Typ
Celé mé tělo zachvátil spalující žár a ztěžka jsem poklekla k zemi. Bolestně jsem zavyla a zakousla se do jazyka, abych nepropadla křiku. Skrze pevně zaťaté rty se mi prodíral pramínek krve. Ztěžka jsem oddychovala a pocítila další prudký nával bolesti. Popadla jsem se za krk a dlaní si překryla „poraněné“ místo. Měla jsem chuť omdlít, když v tom jsem zaslechla pronikavý křik.
Jako každý obyčejný den se Itachi ze zločinecké organizace Akatsuki vydal na krátkou procházku. Dělal to vždycky, aby unikl těm blbečkům, svým kolegům.
Došel až k řece, která protékala údolím, kde měli Akatsuki sídlo. Sedl si na kámen a přemýšlel nad vším možným, když periferním viděním zahlédl něco, co by do lesa patřit nemělo. Leželo to na břehu řeky a při prvním bližším pohledu poznal, že to sem skutečně nepatří.
Genesis
Nemohu pochopit, že jsem to celé zkazil. Kvůli mně tu teď leží v kaluži své vlastní krve a já nemohu udělat vůbec nic! Jak jsem mohl být tak strašně naivní. Přemýšlel mladý muž, který klečel před bezvládným tělem dalšího muže. Oba vypadali tak na 19 let, možná 20, ale rozhodně nevypadali nějak zkušeně. Jenže tohle není začátek našeho příběhu, nýbrž jeho rozuzlení, ke kterému se později dostaneme.
Kapitola 11.
Netrvalo dlouho a dorazil na místo určení. Severní část západní čtvrti nebyla velká. Tvořilo ji několik rozpadajících se domků a pár budov, o nichž si Minato nebyl jistý, k čemu slouží. Možná skladiště.
Našel skryté místo, odkud měl přehled téměř o celém prostoru okolo sebe. Ač sám neviděn, mohl pozorovat a poslouchat dění ve svém okolí. Dorazil brzy. Nyní se musel obrnit trpělivostí a vyčkávat. Kdo ví, co se zde stane.
Vládla chladná podzimní noc, temné nebe rozjasňoval měsíc v úplňku a tisíce jasných hvězd. Konoha byla poklidná a úzké ulice ozařovaly pouliční lampy. Na okraji Konohy, u jezera, ve vysoké trávě ležela dívka. Tmavé vlasy měla rozprostřené kolem hlavy a levandulové oči plné slaných slz, které jí stékaly po bledých tvářích. Noc jako stvořená pro to, aby spolu leželi dva zamilovaní lidé, choulili se k sobě, aby je netrápila zima, a počítali hvězdy.
„Do pr*ele“ ulevil si Kakashi.
„U-umm, Kakashi sensei?!“ oslovil ho Naruto. „Děje se něco?“
„Ne, ne, jen nevím, kam jdeme. Ale to můžu samozřejmě hned napravit, jen se musíme vrátit do Konohy, líp to naplánovat a…“ začal Kakashi.
„Fajn, panstvo a damstvo, otáčíme to!“ vykřikl Naruto na ostatní zúčastněné.
„Tak jsem vás konečně dohnal!“ funěl Chouji, který si konečně obstaral dostatečný počet brambůrek. Shikamaru, Sakura, Ino a Sasuke, byl tam samozřejmě taky, se začali nehorázně chechtat.
Tento diel venujem KAMI-CHAN k jej narodeninkám 
Dúfam, že si to užiješ. Lepší darček ti bohužiaľ neviem dať, tak dúfam, že toto to aspoň vynahradí. VŠETKO NAJLEPŠIE!
Mojimi poslednými slovami pred zaspaním bolo, že nechcem, aby ma chránil pred sebou samým... potom som zaspala takmer v jeho náručí.
Jenom klid. Hlavně klid!
Hleděla jsem na hnědovlasého muže přede mnou, jehož obličej vyjadřoval množství nechápajících pohledů. Ať si na mě hodí jakoukoliv masku, já jsem ho poznala. Už by nemusel dělat chudáčka nemocnýho!
„Přestaň blbnout Sasuke! Poznala jsem tě!“ pohrozila jsem mu, ať už nechá té šarády a řekne mi, proč tu je.
