Vzpomínky jsou zmetek č.1

Zmatek.
Měla jsem v hlavě jenom zmatek. Myšlenky se mi honily hlavou v jednom velkém chumlu nesmyslných nápadů. Nemohla jsem si vzpomenout na moje jméno. Nedokázala jsem si vzpomenout na nic. Vůbec nic. Jako by se mé vzpomínky… Vypařily. Jako kdyby si zbalili svoje saky paky, vzali si bílý šáteček a mávali mi z necháme-tě-v-tom vlaku. Vzpomínky. Nikdy by mě nenapadlo, že něco neživého může být tak sobecké.
Chvilinku jsem váhala a otevřela jsem oči. Seděla jsem opřená o velkolepý strom. Vstala jsem, abych si ho mohla lépe prohlédnout.
Byla to obří borovice, která měla kmen tak široký, že by ho dokázalo obejmout pět dospělých mužů, kdyby se drželi za ruce. Kmen byl tmavě hnědý. Jehličí mělo podlouhlý, štíhlý tvar, temně zelenou barvu. Narostl do výšky asi třicet metrů.

Chvíli jsem stála a prohlížela si ji. Nevím, co mne zaujalo víc. Šířka nebo výška. „Ne. Barva je nejzajímavější.“ rozhodla jsem se.
Když jsem se dostatečně kochala pohledem na ten velkolepý strom, tak jsem začala věnovat pozornost svému okolí. Byla jsem obklopená stromy, které byly veliké, ale strom, pod kterým jsem procitla je všechny značně převyšoval. Pod nohama jsem měla jehličí a nad hlavou azurově modré nebe bez mráčku. Ve vzduchu byla cítit smůla stromů a taková ta typická vůně lesa. Občas zavál větší poryv větru. Slunce mi svítilo do tváře. Bylo krásné odpoledne.
Když jsem se nad tím víc zamyslela, tak mi ani tak hezké nepřišlo. Probudila jsem se bez žádných vzpomínek, bez paměti. Teď tady stojím pod obřím stromem a mám jsem jen mlžnou představu o mých schopnostech. Mlžnou je zavádějící výraz. Vnuká nápad vědění svých silných a slabých stránkách. Jediná věc, kterou jsem věděla, bylo to, že mám velmi vnímavé smysly, hlavně sluch. A že mi někaký hlásek v hlavě našeptává, abych našlapovala co nejtišeji, abych byla co nejtišejší. Asi proto, že jsem na neznámém území a neznámé se může kdykoliv změnit na nepřátelské.
Po chvilce přemýšlení nad moc nešťastnou situací jsem došla k závěru, že vylezu na strom, abych měla představu svého širšího okolí. Můj objek, na jenž budu lézt, měl asi dvacet metrů, košatou korunu a silné větve. Vybrala jsem si jej, protože měl větve narostlé dole na kmeni a tudýž se na něj bude lehce lézt. Nevím, jaký je to druh, sama jsem netušila, jak jsem poznala druh toho obzvlášť zvláštního stomu.

Po chvilce šplhání jsem zjistila, že mi lezení jde samo od sebe. Jako bych to dělala už mnohokrát. Ale nepamatovala jsem si, jestli jsem předtím někdy lezla. Moje rozbitá pamět byla k ničemu.
Po dvou zaškrobutnutích, jednom umazání smůlou a asi deseti bodlavých jehličkách bolestivě zabodnutých v rukou jsem byla nahoře. Všude okolo mě byl rozlehlý les, velké modré jezero po mojí levé ruce, vzdálené asi dvě hodiny cesty krokem. Po mojí pravé ruce, asi třicet minut pěšky byla široká, prašná cesta, která vedla k obrovské, a už od pohledu početné vesnice. Cesta vedla k bráně, ve vesnici se to hemžilo lidmi.
Nechtěla jsem jít do té velké, hemžící se vesnice. Tamější lidé by se mě ptali na otázky, na které bych neměla odpovědi. Nechtěla jsem vykládat úplně cizým lidem o mých problémech. Vždyť ani nevím svoje jméno!

Rozhodnutí bylo předem jasné, můj cíl cesty je to jezero. Možná mě cestou tam napadne, jak bych si mohla pomoc z této svízelné situace. Protože když někdo nemá ŽÁDNÉ vzpomínky nebo když netuší, kde se nachází, to je podle mě dost svízelná situace.

