Minatův příběh lásky - Kap. 15

Kapitola 15.

Kushina měla radost, že konečně opustili město a vydali se vstříc domovu. Čekal je však ještě nebezpečný závěr mise. V okolí žaludku ji šimrala nervozita. Snad Minato ví, co dělá.
Věřila mu, ale to nebránilo strachu a nejistotě z toho, co mohlo nastat, aby nebyla nervózní. Věděla, že život shinobiho je plný nečekaných zvratů a o výsledku mnohdy rozhoduje pouhá náhoda. Už aby to bylo za námi.

Těžce naložené vozy tažené voly postupovaly kupředu jen pomalu. Kushina neměla co na práci a nudila se. Díky tomu měla spoustu času k přemýšlení a očekávaný střet jí přinášel jen samé chmurné myšlenky. Musím na to přestat myslet, jinak se zblázním.

Zhluboka se nadechla svěžího vzduchu a rozhlédla se. Léto se blížilo ke svému vrcholu a okolní krajina se halila do syté zeleně. Slunce příjemně hřálo a mírný vánek přinášel vůni kvetoucích horských luk a borového jehličí. Vedle cesty po níž se ubírali, vesele zurčel potok. Jaký to krásný den.

Pohodila hlavou a nastavila tvář slunci a větru, jenž si neposedně pohrával s jejími vlasy. Výraz její tváře, doposud vážný a přemýšlivý nahradil úsměv.

„No, hnedle je na vás hezčí pokoukání, slečno, když jste se usmála,“ vesele zahlaholil vozka, vedle jehož vozu celou dobu kráčela. „Doteď jste se tvářila jak kakabus.“

Pohlédla na něj a její úsměv se rozšířil. Vozka byl veselý, bodrý chlapík neustále sršící dobrou náladou. Bez ustání si pohvizdoval, doširoka se usmíval na celé okolí a mluvil na své spřežení.

„Dělala jsem si starosti,“ pronesla tiše.
„A teď si je už neděláte?“ zajímal se vozka.
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Uvědomila jsem si, že stejně nezměním, co se má stát. Navíc je příliš hezky na to si lámat hlavu s něčím, co neovlivním.“
„Svatá pravda, slečno. Svatá pravda,“ souhlasně přikývl kočí a rozesmál se.

Družný chlapík dívku rozptýlil a zabavil natolik, že se její chmury úplně rozplynuly. Cesta i veseleji ubíhala, když si měla s kým povídat.

Odpoledne se přehouplo přes svoji polovinu, když se nad lesem, jenž lemoval cestu, vznesl křik a mezi stromy se vyrojila silná tlupa banditů. V jejich čele poznala Toshira. A je to tady! Křikla na vozku, který jí dělal společnost, a oba se dali na útěk.

Minato se po odchodu ze sídla ANBU vydal splnit poslední misi. Zbavit se obou zrádců. Jako svůj první cíl si zvolil regenta. On vše vymyslel. Jeho likvidace má větší prioritu.

V ulicích panovalo ranní šero, které však rychle rozháněly sluneční paprsky. Uvědomoval si, že nyní za světla, bude obtížnější do sídla nepozorovaně proniknout. V blízkosti regentova domu použil maskovací jutsu. Vyskočil na zeď a po jejím hřebeni proběhl nad hlavami stráží. Měl výhodu v tom, že muži střežící regentovo sídlo byli obyčejní vojáci. Nehrozilo tedy velké nebezpečí, že jej odhalí.

Seskočil ze zdi, přeběhl zahradu a vyšplhal se k nejbližšímu oknu, které vypáčil. Zatím to je brnkačka. Doufám, že i zbytek bude tak snadný. Jakmile se ocitl uvnitř, začal pátrat po své oběti.

Sídlo znal ze své předchozí návštěvy, proto měl docela dobrou představu, kde může regenta v tuto hodinu čekat. Ušklíbl se, když jej nalezl, jak předpokládal.

Nakamura dosud spal a na jeho tváři hrál spokojený úsměv. Ten hajzl plánoval vraždu a vlastizradu své země, jen aby se sám chopil moci, a teď tu spokojeně spí a usmívá se.

Minato přemýšlel, zda jej má probudit a oznámit mu, že jeho pečlivě připravené plány jsou zhaceny a pak jej zabít. Váhal. Připravit někoho o život v boji neváhal, ale zavraždit někoho ve spánku se mu příčilo. Smutně si povzdychl. Byl shinobi a dostal misi. Nakonec regentovi srazil vaz. Pokojem zasmrděl obsah povolených svěračů. Čisté zabití.

