Rozhodnout se Kap. 21.

Nevěřila tomu, ničemu, co bylo napsáno v té knize. Už jen samotný název byl až moc neskutečný, s tímto přesvědčením kráčela chodbou, vstříc spánku. Prošla pod lampou, která ponuře osvětlovala celé místo, zahnula vpravo.
Chvíli jí trvalo, než odlepila od podlahy svůj zrak a zadívala se před sebe. Co v ten moment uviděla, nepochopila. Její syn seděl před pokojem s hlavou skloněnou, jako by spal. Vedle něj byl ještě někdo, přimhouřila oči, aby zaostřila.
Ty krásné rudé dlouhé vlasy poznala až příliš brzy. Co tady dělá?! Yugito zpanikařila. To není možné, neměla páru! Vztek z ní sálal v nadměrných stupních. Nemohla však ztratit hlavu, to si uvědomovala.
Země tu sice jemně skřípala, ale dokázala se k nim potichu dostat jako kočka. Zkontrovala intervaly mezi dýcháním rudovlásky a zjistila, že spí hlubokým spánkem. Její delší přítomnost poblíž Naruta ho vzbudila. Sice unaveně ale probral se velmi rychle. Uklidnil se, když si uvědomil, že je to známá osoba, která před ním stojí. Vyskočil na nohy, chtěl něco říci, nepustila ho však ke slovu. Dala mu před ústa svou ruku.
Tiše vložila klíč do zámku a odemkla. Strčila ho dovnitř, neodporoval, muselo se něco závažného dít, nebo se stala nepříjemnost. Zastavil se v půlce pokoje a počkal, až přivře dveře. Udivený výraz si ale vážně nemohl odpustit. Ta chvíle napětí pro něj byla nesnesitelná, tyhle situace nenáviděl, moment nevědomosti a oddanosti druhému. Jeho matka se k němu otočila pomalu, byla tma, proto jediné oči zářily v černé jako dvě lampy. Byl v nich vepsán strach z něčeho, co musí zjistit, pro něco, co spatřila, ale nezná vysvětlení.

Přimkla se ke dveřím, stále naštěstí slyšela její hluboký dech, proto mu bez váhání pokynula do koupelny. Tam rozsvítila jasné světlo. Musel sklopit zrak k zemi, ještě stále byl otrlý, nechápal, jak mohl usnout. Něco mu šťouchlo do ramene, byla to Yugito. Jen otvírala ústa, mluvila bez hlasu.
„Co ti říkala?“ zeptala se a ukázala směrem ke dveřím.
„Nic zajímavého, seděla tu před tím, než jsem vůbec přišel. Neměl jsem klíče a nechtělo se mi už nikam chodit, tak jsem si řekl, že na tebe počkám. Ona potom začala cosi blábolit, moc jsem ji ani neposlouchal, proč?“ odpověděl podobně. To kvůli ní? Ani nevím, kdo to je.
Hrozně se jí ulevilo, vždycky mluvil upřímně a pravdivě, nemohl mít tušení, s kým má tu čest. Když už ji však potkal, musela ho od ní nějak odradit.
„Vyhrožovala mi, myslím, že má tušení, kdo skutečně jsme,“ naznačovala smutně.
„Takže ten opilecký stav hrála?“ zeptal se mírně překvapeně.
„Nejspíš ano, já to s ní teď vyřídím, ale musíme se od ní držet, co nejdál to půjde. Je jedna z organizátorek Chuuninských zkoušek, bude se dívat na boje, proto nesmíš používat své tradiční techniky. Nesmíš!“ zdůraznila.

Poté se vydala ven, on šel potichu za ní. Na tohle potřebovala obě ruce, odhodila knihu na postel. Otevřela opatrně dveře, ale na poslední možnou chvíli zaskřípaly. Sevřela zuby a snížila krk, podívala se směrem ke Kaiře, ta se ošila. Její smysly Shinobi zapracovaly a ona poznala, že bude povinna se vzbudit. Divoce se zavrtěla, ale Yugito ji nenechala v klidu.
Chytila ji pod krkem a vytáhla na nohy. Pohled v jejích očích byl přímo vražedný, tuhle ženu chtěla mít ze života pryč. Nemohla ji však zabít, vzbudilo by to moc nežádané pozornosti. Kaira zakašlala, její hrdlo se napínalo pro potřebný vzduch. Začala mít mžitky před očima, i tak poznala osobu, která ji měla v sevření. Z posledních sil jak psychických, tak fyzických, ji kopla do nohy. Yugito mírně povolila.
„Tohle vyřešíme jinde,“ pronesla.

