedivět a vypadávat. Oči obklopené samou vráskou vytvářely dojem ustaranosti.
Ruce měl místy poznamenané několika jizvami. Známka tvrdé dřiny. Avšak postavu si udržoval. Neměl gram tuku navíc. Jeho bývalá žena nesnesla pomyšlení, že její muž je více v kontaktu s mrtvými. Po necelých deseti letech požádala o rozvod. Jin se pak už neoženil. Děti se mu vyhnuly. Proto svou péči věnoval svým asistentkám, které učil svému řemeslu jak nejlépe dovedl. S žádnou nikdy nespal. Netahal si domů práci.
Současný život mu plně vyhovoval.
„Nechám vás tu, mám nahoře ještě práci.“ Než odešla z místnosti naklonila se k Hinatě, pošeptala jí varovným tónem: „Nezvorej to, pak bude vše v pořádku.“ Usmála se andělským úsměvem. Poplácala jí po rameni.
Najednou byla pryč.

Inuzuka Kiba byl jako na jehlách.
Po delší době měl volný den. Ovšem neměl stání. Trápilo ho zmizení Naruta. Už to bylo třetí den a on nikde! Pochopil by, kdyby mu poslal vzkaz nebo slovo. Ani to ne!
„Že já idiot ho pouštěl!“ nadával si sobě Kiba. Přecházel po svém pokoji jako lev v kleci. Nyní se zarazil. Počkat! Možná je to dobře. Může klidně říct, že Naruto utekl z provizorního vězení na veterině. Ano, to bylo dobré řešení.
Malinko se uklidnil. Čím více si tohle namlouval, tím mu to přicházelo realističtější.
S novým elánem se pustil do studia psychologie pro pokročilé…
Zítra ho čekal perný den. Měl začít plán odboje Shiroi no Tora, kdy měl na starosti jistý úkol v archívu ANBU. Ještě netušil jak ho provede.

Než se samostatné plány odboje dají do pohybu musíme nastínit další věc.
Vězení v němž se nacházela Tsunade.
Ani její brutální síla neprorazila mocným štítem z velice husté chakry pokrývající ocelové dveře.
Přišla záhy na to, že se odtud jen tak nedostane. V hlavě si přehrávala tolik variant svého útěku, ani jeden nevedl k úspěchu. Ninjové z ROOTu by jí stejně neposlechli. Jejich věrnost vězela jinde.
Každý den si zoufala, proklínala všechny Radní, Orochimara. Moc to nepomohlo, ovšem jí se aspoň na chvíli ulevilo.
Její vězení se dalo označit za luxusní. Přepychový fuuton povlečený v saténu, mahagonový stolek hned vedle lůžka, byla zde i skříň na oblečení, které k jejímu údivu praskalo ve švech tolika různými druhy kimon, či obyčejného oblečení.
Tapety se vzorky krajinných zástěn nebyly zrovna nejlepší. Měli jste pocit, že když odhrnete jednu, zjeví se nádherná scenérie. To jí nejvíce ubíralo sil. Pocit, že nemůže ven!
Jediné okno v celém pokoji měl také neprostupnou bariéru. I kdyby se nakrásně dostala ven, oknem by skákat nechtěla. Vězelo totiž osmnáct metrů nad zemí. Musela by využít řádnou dávku chakry na léčení a poměrně dost času a to si při útěku nemohla dovolit.
Jídlo dostávala čtyřikrát denně. Vždy se objevilo jako kouzlem. Jedla jen proto, aby si zachovala sílu a zdravý rozum. Jen do dvou dalších místností měla přístup. První byla vesměs pidi komůrka se záchodem a maličkým umyvadlem. Druhá už prostornější koupelna dávala tušit o komfortu.
Netušila však, že záchrana je na cestě, i když na poněkud nejisté. Nejdříve musel Jiraiya použít všechen svůj talent na přemlouvání. Naruta mu seslalo samo peklo…

„A jé, problémy.“ Nemýlil se.
„Konec divadla,“ hlas barmanky zněl pro všechny jako výbuch. Trhli sebou. „Shao, běž do svého pokoje! Ty zvrhlíku a mladíku za mnou! Brácha, až za pět minut předčasně a mimořádně zavřeš, přijď za námi.“ Zavelela žena, dobře si vědoma menší tržby. Více jí trápila mladíkova přítomnost.
Nevnímala nelibé obličeje místních štamgastů, neslyšela jejich remcání. V hlavě měla pouze Naruta.