Vzápětí se pomocí Hiraishinu přesunul do koruny sakury a vydal se najít a zneškodnit i svůj druhý cíl. V domku, kde Mazureho naposledy viděl, nikoho nenalezl. Prohledal jej, ale nikde ani stopa nebo náznak toho, kde by se obyvatel mohl nacházet.

Nemělo cenu dál hledat. Ptáček uletěl. Ale hlavní je, že regent už nikam nezmizí. Nebyl úplně spokojený. Sice se postaral o mozek celého spiknutí, ale spoluviník zmizel. Někteří lidé mají holt na problémy čich a zavčasu zmizí.

Rozhodl se, že jeho role Kuro Kiby skončila. Převlékl se do svého obvyklého oblečení. Po té soustředil chakru a barvu z vlasů a obočí doslova spálil. V zrcadle si ověřil, že jeho vlasy mají opět tu zlatavou barvu zralé pšenice.

Konečně hotový vyrazil po stopách karavany. Pomalu se blížilo poledne.

Takashi neměl chmurné myšlenky jako Kushina a ani se nenudil. Naopak. Ty jeho byly plné smíchu a pohody. Svoji pozornost věnoval pohledné brunetce sedící na kozlíku jednoho z vozů.

Zprvu se podivoval, že tak mladá dívka jako ona může sama řídit plně naložený vůz, ale po vysvětlení mu vše bylo jasné. Hanabi, jak se brunetka představila, jezdila s obchodními vozy již od malička, neboť její otec byl vůdcem karavany.

Mohl na ní oči nechat. Hanabi měla sice drobnou a štíhlou postavu, ale její pohledná tvář a oříškově hnědé oči se neustále smály. Je i jiná než ty naše holky v Konoze. Ty naše jsou furt vážné, ale tahle se pořád směje.

Cesta jim za živého veselého rozhovoru utíkala rychle. Takashi popadal dech po jednom z povedených Hanabiných žertíků, když se okolím rozlehl křik a z lesa se vyřítila početná skupina banditů. Vozkové dle dohody opustili vozy a začali utíkat.

„Je to tu! Dělej, mizíme,“ křikl na Hanabi a obrátil se k útěku.

Dívka bleskově omotala opratě okolo brzdy a seskočila. Špatně však došlápla a v kotníku jí hlasitě luplo. Hanabi se před očima zatmělo bolestí. Uslyšela křik útočících banditů, kteří byli karavaně na dosah.

„Takashi!!!“ vykřikla zoufale.

Mladý shinobi se otočil a skoro se mu zastavilo srdce. Spatřil dívku ležící na zemi a psance téměř u ní. Šlehl pohledem po ostatních. Ti se už nacházeli v bezpečné vzdálenosti. Není čas je zavolat.

„Do prd…“ spolkl nadávku a rozběhl se zpátky k vozům. Chtěl si akci, tak tady ji máš a předveď se.

V rychlosti složil pečetě a nechal si ruce obrůst tenkou vrstvou kamene. Tasil kunaie a skočil. K dívce se dostal právě včas. U ní už stáli tři bandité, těšící se na snadnou kořist. Několika tvrdými ranami je rozehnal.

Vyděšená Hanabi vzhlédla. Nad ní se jako pevná skála tyčil Takashi. Roztřeseně polkla.

„Ty ses pro mě vrátil?“ vykoktala.
„Hrdinové nenechávají dívky v nesnázích,“ zářivě se na ni usmál.

Odvrátil se od ní, neboť měl náhle plné ruce práce. Odrážel útoky lupičů a sám útočil. Šetřil však chakru. Na tyhle musí stačit taijutsu. Se svým výcvikem shinobiho měl jasnou převahu. Byl silnější, rychlejší a obratnější než neohrabaní bandité, kteří většinou nebyli nic víc, než obyčejní pouliční rváči.

U nohou mu zůstalo ležet pět omráčených nebo mrtvých banditů jako důkaz jeho houževnaté obrany. Nechali jej proto být a raději se začali věnovat vnitřku vozů. Mladík za to byl rád. Poskytlo mu to trochu času na oddech.

„Jsi v pořádku?“ hekl mezi nádechy.
Přikývla. I když byla bledá strachy a bolestí, usmála se na něj. Statečná holka.

„Měli bychom odsud zmizet,“ pronesl a pousmál se.