Provedla Shunshin a vzala ji s sebou. Kaira znovu ucítila, jak ji k něčemu přimáčkla. Musel to být strom, jeho kůra jí nesnesitelně drásala záda.
Cítila se jako mrtvola. Byla na dně a ještě tohle. Přísahala, že bude své přátele chránit do posledního dechu. To co udělali, bylo pro její způsob života tak nepředstavitelné, že tomu stále nemohla uvěřit. Vypadalo to, že právě svůj dech pro ně ztratila. Neměla náladu na další roztržku, chtěla se vypařit z povrchu zemského.
Její tělo ale reagovala jako samostatná jednotka, snažilo se vyprostit ze sevření. Měla větší sílu, než čekala. Co s*kra chce tahle? Rozhlédla se kolem sebe. Ještě k tomu v noci. Kámoška toho zmetka! Svaly na ramenou se jí napjaly, ne že by lačnila po boji, byla to přirozená reakce na blízkost blondýny.
Ještě včera bych s ní měla takovou chuť změřit síly… Včera? Není to už dva dny zpět? Přišla jsem o pojem v čase, kde jsem spala a čí byl ten neutichající hlas, co mi stále třeští v hlavě?
Nejspíš můj, mluvila jsem si beztak sama pro sebe. Nebyl tam někdo se mnou? Vnímala jsem něčí přítomnost… Ticho, jen můj hlas ho přerušoval, on nepromluvil, byl to vůbec on? Pokud už neztrácím zdravý rozum… Její hlava vydávala impulsy jako by byla po otřesu mozku.

„Hej!“ vyrušila ji z rozjímání Yugito. Viděla, jak se úplně třepe a stojí nejistě. Kairu chytala závrať. Po chvíli to nevydržela, spadla na zadek a chytila se za hlavu. Násilně zavřela oči, zhoršovalo se to. Yugito od ní odstoupila, nic jí prozatím neudělala, pozvedla poraženě ruce, tak proč se tak chová.
Luskla jí před obličejem, reakce byla nulová. Díky bohu skončil Naruto u mě, u takhle nestabilní osoby by nevydržel ani den.
Pár minut uběhlo a bylo to stále stejné. Už i samotné Yugito to přišlo divné. Vypadalo to, že když se k ní přiblíží, nebude se bránit. Pozvedla jí hlavu tak, aby ji přinutila podívat se na ni. Kaira stáhla ruce. Yugito se zamračila, oči, na které se právě dívala, nebyly normální. Zornice jí trhaly pohled ze strany na stranu, prokluzovaly nepřirozeně okolo celých víček. Vždyť to je jako…
„Holka, to mi řekni, kdo tě otrávil?“ A ještě tak neznámým jedem, který se vyskytuje jen…

*********************************************************************

Odešla a nechala ho tam. Chvíli čekal, a jakmile zaznamenal, že jsou obě ženy pryč z chodby, rozsvítil a rozhlédl se po pokoji.
Zavrtěl hlavou, už se mu zase chtělo spát. Podíval se na svou obvázanou ruku, usmál se. Ta Uno je ale s*kra sadistická! Nečekal bych ani v nejhorším snu, že mě kousne. Umí se prát, i když je po bitvě.
Ze své tašky vytáhl malý váček, který ukořistil od poražené. Dosud ho nenapadlo, podívat se, na čem jí tak záleželo, pokud to nebyla zbraň, bylo by to nepodstatné. Otevřel to a vysoukal předmět ven. Byla to dřevěná podsada z tmavého buku, na které byla do prostoru posazena železná růže. Žádné ozdoby neměla a přitom byla nádherná. Jemně kované plátky se na sobě vršily velmi neuspořádaným stylem, dávalo jim to jakousi zvláštnost. Naruto to však znalecky posoudit nedokázal, na tyhle věci neměl smysl. Považoval to za další holčičí cetku, nepřikládal předmětu žádný význam. Vrátil to zpět do vaku a ten dal do první zásuvky, kterou měl po ruce.

