Boj proti Osudu 44

Stále tomu nevěřil, ani když seděl na židli ve fialkově vytapetovaném pokoji a shlížel a pochrupující uzlíček v bílé peřince. Když si před necelými devíti měsíci všiml té podivné chakry, hekticky přetékající v Hinatině břiše, byl v šoku. Už tehdy tušil, co to znamená. Už tehdy věděl, k čemu to povede. Přesto si to takovou dobu odmítal přiznat. Prostě se děsil myšlenky, že něco pokazil. Že něco podělal tak šíleným způsobem, jako tohle. Že mohl být tak nezodpovědný, a něco takového dopustit.
Když teď sledoval tu bledou spinkající tvářičku, byl z toho v rozpacích. Celých devět měsíců Hinatina těhotenství se pokoušel vyrovnat s tím, že bude otec. Že bude otec dítěte své sestry. Že bude otec dítěte, o němž už před jeho narozením instinktivně věděl, že nebude v pořádku. A jako vždy měl pravdu.
Každý si může říkat, co chce, ale osudu člověk uniknout nemůže. Jistě, chápal, že člověk má svobodnou vůli a některé věci jsou v režii jen a pouze jeho samého, když ale přišlo na něco, na čem skutečně záleželo, jen málokdy mohl člověk udělat něco víc než jen ustaraně přihlížet. Když apeloval na Hinatu, aby se toho dítěte vzdala, rezolutně odmítla. Když se ten malý rozhodl poprvé vykouknout na svět, nemohl být u toho. A když pak jejich malinkaté sotva narozené miminko pomalu umíralo, zatímco čekalo na neodstupný lék, musel doufat v pomoc ostatních.
Přesto ale úplně na konci při posledním kole kostek se smrtí to byl on, kdo byl na tahu. Byl to on, kdo měl stejnou krevní skupinu, jako to dítě. Byl to on, ten poslední suk na laně, které udrželo tu hromádku neštěstí připoutanou na tomto světě. Hromádku neštěstí, která teď docela klidně a šťastně oddechovala z ničím nerušeného spánku.
Dveře do pokojíku se z ničeho nic s vrznutím otevřely. Neji na židli docela ztuhl a spěšně uhnul očima od postýlky kamsi k oknu, aby nebyl přistihnut, jak zadumaně pozoruje dítě. Místností zaševelily tiché kroky, když ale Hinata Nejiho v místnosti konečně zpozorovala, ztuhla uprostřed kroku. Prostor mezi nimi dusivě zahltilo napjaté ticho. Podle Nejiho vkusu přetrvávalo až příliš dlouho, než Hinata konečně velmi nesměle překonala krátkou vzdálenost, která je od sebe dělila. Zastavila se za jeho zády, a přestože si byl vědom, že si jednu ruku opřela o kraj opěradla jeho židle, dávala si jako vždy úzkostlivě pozor na to, aby se ho nedotkla.
Od okamžiku, kdy se i s dítětem, s malým Keitarem vrátili domů, chodili kolem sebe Neji s Hinatou po špičkách, a pokud to šlo, tak se jeden druhému vyhýbali. Což, jak mu nyní pomalu začalo docházet, vůbec nebyl špatný nápad.
Neji se vyhoupl na nohy – možná až moc rychle, vytkl si, když se židle, na níž seděl, nebezpečně zakymácela – a vydal se pryč cestou, kterou Hinata před chvílí přišla. Bosýma nohama ještě mohl cítit horké stopy na místech, kam před chvílí došlapovala její chodidla.
Došel až k pootevřeným dveřím. Jeho ruka se automaticky opřela o futra, jak se chystal prchnout z místnosti. Vtom zaznamenal Hinatin téměř neslyšný povzdech. A jako úderem blesku byl přimražen na místě. Nohy ho najednou neposlouchaly. Celé jeho tělo bylo ztuhlé, jen prsty ruky se tvrdě zaryly do rámu dveří.
„Hinato…“ Její jméno mu splynulo mezi rty dřív, než se dokázal zastavit. Znělo tak povědomě. Rezonovalo jeho tělem jako rozverná říkanka z dětství. Hřálo ho u srdce jako šálek čaje po dlouhé misi. Zatnul zuby. Mlčela. Proč nic neříkala? Uvolnil napjaté svaly v ruce a nechal ji klesnout. Otočil se. A jejich pohledy se střetly.
„Hinato,“ Vydechl se staženým krkem, a několika kroky překonal krátkou vzdálenost, kterou mezi nimi před pár okamžiky sám vytvořil.
„Hinato,“ Něžně objal dlaněmi její obličej, nyní poraženecky sklopený k zemi. Pramínky tmavých vlasů zatančily mezi jeho prsty. Tentokrát už se ale nedočkal pohledu do fialkových tůněk.
„Hinato,“ Jméno, kterému se tak dlouho vyhýbal, se teď v jeho ústech formovalo znovu a znovu, naléhavě se dralo ven, jako by chtělo napravit ty dlouhé týdny, kdy ho držel daleko za zuby. Jeho prsty se vymotaly z neposedných vlasů a zabloudily na dívčina záda. Tiše ji objímal kolem ramen. Hinata zabořila obličej do prohlubně jeho krku, ruce ale nechala zplihle viset podél těla. Byla napjatá a ztuhlá. Tlukot jejího srdce ho šimral na sevřené hrudi. Už to bylo tak dávno, co ji k sobě naposledy přivinul. Nehybné ruce byly ale jasným znakem odmítnutí.
Dech se mu zadrhl v krku. Bolelo to. O to víc, když ruku v ruce s tím přišlo uvědomění, že přesně tohle udělal on jí, když ho potřebovala nejvíc. Dlaní pravé ruky něžně přejel po křivce jejích zad a prsty jí opět zapletl do havraních pramenů.
„Odpusť mi to.“ Zašeptal zlomeně.
Nechal ji v tom samotnou. Celé měsíce se jí vyhýbal. S ničím jí nepomohl, v ničem ji nepodpořil. Zatímco ona nosila pod srdcem dítě, on se skrýval ve stínech a doufal – v co vlastně? Že Hinata zmoudří? Že se to nějak vyřeší? Že když nebude zasahovat, osud mu pro jednou nenakope zadek? Zaprodal svou duši naivním představám místo toho, aby přiznal svou odpovědnost, a udělal to jediné, co udělat mohl, to jediné, co udělat měl.
Bolestně Hinatu líbl na bledou kůži prosvítající mezi pramínky ofiny. Stal se přesně takovým člověkem, jakými po celý svůj život opovrhoval. Odpadlíkem a zbabělcem. I ona ho tak jistě viděla. Zatnul zuby. Nebyl zvyklý na zmatek ve své vlastní hlavě. Vtom se místností rozezněl její hlas a vytrhl ho z vnitřní letargie.