Přikrčil se, aby ji mohl zvednout a ztuhl. Jasně slyšel zasvištění vzduchem letící oceli. Okolím zazněl bolestný křik zasažených banditů.

„Rychle zalez pod vůz,“ sykl. Nestihneme utéct, sakra práce.

Vzduch se zahustil ocelí a výkřiků plných bolesti přibylo. Záhy je však přehlušil bojechtivý ryk útočících ninjů z Kamenné. Takashi odhadl jejich počet tak na osmdesát. Většina z nich se pustila do boje s bandity, kteří rychle podléhali přesile zkušených zabijáků. Ostatní zajišťovali okolí. Tak tohle už je vážně o hubu. Brácho, doufám, že ti to klapne.

Několik Kamenických si jej všimlo a zaútočilo. Neměl kdy utéct, pokud chtěl dostat do bezpečí i Hanabi. Napřímil se s chladným odhodláním a zhluboka se nadechl. Rysy v jeho obličeji ztvrdly. Tak takhle skončím? Při ochraně dívky při misi? To není zase tak zlý konec pro ninju z Konohy. Vyběhl jim vstříc.

Uhnul vržených kunaiům nebo je odrazil. Úkrokem do leva se vyhnul šikmému seku katany a zaútočil pěstí. Nabral šermíře těsně pod hrudní koš kamenem obrostlou pěstí. Zapraskala lámaná žebra. To už se na něj řítil další. Uskočil, udělal přemet vzad, zablokoval kopnutí a sám vykopl. Jeho soupeř útok vykryl a zaútočil pěstí. Takashi uhnul, protočil se a podsekl mu nohy. Podražený shinobi ani nedopadl, když jej mladík přibil tvrdou ranou k zemi.

Narovnal se a do zad jej zasáhlo několik shurikenů. Bolestí se prohnul jako luk a hekl. Chvilky nepozornosti využil další šermíř a bodl. Katana zajela hluboko pod levou klíční kost a ochromila paži. Vykřikl ostrou bolestí, jež mu prolétla celým tělem. Divoce se ohnal a zasáhl šermíře do hlavy. Ten padl jako podťatý. Prudký úder mu roztříštil lebku.

Krátkým skokem se odpoutal od zbývající trojice. Levá ruka mu bezvládně visela podél těla. Namáhavě oddechoval a sbíral sílu k dalšímu boji. Cítil však, jak mu z těla uniká s každou kapkou prolité krve.

„Už má dost, zmetek!“ zařval jeden z Kamenických. „Dorazíme ho!“

Zaútočili na něj. Spatřil Kushinu a senseie, jak mu běží na pomoc, ale věděl, že to nestihnou včas. Omlouvám se, lidi, ale tohle nezvládnu. Zuřivě zařval a vrhl se proti útočníkům. Svět už viděl mlhavě a před očima se mu dělala rudá kola, ale v hlavě mu tepala jediná myšlenka. Ochránit Hanabi!

Přiskočil k němu jeden z Kamenických s kunaiem v ruce. Uhnul mu a sám zaútočil pěstí. Zasáhl přesně. Vzápětí inkasoval tvrdý kop do břicha, až mu vyletěl vzduch z plic. Ostrá bolest ve stehně způsobená vrženým shurikenem mu podsekla nohy. Padl na zem, zvedl se na čtyři a pokoušel se zvednout.

Svět se mu ztrátou krve kalil a obestíraly jej mrákoty. Uviděl shinobiho s katanou pozvednutou k úderu. Už mu to bylo jedno. Neměl sílu tomu zabránit. Propadal se do bezedné hlubiny. Posledním záchvěvem vědomí zahlédl zlatavý záblesk a pak se přes něj přelila tma.

Málem se mu zastavilo srdce, když spatřil zakrváceného Takashiho a nad ním se tyčícího ninju s katanou pozvednutou k úderu. Bez rozmýšlení použil Hiraishin. Sotva se zhmotnil nad svým přítelem, levačkou zachytil ruce útočícího šermíře a pravačkou mu vrazil kunai do krku těsně pod bradu. Druhého se zbavil Rasenganem a třetímu v bleskurychlé otočce srazil vaz.

Než se kdokoliv stačil vzpamatovat, leželi tři muži z Kamenné mrtví na zemi. To už k němu dorazila Kushina s Jiraiyou. Okamžitě zaklekli u těžce raněného.