Těžce usedl na postel. Kde vůbec Uno a Bora jsou? Už dlouho jsem je neviděl, musel jsem jít na hloupou ošetřovnu. Kdyby tam aspoň nebyla ta ženská, co mi to chtěla vyléčit pomocí jutsu. Byla tak dolézavá, prý že se mi tam může dostat infekce. Poklepal si na svou ruku. Tohle mé tělo zvládne, jen kousnutí od Uno, tak ponižující, musím se vyléčit sám.
Shodil brašnu a vydal se zpět do koupelny. Dopřál si studenou sprchu. Nebyl to den, kdy by musel vydat moc energie, ale z nepochopitelných důvodů se cítil zničeně. Musí to být tím Genjutsu, nenechalo na mě fyzické stopy, ale psychické. Bylo to drsný jutsu, kde se ho Uno naučila, to by mě zajímalo.
Rozházel si mokré vlasy, oblékl pyžamo a ulehl do postele, pod svými zády ale ucítil tlak. Zjistil, že jeho rameno leží na knížce. Vytáhl ji zpod sebe a přečetl název. Co? Nějaká pohádka, ne? Co to tu dělá?
Zvědavost ho však nenechala, musel se podívat, co to právě drží v ruce. Prolistoval se až na konec. U všech příběhových knížek, co četl, jej spíš zajímal konec, než začátek. Na poslední stránce, ale nebylo, to co čekal. Byl tam obrázek, muže, jež se okolo něj motal oheň. Ta kresba mu něco moc připomínala.

„To je, to není možné…“ nedokázal o tom jen přemýšlet, musel to vyslovit nahlas. Podíval se na stránku vedle toho. Byl tam popis techniky, jeho techniky! Kopí Osudu, v ohnivé formě.
„Toto jutsu jsem ale nenašel v žádných svitcích, žádných spisech, nikdo ho přede mnou neuměl… Tak proč je s*kra v této knize?!“
Dočetl celou stránku, bylo tam o něm vše, co ani sám nevěděl.
Věřil tomu, byly tam totiž vepsány pocity, které měl, když toto jutsu používal. Byly tak ojedinělé, nikdo, kdo to nezažil, by je nedokázal popsat. Pocit bezvlády nad svým tělem, ale přitom moc, která vyzařovala z této techniky. |Jako by nepatřila jemu, ale zároveň byla jeho součástí, kterou už nesměl nikdy zapírat. Žádné jiné jutsu nedávalo tolik možností.
Znovu si přečetl nejúdernější věty. Kopí je nezničitelné, dokud se nepoužije na živou dýchající bytost. Tento muž ho udělal z lávy, avšak může vzniknout za jakéhokoli spojení dvou elementů. Člověka zabije za každých okolností. Tato technika se nedá naučit, je vrozená…

Listoval zpět dál. Znovu se musel zarazit. Ty znaky! Je to jako, to co mi ukazovala matka… Strana plná symbolů, kterým nerozuměl. Jeden byl kdysi na jeho zádech, byla to však jeho pouhá část, zde byl namalován jako celek. Žádné vysvětlivky a překlady zde nebyly. Jazyk, který byl dlouho mrtev…

Vzpomínal si, jak jednoho dne, když trénoval sám, dostal vnuknutí. Něco ho nutilo myslet na tohle, poslat chakru tam, vyvolat novou schopnost tak.
Udělal věc, kterou si do té doby myslel, že uměl jen on, teď zjistil, nebyl sám. Chtěl zjistit více, toužil po informacích. Kolem této techniky bylo tolik otazníků a nikdo mu na ně nebyl schopný odpovědět. Takovou sílu, díky této technice získal, ale neznal její původ.
Co když je to nějaké Kenjutsu? Zeptal se sám sebe zděšeně. Teď už nevěřil, že je to nějaká pohádková knížka, tohle byl zdroj vědění. Tím, jak se dostala na jeho postel, se mohl zabývat potom.