A co bude potom? Tato otázka se mi převalovala v hlavě, stejně jako spousta, spousta dalších. Sice jsem měla v hlavě zmatek, to uznávám, ale pořád jsem dokázala držet správný směr. I když jsem nevěděla, jak to, že vím, že držím správný směr, i tak jsem si byla jistá. Ale správný směr cesty byo moje jediné potěšenít, jinak jsem měla hlavu plnou starostí. „Jak to, že si nic nepamatuji? Jak se mi to stalo? Jak to, že mi nic nepřijde povědomé? Co budu dělat dál? Mám někoho požádat o pomoc?"

V takovémto rozpoložení jsem se dostala k jezeru.

S hlavou těžkou od toho všeho přemýšlení jsem si uvědomila, že mám strašnou žízeň. Bodeť by ne, bylo poledne, a i když jsem šla ceou dobu mezi stromy, tak stejně na mě sluneční svit z části
dopadal. Ale když jsem jezero spatřila, musela jsem se zastavit v pohybu.
Jezero bylo velmi, velmi rozlehlé - obejít ho celé okolo by trvalo asi půl hodiny krokem, od krásně modré vodní plochy se sluneční svit nádherně odrazoval a byla jsem si téměř jistá, že jsem zahlédla miniaturní duhu. Voda byla asi jednu stopu pod normální zemí, vypadalo to, jako když si malé dítě hraje u moře s pískem a vydlabalo díru, do níž nakyblíkovalo vodu z moře. Ale to dítě by muselo být malé, protože v jednom místě vynechalo kousek, kde se teď nacházela malinká pláž. Všude okolo byla krátká, až jedovatě zelená tráva. Jediná výjmka byla ona maličká pláž, kde byl koberec ne z trávy, ale písku. Oáza klidu uprostřed neklidné džungle lesa, napadlo mě.
Jako u té borovice, zůstala jsem stát a chvilku jsem se nadšeně koukala na výjev před mnou. Ale jenom chvilinku, protože se ovzvala moje potřeba k pití. Dotáhla jsem se ke břehu a prošpikovala jsem vodu mým pokud–budeš–nechutná–tak–se-naštvu pohledem a váhavě jsem ochutnala. Chutnala skvěle, ale když vezmu v úvahu, že jsem nepila už dost dlouhou dobu, tak to by mi chutnala voda i z kaluže. Dobře, to přeháním, ale i tak. Chápete, co tím myslím.

Když jsem utěšila moji počáteční touhu po vodě, zadívala jsem se do vody na moji tvář. Byla jsem...překvapená. Viděla jsem výrazné lícní kosti, lehce špičatou bradu, štíhlé rty. Ale překvapená jsem byla z barvy mých vlasů a očí. Moje vodní dvojče mělo bílé, až stříbrné vlasy, vyčesané do vysokého culíku, který končil pod lopatkami. To není až tak vzácné, spusta starých lidí má bílé vlasy, ale oči upoutali moji pozornost. Neměla jsem je spárované - jedno bylo safírově modré a druhé onyxově černé.
Vrávoravě jsem vstala a poprvé jsem věnovala pozornost svému ošacení. Měla jsem na sobě světle hnědé, vzdušné kalhoty, které končily pod koleny a na ně hned navazovali vysoké, temně hnědé boty s kulatou špičkou. Na horní části těla jsem měla přiléhavou, světlě žlutou halenu s dlouhými rukávy, na níž jsem měla červený pruh látky ovázaný přes moje pravé rameno a zakončené na levé straně pasu uzlem, ze kterého kus látky pořád vykukoval. Ten mi volně splíval po stehnu. I přes množství očacení, co jsem měla na sobě i přes žhnoucí sluce mi vůbec nebylo horko. Látka byla tak příjemná, vzdušná, a tak jsem neměla žádnou potřebu vysvléct se z oblečení.
Když jsem si šáhla na levé stehno, nahmatala jsem v ohybu kalhot schovanou podlouhlou krabičku. Když jsem jí otevřela, uviděla jsem dvacetjedna nebezpečně ostrých, dlouhých asi jeden a půl palce, silných jehlic vystlaných v hedvábném papíru. S jejich ostrostí a délkou byly určené jedině na boj.
V levé botě jsem měla zasunutou dlouhou, lehkou dýku, která byla asi určena k vrhání. A v mojí pravé botě jsem měla bytelnější, kratší dýku s širokou čepelí. Obě dýky byly vyrobené z té nejkvalitnější oceli, co jsem kdy viděla. Zasvítili mi oči. Konečně něco, co by se dalo použít v opravdovém souboji. Ne, že by mě těšily myšlenky na souboj, ale věděla jsem, že jsem ve velmi ošemetné situaci. Schopnost ubránit se se vždycky hodí. A pohled, dotyk těch zbraní, co jsem měla tak důmyslně schované v oblečení mi dodal pocit jistoty, bezpečí.
Zašklebila jsem se nad tak iracionálním nástrojem k boji a zase jsem začala pít. Užívala jsem si sluneční svit, pohyby stromů, vánek a vodu, co mi příjemně svlažovala hrdlo. Ale potom jsem zaslechla slabé zasuštění. V lese se vše pohybuje, ale toto zasuštění bylo jiné, nepřirozené. Jako by jeho strůjcem byl člověk.
Musím se pochválit, nedala jsem na sobě nic znát a pokračovala jsem v hltání vody i když jsem se maličko zasekla v pohybu. Měla jsem pocit, že bych na sobě neměla dát nic znát.
Zase. Bylo to blízko, ale tentokrát jsem byla připravená, takže jsem se ani maličko nezasekla. Pořád jsem váhavě pila, když se na druhé straně vynořili čtyři postavy. Já jsem byla stále sehnutá nad vodou a mou pravou ruku jsem měla ve vodě. Ale mojí levačkou jsem se pomaličku sunula k záhybu boty, a co neznatelně jsem začala vytahovat vrhací dýku a čekala jsem na moment, až si mě všimnou.
Jejich slova se rozléhala přes vodní plochu, a s mým vynikajícím sluchem jsem dokázala slyšet skoro každé slovo, co si mezi sebou říkali a s mým skvělým zrakem jsem dokázala rozeznat postavy, kterým patřili.