„Lituješ toho.“ Dvě tichá slova byla možná zprvu zamýšlena jako otázka, nakonec ale vyzněla jako konstatování. Nejimu chvíli trvalo, než mu došlo, že tou otázkou Hinata naráží na onu noc před deseti měsíci. S bodnutím prohry v hrudi spustil své ruce z ženina pasu a zcela tak přerušil jejich tělesný kontakt. Pevně stiskl víčka.
„Nevím.“ Přiznal poraženě a cítil se jako ten nejhorší padouch na světě. Do sklopeného čela se mu zabodl pár pronikavých očí.
„Kdybys to mohl vrátit, kdyby ses mohl znovu rozhodnout, kdybys znal všechny následky,“ odmlčela se; měl podezření, že se bála, aby jí z frustrace nepřeskočil hlas, „kdybys už tehdy věděl, co všechno se stane… co bys tu noc udělal?“ Takto přímá otázka Nejiho vyvedla z míry. Nebylo zvykem, že by právě Hinata mluvila takto otevřeně. Byl si jistý, že nebýt napjaté a tíživé atmosféry, byla by celá její tvář vybarvena do ruda. Přistihl se, že se při té myšlence usmívá. A v tu chvíli konečně pochopil to, co mu tak dlouho unikalo. Bylo to… osvobozující.
Udělal krok zpět a otočil se ke své družce zády. Periferním viděním zaznamenal, jak sebou nervózně škubla a střelila po něm nejistým pohledem. Nic si z toho nedělal a jediným rozvážným krokem překonal necelý metr, který ho dělil od bíle natřené dětské postýlky, která se ve fialovém pokoji něžně zvedala z koberce. Jako nespočetněkrát předtím nechal svoje oči klesnout na Keitara.
Mlčky pozoroval bledou pokožku dítěte, kterého se musel dotýkat jen s nejvyšší opatrností a strachovat se, zda mu jemné pohlazení po tváři nepřinese spíš bodnutí bolesti než bezstarostný výboj smíchu. Několik týdnů strávil tichým posedáváním nad bělostnou kolíbkou a přemýšlením. A teď stačil jeden okamžik, jedna myšlenka, jeden úsměv.
Pošimral miminko na dlani, to sebou ze spaní neklidně zacukalo a cosi zamručelo. Hinata na tento signál, hnána mateřským instinktem, okamžitě překonala prostor dělící ji od postýlky a natlačila se na Nejiho záda, probojovávajíc si dokonce prostor pro ruce na klícce, aby zkontrolovala malého spáče uvnitř.
„Nezměnil bych to.“ Odpověděl konečně, a najednou překvapeně zjistil, že může volně dýchat. Tíha nejistoty, která mu celé měsíce stahovala hrudník, a na jejíž přítomnost si už navykl, se najednou rozplynula. „Udělal bych to, co tehdy.“
Hinatina ruka se svezla z dřevěné mřížky a její prsty se napjatě zatnuly do toho prvního, na co narazily – do látky jeho kalhot. Pochybovala o tom, co jí řekl? Povzdechl si. Samozřejmě. Bodejť by ne. Však si za to mohl sám. Měl to čekat.
Nechal ji na celé její těhotenství samotnou. Věděl, jak moc toužila potom, aby byl s ní, když přeměřovala stěny pokoje, aby věděla, jaký má vybrat koberec. Jak chtěla, aby s ní prožíval chvíle, kdy procházela obchody ve středu Mlžné, a sháněla tu správnou postýlku. Jak s ním chtěla sdílet, diskutovat, smát se, když vybírala fialkové dupačky a pestrobarevná chrastítka. Jak se chtěla schovat v jeho náruči, když ji přepadly černé myšlenky. Chtěla, aby byli spolu. Malé jednoduché přání, a on jí ho stejně nedokázal splnit.
„Děkuju ti, Neji.“
Cože?
Mladík zamračeně shlédl na Hinatu, ona k němu ale byla otočená bokem, a tak přes záplavu vlasů do fialkových očí neviděl. Proč to říkala? Zač mu jen děkovala? To, že si konečně uvědomil, jak hloupě a zbaběle se celou dobu choval, přece není nic, co by si zasloužilo její vděk.
„Ta transfúze,“ Špitla Hinata, nespouštějíc z něj svůj pohled a Nejiho zaplavila vlna porozumění. „Zachránila mu život.“ Hlas se jí zlomil a ona sklopila pohled a pěstí ještě pevněji sevřela látku jeho kalhot. Cítil, jak se jí třese ruka.
„Děkuju ti, žes to pro něj -“
„Samozřejmě, že jsem to udělal!“ Nejiho prudká reakce přiměla Hinatu vystřelit hlavu nahoru a zvednout k němu překvapený pohled.
„Vždyť je to můj …“ Hlas se mu zničehonic zadrhl v hrdle. Hinata sebou cukla a rty se jí sevřely do tenké linky.
Syn.
Polkl. Oči mu bezděky sklouzly k malé siluetě v postýlce.
Syn?
Odkašlal si. Rty se mu roztáhly do jemného úsměvu. „… syn.“
Hinata uvolnila sevřenou pěst a nechala ruku sklouznout podél svého těla. Sklopila hlavu a Neji tak nemohl vidět roztřesený úsměv, který si opatrně a nesměle našel cestu na její obličej, ani slzavý lesk v jejích očích.
Tak přece. Problesklo jí úlevně hlavou.
„Omlouvám se, Hinato. Omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho.“
Tušil slané slzy, nutící Hinatu schovat obličej do jeho trička. Věděl ale, že tentokrát z těch slz výčitky svědomí mít nebude. Věděl, že tentokrát, alespoň tentokrát, to nepokazil. Že tentokrát udělal to, co měl. Že udělal to, co bylo správné. Na rtech mu pohrával uvolněný úsměv, když si uvědomil ještě to poslední a nejdůležitější. Že právě udělal to, co tak dlouho udělat toužil.
Konečně byli všichni spolu. On a ona a jejich malý Keitaro. Obkroužil Hinatu rukama a přitiskl ji k sobě. Pevně. Naléhavě. Bez výčitek. Teď byli konečně tři. Teď byli konečně rodina.
Hinata si hřbetem ruky otřela z řas poslední stopy vlhkosti a vzhlédla k němu. Ve tváři se jí najednou zračilo tolik pokoje, kolik v ní už měsíce nespatřil. Prsty ho něžně pohladila po tváři a potom mu přes ucho zajela až do vlasů. Přitáhla si jeho obličej a čelem se opřela o to jeho, až se jejich nosy dotýkaly. Rukama ji pohladil po zádech a objal ji kolem pasu, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Protože byla.
„Odteď jsem tu jenom pro vás dva.“
Keitaro se ve své peřince spokojeně usmíval ze spánku.