Zatřepal s knihou, z půlky knihy se vysunul malý barevný papírek, záložka. Rozevřel věc na tom místě. Strana dvě stě patnáct…

**********************************************************************

Položila ruku na její rameno, věděla, kde je tady nemocnice. Nemohla ji nechat zemřít, hlavně ne, když jed, který na ni byl použit, se vyskytoval poblíž Skryté Oblačné.
S takovou nechutí ji přemisťovala pomocí Shunshin, měla jen pár hodin, pokud by nedostala okamžitou lékařskou pomoc. Yugito věděla, že jí pomohou, špitál v této vesnici, byl na nejvyšší úrovni, očekávala, že si budou vědět rady. Protijed jí však musela nacpat do krku sama, aby se nepoznalo, co to bylo za jed, to by potom odhalili, až moc snadně a vina by padla na ně, návštěvníky ze Skryté Oblačné.

Nechala ji ležet v tom největším ruchu vprostřed celé budovy u recepce. Pustila ji, tělo se pomalu svezlo po zdi a ona rychle se vypařila, aby si jí nikdo nevšiml. Kairy se okamžitě někdo ujal. Yugito si šla vyřídit své záležitosti.

***

Nemusela dlouho hledat, kde by mohl přebývat. Samozřejmě, nejlepší krčma, která v celé vesnici stojí… Že se vůbec divím! Zasmála se nad tím, jak je v tomhle předvídatelný.
Došla až k pultu, chtěla se optat na pokoj, ale to jak se zdálo, nebylo nutné. Jediné číslo dvacet chybělo na tabuli s klíči od pokojů. Podívala se na recepční a pronesla tiché děkuju, osoba, na kterou to však bylo mířeno, nic nezaznamenala.
No jasně, když je asi tak jedna ráno. Mně bylo hned divné, že v ulicích nikdo není… Vydala se po schodech do druhého patra.
Všimla si otevřeného balkonu, ze kterého sem šel studený vzduch noci. Ocitla se na rámech budovy a balancovala u oken. Spočítala si, kolik jich musí minout, aby našla ten pokoj, kam měla namířeno.
Vyklopila okno směrem dovnitř a už byla v místnosti. Všude byla tma, hodlala to změnit. Přešla k posteli a vytáhla zbraň. Přiložila ji na citlivé místo.

„A takhle můžeš přijít o krk. Názorná ukázka číslo jedna,“ pronesla do ticha a tím vyrušila spícího.
„Hej! Yugito?!“
„Jak si tady můžeš tak v poklidu chrápat, když tvoje oběť pomalu umírá?!“ zněla naštvaně, ale už odložila kunai z jeho krku. Rozsvítil stolní lampičku.
„Ty už to víš?“
„Ne asi, ty hlupáku, já ti neřekla, že ji máš zabít! Ještě k tomu jedem, kterej jsem ti sama kdysi dala! Víš, odkud byl? Ze Sluneční louky! Dochází ti to? Trošku jsi to nedomyslel, Saihi,“ ukázala mu, ať si stoupne.
„Cože?! Nikdy jsi mi neřekla, že byl ze Sluneční louky! Počkat, co se s ní stalo?“
„No, nemohla jsem ji přece nechat umřít…“ jako by se sama styděla, za to co udělala.
„Ty jsi… To ji budu muset zabít ještě jednou?“ ujelo mu to, byl překvapený její reakcí. Bleskově se otočila a chytla ho za límec trička.
„Co to žvaníš?! Proč ji chceš zabít, je to moc nápadné!“ připomněla mu.
„To není tvá věc,“ odsekl rázně.
„No to teda je, mluv! Kde jsi k tomu přišel?“ znovu vrátila kunai do své ruky a dala mu jeho špičku na hruď. V této situaci pro ni neexistovalo přítele a nepřítele, na místě byl pouze její zájem.
„Snad si nemyslíš, že jsi jediná, pro koho pracuju?“
„To nestačí Saihi, kdo to je?“ v oblečení mu udělala díru, jak kunaiem zakroutila.
„Co myslíš? Kdo mi nejlíp zaplatí?“ usmál se. Její obličej se stal vrásčitý, nebylo mnoho lidí z jejich země,kteří by toho byli schopni.
„Ty h*jzle! Co já jsem si o tobě myslela, že jsi přítel… Hraješ to na obě strany, co?“ stále ještě dávala šanci tomu, že je to špatný vtip.
„Divíš se? Kvůli tobě to dělám, jako přítel, pro něj, Raikageho, jako práci. Život jsou prachy Yugito a ty víš, jak je mám rád!“ zasmál se, „Já to zvoral, ale následky poneseš ty, protože ona stále žije. Chtěl to vyřešit tím, že ji odklidí z cesty!“ Musí si prostě vždycky vybírat tu nejsnadnější cestu?! Blbej Raikage!
„Teď mám o starost míň, myslím, že už to vyřeší jinak…“
„Ty herečko jedna prolhaná a hnusná! Kolika lidem si už tohle udělal?!“
„Nespočet, je to moje práce. Dostat se tam, kam se to ostatním nepovede, mám na to talent!“ ukázal své zuby.
Yugito byla zhnusená, moc lidí kolem sebe neměla a teď se ukázalo, že i tenhle je lhář. Určitě napráskal Raikegemu vše, co se tu dělo. Měl pravdu, jediný, kdo za to ponese následky, bude ona. Přijme je, jinak by se to celé mohlo zvrtnout v něco horšího. Bůhví, jak moc toho tady Saihi udělal pro Raikageho, kolik věcí tu chybí, lidí je do toho zapletených. Pokořeně sklopila hlavu, přehrál ji, výborný herec, hrál na city a pochopení a ona mu to uvěřila na všechny možná procenta. Teď neměla jedinou šanci, než ho nechat jít. Zramovat, ani snad zabít, by ho nemohla, i když jak by ráda, možná v této chvíli radši než Kairu, ale jeho smrt by jí jen pohoršila. Nevěděla, co by jiného měla říct. Odešla do temna.