„Stejnak nechápu, proč jsme museli jít takovou dálku jen kvůli tomuhle jezeru,“ stěžoval si vysoký kluk s hnědými vlasy s dvěma červeně namalovanými jako–tesáky na tvářích.
„No tak, nestěžuj si.“ řekl kluk s vlasy vyčesanými nahoru, že vypadali jako ananas. „Ani já takhle neremcám. Kakashi–sensei, ale už byste nám vážně mohl říct, proč jsme tady.“
„K–kluci, prosím nehádejte se.“ řekla stydlivá dívka s ebenovými vlasy, co jí zakrývali čelo a spadali ji dolů na záda. “U-určitě to má nějaký důvod.“
„Hinata má pravdu. Vlastně, vzal jsem vás sem dneska proto, protože vaši mentoři mě požádali, abych vám pomohl s-“ řekl muž se stojatými stříbrnými vlasy a čelenkou přes jedno oko. Během jeho řeči se porozhlížel okolo jezera a jeho pohled spočinul na mě. V mžiku si mně všimly i jeho společníci, kteří na sebe vrhli letmý pohled.
Já jsem se postavila a naklonila jsem zvědavě hlavu do strany. Co budou dělat dál?
„Kdo jsi?“ zakřičel na mě hnědovlasý kluk. Zavrtěla jsem hlavou.

„Půjdem jí přivítat. Dám vám signál, pokud se mi bude zdát podezřelá a vy ji zajměte. Jasné?“ jeho společníci pokývli hlavou na srozuměnou. Já jsem také neznatelně pokývla hlavou.
„Nechceme ti nějak ublížit. Jak jsi se sem dostala?“ zakřičel na mě hnědovlasý kluk. Zavrtěla jsem hlavou, jako že ho neslyším. Samozřejmě, že jsem ho slyšela perfektně, ale to oni vědět nemuseli.
„Jdem k tobě, rozumíš? Nechceme ti nějak ublížit.“ znovu na mě zakřičel. Neodpověděla jsem. Kývli na sebe a oslňující rychlostí běželi ke mně.
Skvělé. Jsou neskutečně rychlí a pochybuju, že umí jedině rychle běhat. Já bych taky dokázala rychle běhat, zkoušela jsem to cestou k jezeru, ale todle bylo moc. Pomalu jsem se sehnula a schovala svou dýku zpátky do úkrytu v botě.
Než bych mohla říct "ostrá vrhací dýka v mojí botě", byli u mě na deset kroků.