„Ještě dýchá, ale silně krvácí,“ pronesl Jiraiya bezradně.
„Zachraňte ho, senseii,“ zaprosil Minato úpěnlivě.
„Já nevím, Mina…“
„Zachraňte ho!“ zařval zoufale blonďák.

Jiraiyovi se ve tváři zračila marnost a beznaděj. O první pomoci něco věděl, ale nebyl medik a jeho studenta mohl zachránit jen včasný zásah zkušeného lékařského ninji.

Minato zachytil nezřetelný zvuk a ohlédl se. „A do pr…“ zavrčel. Kde jsou sakra ti Sněžní?!

Do údolí se valila početná jednotka shinobi z Oblačné. Kameničtí se hotovili k obraně. Nyní se zde objevil mnohem hrozivější nepřítel, než jakým byla skupinka z Konohy. K tomuhle střetu nesmí dojít.

Švihl pravačkou a zmizel. Zhmotnil se kus před Oblačnými. Chytil kunai, řízl se do prstu a krev rozmáznul po dlani. V rychlosti složil pečetě, udeřil do země a štěkl: „Kuchiyose no jutsu!“

Za hlasitého puf, se objevila obrovská žába. Příval útočících shinobi se s výkřiky překvapení a úleku zastavil.
„Zdravím, Gamabunto-san,“ hlesl Minato, jenž stál obřímu žabákovi na hlavě.
„Do čeho ses to zas namočil?“ zahřímal Gamabunta.
„Dlouhá historie,“ zašklebil se mladík.
„Hmmm, Oblační, Kamenní a kdo jsou kruci tihle?“ pronesl zpola udiveně a zpola znechuceně obří žabák.

Minato pohlédl směrem, který jeho summon naznačil a hlasitě si oddechl úlevou. Konečně. Na poslední chvíli.

„To jsou spojenci, Bunto-san,“ odvětil. „Shinobi ze Sněžné.“

„Vydrž, Takashi. Vydrž. Pomoc už je na cestě,“ šeptala, zatímco tlačila na rány v marné snaze zabránit krvi vytékat z hrozných zranění. Oči se jí zalévaly slzami žalu. Rukou upatlanou přítelovou krví si odhrnula vlasy z čela.

Sensei ji už před chvílí opustil, aby ji chránil před útoky Kamenických ninjů. Nezdálo se však, že by měli zájem útočit. Ztichli a jejich pozornost se upřela jinam.

„TAK DOST! ODHOĎTE ZBRANĚ!“ rozlehl se nad údolím známý hlas.

Překvapeně se rozhlédla. Spatřila Minata stojícího na hlavě obrovské ropuchy jak blokuje asi stovku ninjů v uniformách Skryté Oblačné. Rychle se ohlédla po Kamenických. Ti s úžasem a strachem kamsi hleděli. Podívala se tímž směrem a málem se zhroutila úlevou.

Spatřila známou siluetu muže s maskou mývala a za ním dvě stovky po zuby ozbrojených ninjů ze Skryté Sněžné. Ti zaujali strategické postavení na hřebeni údolí, čímž ovládli celou situaci.

Kushina se roztřásla štěstím a přestálým stresem. Rychle se však vzpamatovala. Na slzy bude čas později.

„Medik! Potřebuju medika! Je tu těžce raněný,“ vykřikla.

Na pokyn muže v mývalí masce se k ní okamžitě rozběhli dva ninjové. Stačil jim jediný pohled na zraněného a ihned se pustili do práce. Zelená záře vycházející z jejich dlaní se vpíjela do mrtvolně bledého Takashiho. Krvácení zprvu zesláblo, jak se zacelovaly poškozené cévy, až přestalo úplně.

„Díky bohu,“ pousmála se a popotáhla nosem.
„Ještě se neradujte, slečno. Ještě nemá vyhráno,“ zchladil ji medik. „Ztratil spoustu krve. Musí okamžitě dostat transfúzi a pak šupem do špitálu. Co má za skupinu?“
„Má B,“ pronesl Jiraiya.
„Tedy běžný typ,“ přikývl medik. „To je dobře.“

Z vesty vyňal svitek a vyvolal z něj sáček s krví příslušné skupiny. Očistil Takashiho loketní jamku, napíchl žílu a nechal krev ze sáčku proudit do mladíkovo žil.

„Dostane litr krve a pak ho vezmeme do nemocnice,“ vysvětloval, zatímco pracoval. „Je na něm ještě dost práce.“

Záhy po té, co se sáček vyprázdnil, se raněnému vrátilo trochu barvy do tváří. Kushina trošku pookřála, když ji viděla. Znamenalo to, že má naději.