**********************************************************************

„Když síla a duše v jedno se spojí,
když ocitne se oheň a voda v nenávratném boji.
Ani jeden svou válku nevyhrají,
musí naleznout společnou cestu svoji.
Jejich srdce promění se v led,
nikdy nebylo žádné cesty zpět.
Život se jim nadobro zkrátí,
klid v mysli už nikdy nenavrátí.
S tímto osudem musí žít,
neboť jednoho dne přestanou při spánku snít.“

Proč si to musím pořád opakovat? Možná proto, že tomu nerozumím ani slovo? Ty poslední dva verše jsem vynechal a nezní to už tak divně… Umím první poslední z dešifrování svitků, ale nějaký básničky mě nikdo pochopit neučil… Třeba… Ne, to je blbost. Mrštil s knihou o zem.
„Magořím z toho!“ Uvelebil se na posteli a zaposlouchal se do svého dechu. Z venku uslyšel chůzi. Sebral knížku z podlahy a hodil ji pod své lůžko. Teprve teď si vzpomněl, že jeho matka je pryč nějak moc dlouho.
Nevnímal čas, až teď se podíval na budík na nočním stolku. Půl třetí ráno? To snad ne… Tohle byla náročná noc. Vypnul světlo a zachumlal se do duchny, přikryl si i svou hlavu.
Někdo otevřel dveře, s napětím čekal, kdo vstoupil. Postava přišla k jeho posteli, zacloumala s ním.
„Vstávej! Dělej! Prosím!!“ ječela zajíkavě Uno. Obrátil se bokem k ní, ruce dala pryč.
„Co je?“ zeptal se naoko podrážděně.
„Celou noc hledám Boru a nemůžu ho najít! Muschelo sche mu něco stát! Tohle by nikdy neudělal! Věř mi,“ mluvila, jako by ani nevěřila svým očím, koho žádá o pomoc.
„Co se stalo?“ vyhoupl se z postele a začal si převlékat tričko. Sáhl po ruličkách bandáží, ale Uno ho zastavila.
„Vážně?! Nemáme čas, co když je v nebezpečí!“ vzala mu je z ruky a hodila na noční stolek.
„Uno, jestli si ze mě děláš srandu!“ zdůraznil vážně.
„Ne, nedělám, prostě zmizel, dělej, pojď!“ byla opravdu vystrašená, až takhle dobře to hrát nemohla.
Skočil si do koupelny vyměnit si kalhoty a následoval ji, na poslední chvíli popadl ledvinové pouzdro se zbraněmi na skříni.