Když se ke mně dostali blíž, mohla jsem si všimnout detailů toho, co měli na sobě. Stříbrnovlasý muž i kluk s vlasy tvaru ananasu měli na sobě černé kalhoty a zelenou vestu. Ananas i stříbrné háro měli dlouhé rukávy. Pod ní měli černé dlouhé triko. Oba dva měli oči úzké, zaměřené na mě, jako kdyby očekávali každý můj krok. Chlápek se stříbrnými vlasy měl jedno oko zakryté. Ale i tak jsem vytušila, že mu neunikla moje dýka, když jsem jí schovávala do boty.
Kluk s hnědými, špičatými vlasy na sobě měl černé kalhoty se stejně barevnou bundou. Barva na tvářích mu dodávala divoký vzhled. Stál vedle dívky s levandulovou mikinou a světlě modrými kalhotami. Ale oči té dívky upoutali mou pozornost. Byli světlě modré, až bílé. Zvláštní, oni si určitě řikají tu stejnou věc o mě, pomyslela jsem si.
Všichni – mínus hnědovlasů – měli na noze připevněný malý, černý obal, ale s mým sluchem jsem slyšela, jak tam něco chrastí. Možná zbraně, pomyslela jsem si.
Chvíly jsem si je prohlížela a zastavila jsem se u očí muže, kterému říkali Kakashi. Měl v nich tvrdé odhodlání a zračila se v nich léta zkušeností. Jo. Todle bude určitě jejich vůdce. Potom Ananas prolomil ticho.
„Jak jsi se sem dostala?“ zeptal se mě. Všichni čtyři se na mě upřeně koukali, ale nedala jsem na sobě znát jakoukoliv známku nepohodlý. Nechci, aby si mysleli, že z nich mám strach.
„Netuším, ale až to budu vědět, budeš první, komu to povím.“ vrhla jsem na něho pobavený pohled. Nechtěla jsem, aby věděli o mé nejistotě. A hlavně zmatku. Nejlepší obrana je útok, napadlo mě.
Zmohl se jen na tiché aha a stříbrnovlasý chlápek a ta holka se maličko zasmáli.
„Můžeš nám aspoň prozradit své jméno?“ řekl už s vážným výrazem
„Je slušností nejdřív podat své jméno, a až potom se ptát na cizí.“ Normálně by jsem neodpověděla takhle drze, ale chtěla jsem se vyhnout vysvětlování, že svoje jméno nevím. Nemusí vědět můj problém hned ze začátku.
„Nuže dobrá. Mé jméno je Kakashi Hatake,“ řeklo zakryté očko, teďka už Kakashi, "a toto je Shikamaru,“ a ukázal na ananasové vlasy. Shikamaru na mě vrhl znuděný pohled, "tady je Kiba s Hinatou.“ ukončil svou řeč a přitom ukázal na kluka s pomalovanými tvářemi a jedinou osazenkyni ženského pohlaví.
„R–ráda tě poznávám,“ vykoktala potichu bíloočko. Já sem jí věnovala letmý úsměv, ale hned jsem jej nahradila nečitelným výrazem.
„Už víš naše jména. Jak se jmenuješ ty?“ zeptal se celkem netrpělivě Kiba. Cukly mi koutky. Je hodně netrpělívý, napadlo mě.
Zavrtěla jsem hlavou. „Nevím. Nevím vůbec nic.“
Všichni tři mladí lidé se na mě koukali s nechápavým výrazem, ale Kakashi mě probodl zvědavým pohledem.
„Nic nevíš?“ podíval se na mě s nedůvěřivým výrazem ve tváři. Pokývla jsem hlavou v tichém souhlasu.
„Já to nedlabu.“ řekl hlasitě Kiba. Všichni tři jeho společníci se na něho okamžitě podívali. „Přijde sem, neví ani, jak se jmenuje a já jsem jí ke všemu nemohl cítit! A já můžu cítit všechny!“ řekl se zklamaným výrazem ve tváři. Nad jeho slovy se mi objevila na tváři lehce uražený výraz. Že mě nemohl cíti?
„Ticho všichni." zvolal klidným hlasem Kakashi. „Ty prohlašuješ, že nemáš vzpomínky o jakémkoliv životě, který jsi vedla?" podíval se mi do očí, jako kdyby tam mohl najít odpověď.
„Ano," odvětila jsem, „nemám jakékoliv vzpomínky." a oplatila jsem mu pohled.
„Tak je rozhodnuto. Jdeš s námi do vesnice, promluvíme si o tom s Hokage-sama." řekl jednoočko.
„A co když s vámi nebudu chtít jít?"