Odvedla je do prostorné místnosti, kterou používala jako obývací pokoj. Bělovlasého muže usadila na jednom konci sedačky a blonďáka na druhé. Sama si sedla naproti nim. Neřekla ani slovo. Ani je nenapadlo dráždit nebo jinak provokovat tuto ženu. Spíše si jí zvědavě prohlíželi.
Na svůj věk čtyřicet jedna let vypadala stále na třicet. Černé vlasy stále nepoznamenané šedinami se leskly jako hlubina oceánu. Vědoucí modré oči těkaly z jednoho na druhého. Vrásky pomalu se tvořící kolem očí a úst dodávaly ženě na zralosti a půvabu. Postavu si udržovala denním cvičením. Stejně tak svoji kondici. Netipovali byste jí na elitního zabijáka, spíše na seriózní paní, které svěříte ochotni a rádi své dítě.
Přesně za deset nekonečných minut se k nim přidal muž. Spolumajitel hospody. Posadil se hned vedle své sestry. Okamžitě všem bylo jasné, že jsou dvojčata. I muže zdobil černý háv vlasů, ovšem jakožto muži se mu už objevily první šediny. Zelené chytré oči si vybraly za cíl mladíka. Stále mu na něm bylo cosi povědomého. Starosti z minulosti zanechaly na čele a v koutcích očí své vrásky. Nabyl tím dospělejšího rázu. Tenká ústa všechny lidi utvrzovala v tom, že je to morous. Kdežto on byl hravé a veselé povahy, tu však nedával moc najevo. Tudíž jste si dvakrát rozmysleli, zdali mu něco svěříte do péče. Na rozdíl od své sestry se na postavu a kondici mírně řečeno vykašlal. Břicho se mu mírně zakulacovalo. Rázně odmítal rad své, o tři minut starší sestry, aby začal se sebou něco dělat. Koneckonců byl to jeho život a jeho tělo. Po několika marných pokusech ho přestala poučovat.
„Kdo mi vysvětlí, co má tohle znamenat?“ otázka byla míněna na všechny sedící.
„Tak nejdříve, ty mladíku. Jak se jmenuješ?“
„Nepovím, vysypte své a já vyklopím své, paninko.“ Naruto se snažil chovat drsně, akorát si od Jiraiyi vysloužil pohled, který se dal nazvat jediným. Nebouchnout smíchy.
„Dobrá, mé jméno je Namikaze Shirai,“ významně se odmlčela, aby mohl promluvit její bratr. Ten byl stále zamyšlen nad otázkou, kdo je ten mladík. Až prudké šťouchnutí do žeber ho probralo z onoho stavu.
„Auu, za co?“ zajímal se. „Vždyť jsem nic neřekl ani neudělal!“
„No právě,“ řekla kousavě Shirai. „Představ se!“ v některých chvílích bylo její dvojče naprosto k ničemu.
„Namikaze Ryo,“ víc toho neřekl.
„A teď ty, spratku!“ najednou vyštěkla Shirai. Jiraiya i Naruto nadskočili. Pro ně to byl nečekaný šok.
„Uzumaki Naruto.“ Nějak cítil, že těmto dvěma nemůže lhát. Měl pocit, že mu vidí, až do duše.
„Cože?“ sborová reakce dvojčat. Shirai to podvědomě tušila, že on je tím synem a Ryo vypadal zaskočeně, až do té míry, že se plácl do čela.
„Proč jsi tady?“ zeptala se Shirai.
Otázka směřovala na mladíka, přesto se slova ujal Jiraiya. „Ani nevíte jak jsem rád, že vás znovu vidím. Je to už přes dvacet let, co jsme se neviděli. Ale dost o minulosti. Přišel jsem vás požádat o pomoc.“ Zatím víc nechtěl prozrazovat.
„Tebe jsem se neptala! Nebudeme nikomu pomáhat. Nejsme charita. Proč bych měla pomáhat někomu, kdo nás chtěl zabít? A to jen proto, že jsme udělali pár blbých chyb?“ rozohnila se Shirai.
„Sandaime vás nechtěl zabít, ale chránit pro vaši vlastní bezpečnost. Věděl o vrazích se Suny. Proto mě a Minata vyslal, abychom vás varovali! Bylo však už příliš pozdě! ROOT byl rychlejší. Pochop to přece, tvůj bratr tě nezradil!“ během své řeči nedokázal Jiraiya klidně sedět, musel přecházet sem a tam.
„O tom holomkovi mi nemluv! Ty nevíš, jaký byl Minato rozmazlený spratek!“ vmísil se do hádky Ryo.
Naruto ničemu nerozuměl. Ještě si nevzpomněl na své rodiče. To se mělo brzy změnit…
„Sakra vím! Byl jsem jeho sensei. Tak mi tady nevykládej pohádky. Nebyl rozmazlený, pouze tvrdě dřel na tom, aby uměl něco víc. Výsledky se pak dostavovaly samy. Minato pro vás chtěl to nejlepší, dokonce vás bránil před Radou, která vás chtěla držet pod zámkem. Stejně jako Naruta, protože je Jinchuuriki.“ Gestem ruky ukázal na zmiňovaného.
„On je Jinchuuriki Kyuubiho?“ zamrkal udiveně Ryo.
„Ano, jsem. Máš s tím problém?“ Naruto už déle nesnesl být potichu. „Nevím, co se to tady děje a nezajímá mě to. Jen chci jedno vysvětlení.“
„A jaké?“ Shirai v něm viděla mladší kopii svého mladšího bratra a to jí hnětlo více, než ji bylo milé. Svého mladšího sourozence nesnášela už jen z principu, že zdědil největší talent rodiny Namikaze. Kdežto ona a Ryo si své techniky a dovednosti doslova vydřeli v potu tváře. To, co Minatovi zabralo měsíc, jim trvalo půl roku, než se to naučili.
„Proč si to se svým bratrem nevyřešíte po svém?“ vyznělo to nevinně. Pro Shirai to byla rána.
„Jestli víš, jak oživit mrtvé, ráda ho zabiju ještě jednou!“ vyprskla Shirai nenávistně. Pro ni tohle nesmyslné divadélko skončilo. Rychlými kroky opustila místnost a dveřmi od svého pokoje rázně hlučně zavřela.
„Omluvte Shirai, nesla hůře Minatovo nadání. Je pravda, že jsem také žárlil a záviděl mu. Já to však bral z té mužské soutěživé stránky. I když byl mladší, měl jsem ho jako zeď, kterou musím překonat.“ Ryo své city nedával moc najevo. Tím více v něm vřely.
„Já vím. Je to těžké. S tebou je rozumná řeč. Prosím, předlož Shirai můj návrh.“ Jiraiya se dal do dlouhého leč velice stručného popisu plánu. Nezmínil Yamata, Sasukeho a už vůbec odboj Shiroi no Tora. Dbal také na přítomnost Naruta. Nemusel vše vědět…
Během monologu se snažil utříbit si informace, jež právě získal.
„A to se máme nechat dobrovolně zabít? Zbláznil ses? I na Sannina je to komplikovaná záležitost. Tobě asi nestačí mít v patách ROOT, viď?“
„Další podrobnosti ti mohu sdělit, až po odsouhlasení mise. Zde jsem také vyhotovil potřebné dokumenty. Víc nemohu udělat. Život mě neomrzel, jen nemohu nečinně přihlížet, jak je Konoha stravována svými vlastními lidmi. Toť vše.“
„Opravdu ne. Rád bych pomohl někomu, kdo se staral o Minata, ovšem nemohu jen tak zapomenout na minulost a na křivdu. Je mi líto nejde to. Odpověď je: ne.“
„Chápu to. Možná tohle změní váš názor.“ Jiraiya ještě k oněm dokumentům přidal dvě vskutku tlusté složky nesoucí sourozenců jména. Tyto papíry dostal od Sandaimeho s prohlášením o jisté potřebě v budoucnosti. Teď se hodily. Pravděpodobně.
Jiraiya odešel poražen. Očekával to, avšak nestačil se na tuto variantu dostatečně připravit. Zdrceně odcházel z místnosti. Ani si neuvědomil přítomnost Shao, která mu otevřela dveře a zase je zavřela. Zcela ho pohltil hořký neúspěch. Takovou situaci snad ještě nezažil. Dokonce ani po Orochimarově rebelii se necítil tak bezmocný, neschopný, ba co hůř vystrašený.
Nesměl dovolit, aby ho to srazilo na kolena. Bude bojovat! S malinko lepší náladou se vydal zpět za Yamatem. Na Naruta zapomněl…