Vedla ho ven z budovy. Sotva šla, musela ho opravdu hledat celou noc. Proč, ale nepožádala o pomoc dříve, ptal se sám sebe. Došli až do zelenajícího se parku. Těžce usedla na lavičku. Vytáhl něco z brašny a podal jí to.
„Proč jsi radši nebojovala silou a strategií?“ byl to první rozhovor, který vedli po jejich střetu. Dalo se očekávat, že ho bude zajímat Genjutsu, které na ně seslala.
„Vsadila jschem všechno na jednu kartu, špatný tip,“ spolkla vojenskou pilulku s chakrou. Ucítila menší úlevu, na jazyku sice stále zůstávala trpkost, ale dýchalo se jí lépe. Ještě se jí za celou noc nepodařilo nashromáždit dostatek chakry, aby vyrovnala ten obrovský nápor, co prožila včera.
Její zrak upoutala blonďákova ruka, nejdřív nepochopila, kde se mu tam vzalo zranění, vzápětí se však zastyděla. Ani sama nevěděla, proč to udělala, v některých situacích nedokázala kontrolovat své emoce. Nemohla se ubránit obdivu vůči němu. Stál tu před ní a hodlal jí pomoci, i přes to všechno, co mu kdy udělala, co mu řekla. Přenesl se přes všechnu zášť a choval se profesionálně za všech okolností. Čím více ho poznávala, tím víc byl pro ni nevysvětlitelnou záhadou. Stále ho chtěla zabít, jen si uvědomila, že mu nemusela prokousávat kůži.
Rozhlédl se okolo sebe. První paprsky slunce pronikaly přes černou hustou barvu a měnily ji v šedou. Přetáhl si kapuci přes hlavu. Hledání bude jednodušší, když už začíná svítat...

„Co jste dělali?“ zeptal se jako hlavní vyšetřovatel.
„Nebudu ti říkat, o čem jsme mluvili. Jen řekl, že si potřebuje odskočit a už sche nevrátil. Je to pár hodin…“
„Vidíš támhlety stopy?“ ukázal směrem k sadu ovocných stromů, „Vypadá to, že ho chvíli táhli.“ Přešli na místo, kam ukázal.
„Počkat, táhli? Bylo jich víc?“
„Uno, co si budeme namlouvat, já bych ho sotva vláčel po zemi. Není to žádný hubeňour. Kde všude jsi ho hledala?“
„Já ani sama nevím, byla tma…“ Zbystřil, něco mu tu nesedělo.
„Co tu dělá písek?!“ maličké kopečky byly, kam se podíval.
„Počkat, píschek?"
„Jo, podívej se přece kolem sebe, to jsi slepá?"
„Nejschem blbá, pokud jej někdo unesl, mohl by to být ten..."
„Uno, leze to z tebe jako z chlupaté deky, nebyla jsi to náhodou ty, kdo spěchal?"
„Ten kluk, co měl souboj jako předposlední... používal píschek," otočila se k němu.
„Na mě se laskavě nedívej, já tam nebyl," zapřemýšlel nad tím, co mu řekla, „Uno, ale není možný, aby jsi neslyšela vůbec nic."
„Vždyť jschem byla úplně na kousky, nic mi nebylo, ale byla jschem tak unavená, že jschem pomalu nevnímala ani jeho."
„Nevíš jméno?"
„Co?!"
„Panebože, Uno, jméno toho kluka z turnaje, prober se!" byl zvyklý na to, že nemusí vše říkat doslovně. Žil mezi schopnými Shinobi, kteří si dokázali cokoli odvodit a přemýšlet u toho.
„Nevím!" zadupala si, „Začínalo to na g. G... Gá..." chytila se za spánky. Zakroutil hlavou. Ví první poslední, ale tohle netuší? Ta prohra ji musela vážně hodně vzít.
„Gá?!" ponoukal ji.
„Drž hubu, s*kra!" napomenula ho, „Gaara!"
„No prosim!"
Měla chuť mu vrazit výchovnou facku. Copak on si pamatuje všechno?! Pochybuju...