„Dostane se z toho?“ zeptal se Jiraiya s obavou v hlase.
„Ano. Myslím, že ano. Nebylo zasaženo nic životně důležitého. Sice ztratil spoustu krve, ale je mladý a už je o něj postaráno,“ odvětil medik.

Rusovláska se bezostyšně rozplakala úlevou. Takashi jí byl dobrým přítelem a nerada by ho viděla zemřít.

Sotva se nad údolím rozlehl jako zvuk polnice hlas kapitána ANBU, Minato věděl, že je dobojováno. Oblační ani Kamenní si nic nezkusí. Ne tváří v tvář takovéhle přesile.

Shinobi z obou vesnic, překvapení zvratem v situaci, jenž způsobilo náhlé objevení se tak silné jednotky zdejších ninjů. Na kapitánovu výzvu upustili zbraně, které třímali v dlaních.

„Velitelé z Oblačné a Kamenné poprosím k té velké žábě,“ zahulákal kapitán a použil zmizel. Vzápětí se však zjevil před Minatem.
„Působivé přivolání,“ poznamenal uznale.
„Kde je princ?“ přešel Minato poznámku.
„Měl by tu být co nevidět. Slyšeli jsme zvuky boje, tak jsme ho nechali za námi,“ vysvětlil ANBU. „Ale už jsem pro něj poslal.“
„Zdá se, že mě tu již není potřeba,“ vložil se do hovoru Gamabunta a mocně zabafal ze své dýmky.
„Teď už ne,“ přikývl Minato. „Mnohokrát děkuji. Moc jsi mi pomohl.“ Žabák přikývl a zmizel.

Na trávě zadusala kopyta a vzápětí se u nich objevil Hikaru na koni doprovázen jednotkou palácových stráží.

„Regent je vyřízen, Hikaru-sama, ale Mazure pláchl,“ řekl Minato.
„Skvěle,“ přikývl princ. „Mazure sice uprchl z města, ale padl nám do rukou.“
Záhy k nim přibyli oba velitelé a Jiraiya s Kushinou. Minato si na jejích tvářích všiml zaschlých slz.

„Co Takashi? Jak je na tom?“ hlesl.
„Přežije,“ odvětila šeptem a pousmála se.
„Díky bohu,“ oddechl si mladík a vrátil jí mírný úsměv.
„Může mi tady krucinál někdo říct, co se tady děje?!“ hulákal velitel Kamenických.

Jednalo se o hřmotného muže. Téměř dva metry vysoká postava, široká ramena, hrudník jako sud a ruce velikosti lopaty vzbuzovaly náležitý respekt. Hustý černý plnovous a dlouhé černé vlasy prokvétající stříbrem jen umocňovaly celkový dojem. Vypadá jak golem.

„To bych taky rád věděl,“ přisadil si druhý příchozí.

Čelenka na jeho čele dávala najevo, že pochází ze Skryté Oblačné. Měl čokoládově hnědou pleť a bílé, krátce stižené vlasy. Se svojí štíhlou postavou atleta působil vedle obřího shinobiho jako dítě, nicméně Minato by si při jejich vzájemném souboji vsadil na něj. Síla a velikost nejsou všechno.

„Počátek něčeho, co si nikdo z nás nepřeje,“ suše pronesl blonďák.
„Cože?!“ zaraženě vyhrkl obr.
„Jistě, veliteli,“ přikývl kapitán ANBU. „Byla tu snaha o rozpoutání války mezi velkými národy.“
„Nechcete být trochu konkrétnější?“ zeptal se velitel z Oblačné. „Tohle je, zdá se, příliš vážná situace, než abyste nám poskytli jen kusé informace. Jo, a jmenuji se Anotsua Murata. Když se představíme, usnadní to konverzaci.“
„Já jsem Amure Kenji,“ představil se velitel Kamenických.

Konožští a princ se představili, aby dostáli minimální slušnosti. Jediný, kdo neprozradil své jméno, byl kapitán ANBU.

„Říkejte mi kapitáne,“ pronesl suše.

Minato se rozhlédl po svých společnících. Všichni pochopili, o co žádá, a přikývli. Vypověděl tedy oběma mužům vše, co zjistil a poskytl jim listiny, zajištěné v regentově sídle. Po přečtení začali oba velitelé svorně klít. Záhy jim však došel dech.