„Co ty tu okouníš?“ vrhl na Naruta nepříjemný pohled.
„Nemám kam jít. Jakožto Jinchuuriki s přechodným bydlištěm, jež shořelo nemám kam bych šel.“ Ve své podstatě říkal pravdu.
„Blbost, tvoji rodiče si musí dělat starost.“
„Nedělají, protože jsou mrtví. Navíc nevím, kdo jsou, ztratil jsem paměť a ještě se mi nevrátila celá.“
„Lituju tě, ale musíš odejít. Sestra by vyváděla, kdyby tě tu ještě nešla.“ Ryo se snažil vyprovodit Naruta pryč. Bránil se zuby nehty. Už to vypadalo na souboj, přerušený v začátku.
„Může zůstat.“ Tichý důrazný hlas ženy se nesl jako ozvěna.
„Cože?“ Ryo tento večer zažil tolik překvapení jako snad nikdy za celý život.
„Slyšela jsem všechno. Půjdu do toho pod jednou podmínkou.“ Štos papírů přehlédla a pohlédla Narutovi do jeho modrých očí. „Vyhraj nade mnou třikrát a já splním Jiraiyovi podmínky.“
„Z jakého důvodu?“ Naruto nasucho polknul. Tato žena ho podivně děsila. Asi to způsobil přímý pohled z očí do očí a její tichý hlas znějící výhrůzně.
„Chci zjistit, jaké nadání nechal Minato v tobě.“