Poznámky: 

Tak jsem tu po trapně dlouhé době s dalším pokračováním. Je těžké tomu uvěřit, ale je to ta nejmíň patetická ze všech verzí, které jsem napsala. Nebojte se mě hodnotit drsně, na kritiku jsem připravená a popravdě, budu za ni ráda. S dalším dílem se budu snažit už tak neotálet, ale stále jsem to já, tak raději nic neslibuju. Keitaro mi ale už i za dobu, kdy byl jenom v povídkařských "plánech do budoucna" strašně přirostl k srdci, a myslím, Kimm-senpai, že nejsem sama, a tudíž věřím, že tato povídka nedokončená nezůstane. Jenom si na to, s těmi všemi plánovanými pokračováními, asi ještě chvilku počkáte.

Úprava 20.9.2018

Tak jsme s Kimm vstaly z mrtvých a společně s námi se vrací i FaF. Nikdy bych nevěřila, že poslední věta původního popisku se tak moc vyplní. Co ale vím jistě, je, že ta předposlední pořád platí, a nikdy platit nepřestane. A taky vím, že tentokrát to dopíšeme.
Tahle kapitola byla k tomuto datu upravena, a to z důvodu návaznosti na tu následující. Na tu se, mimochodem, můžete těšit už tuto sobotu.