„V mých rozkazech stálo, že mám ochránit karavanu před nájezdem banditů, jelikož Konoha vyslala jen jeden čtyřčlenný tým. Na základě dohody mezi zemí Sněhu a mou vlastí musíme chránit zájmy země Sněhu, pokud o to požádá,“ pronesl Kenji. „Ale tohle? Tohle je úplně něco jiného.“
„Nápodobně,“ povzdechl si Murata. „V mých papírech bylo napsáno, že je důvodné podezření, že karavana zboží, určená pro zemi Ohně, může být ohrožena početnou, silně ozbrojenou skupinou nukeninů uprchlých ze Skryté Kamenné. Zadavatelem mise je regent ze země Sněhu.“
„Lhali vám,“ pronesl Hikaru. „Regent zneužil mírové smlouvy a dohody našich zemí. Někde potají ušil s někým z vašich zemí tohle a ti vám to podali jako obyčejnou, i když nebezpečnou misi. Regent se snažil rozeštvat vaše národy, aby se sám chopil moci zde. Byl však odhalen a popraven.“
„To je dobře,“ přikývl Kenji. „Ale co teď s tou lapálií? Vypadá to, že celé tohle svinstvo sahá mnohem dál a výš než ke zdejšímu regentovi a já kvůli tomu přišel o několik mužů.“

Jeho nevraživý pohled na shinobi z Konohy mluvil za vše. Zvláště na Minatovi jeho zrak spočinul nejdéle. Dobře viděl, jak mu blonďák zabil tři muže během okamžiku. Už o mladém Namikaze slyšel.

„Jen jsme se bránili,“ namítl Jiraiya. „Vaši muži při likvidaci té tlupy napadli jednoho z nás a těžce jej zranili.“
„Pojďme si shrnout fakta a na něčem se dohodnout,“ vložil se mezi ně kapitán ANBU ve snaze odvrátit hrozící roztržku.

Když nikdo nic neřekl, pokračoval: „Jistě se shodneme na tom, že situace, do níž jsme se dostali, může narušit mírové smlouvy mezi velkými národy a vyvolat tak mezi nimi otevřenou válku. Což je přesně to, co nechceme, že? Jinými slovy, nyní ve svých dlaních držíme budoucnost světového míru.“

Ostatní jen tiše přikývli. Slov nebylo třeba. ANBU přesně vystihl a v kostce shrnul to, k čemu se dobrali i oni.

„Fajn. Jsem rád, že se shodneme alespoň v tomhle. A teď k té naší malé lapálii. Dejme tomu, že Kameničtí při plnění své mise opravdu zlikvidovali tlupu lupičů, kteří napadli obchodní karavanu. Dopustili se však tragického omylu a v zápalu boje napadli i shinobiho z Konohy, který vozy doprovázel a těžce jej zranili. Přehlédli insignie určující příslušnost a spletli si jej s lapkou. Tragický omyl, ale ne neomluvitelný. On jich však několik zabil či zranil a další ninja z Konohy, chránící svého přítele jich taky pár zabil,“ prohlásil a zhluboka se nadechl. Nebyl zvyklý na tak dlouhé proslovy.
„Jo, to beru,“ přikývl Kenji.
„Mě se to také líbí,“ prohlásil Jiraiya a jeho studenti jej podpořili přikývnutím.
„A co se týče Oblačné,“ pronesl ANBU, „řekněme, že s naší pomocí zajistila situaci. A to kdo, jak a proč lhal, necháme na našich feudálech a diplomatech, ať si to vyřídí mezi sebou. Tohle je už vysoká politika a do toho se míchat nehodlám.“
„Pokud to pomůže zachovat mír, jsem pro,“ prohlásil Kenji.
„Souhlasím,“ přitakal Murata.
„My taky,“ přidal se k nim Jiraiya.
„Uf, jsem rád, že jsme tohle vyřešili,“ oddechl si kapitán. „Moji muži vás vyprovodí na hranice.“

Hikaru vyčlenil padesát zkušených shinobi, aby doprovodili obchodní karavanu až na hranice země Ohně. Zbylí shinobi měli vyprovodit ze země Sněhu jednotky z Kamenné a Oblačné.

Jiraiya přivolal žabího posla a Třetímu poslal svitek s předběžným hlášením o průběhu mise.

U ničeho z toho však již Minato nebyl. Spěchal zpět do města, kde se nacházela nemocnice, v níž ležel jeho zraněný přítel.