Neverila som vlastným ušiam.
„Posilní to vzťahy medzi našimi klanmi, súhlasím s tým. Bude to dobré a myslím, že lepšieho manžela pre teba by sme už nenašli.“ dohovoril otec a ja som tam len tupo sedela. Neji. Mojím manželom.
„Ani náhodou! Čo je to za sprostosť a prečo by som to mala urobiť? Lebo všemocný Hiashi si to vymyslel?! Kašlem na neho aj na vás všetkých...“ kričala som, ale otec sa hrozivo postavil a ja som radšej stíchla.
„Urobíš to!“ prikázal mi. „Koniec diskusie.“ a odkráčal von z izby.
"Ani nevím kde jsem se tu vzala, jen vím, že jsem se probudila uprostřed lesa v zakrvácené kaluži..."
Vůbec jsem nevěděla kde jsem, vstala jsem a oklepala se. Mám rudé vlasy, svázané do roztřepeného culíku a dva volné prameny vlasů. Na sobě mám černé upnuté triko a něco ve stylu sukně kterou mám až po kolena, ale z jedné strany je nařízlá, abych mohla volně běhat a chodit. Co mě ale zaujalo první, byl můj náhrdelník, na kterém bylo napsáno "loutka".
"Kde jsme to minule skončili? Á ano, už vím, tak poslouchejte."
„Klick.“ Malinké cvaknutí.
„Svist“ Panika mi vířila mozkem. Nepřemýšlím. Vrhám se směrem k Narutovi, na kterého míří druhý z obřích shurikenů, no sensei Iruka je rychlejší. Přilepím se mu na záda jako pijavice, ovšem s tím rozdílem, že on má hlavu u Narutovy hlavy a já, no u těch zadních partií. Tři. Zavři oči Yamako. Dva. Bude to bolet? Nejspíš jo. Jedna...
„Mlask, křup.“ Zvuk oceli projíždějící masem a pak kostí.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se černovlásky Kiba.
„Ano, jsem,“ odvětila mu, „já jsem ráda, že znám svoji pravou identitu. Vždycky mi bylo divné, že nemám svého ninkeina a na jedné misi jsem probudila sharingan. Dávala jsem to za vinu nějakému bláznivému genu a náš tým to držel v tajnosti. Ale teď, teď už pro to vysvětlení mám. Jsem Uchiha.“ domluvila a usmála se na kluka s kočičíma očima.
„Proč jsi mi o tom neřekla Ni, proč?“ zeptal se jí. Otázka značila ublížení.
Dny první
Vidí ji po dlouhých letech. Před tím se znali a moc se nebavili, ani ji neměl moc v lásce. Jde mlčky vedle ní. Tak jako vždycky si jej nevšímá. Proč? Vždyť ostatní jej mají rádi, tak proč jej ona ignoruje a zdá se že jej nenávidí? Vždyť kdysi jej milovala, šíleně moc jej milovala, nebylo těžké si toho všimnout. Tak proč je teď tak chladná?
Dny druhé
Otáčali sa vôkol a vyzerali zmätene. Vôbec si neuvedomovali, že boli niekoľko dní mimo času a nehybní. Vysvetľovať im to nikto nemienil, veď kto by to pochopil?
„Videli ste ten záblesk?“ spýtala sa žena, ktorá bola zástupkyňou riaditeľa na škole a pozerala sa na portál. To bolo zrejme to posledné, na čo sa pamätali, keďže všetci súhlasne prikyvovali a hmkali.
„Budeme to hrať s nimi,“ navrhol Keita a poobzeral sa. Nikde nevidel Riko ani dvojčatá, „kde sú?“ zmätene sa spýtal.
Naruto sa energicky postavil a Hinata pokojne pristúpila k nemu. Naruto sa na ňu usmial a chytil ju za ruku...
„Tak vyzerá to tak, že sme ostali sami, “ napil sa Kankurou čaju.
„Tým mi snáď chceš naznačiť, aby som išiel s tebou tancovať? “ Gaara sa spýtal na pol pobavene a na pol vystrašene.
„Nie, ja... prepáč mi to, aký som bol teraz za tie posledné tri dni.“
„Z čoho si bol taký podráždený? “ opýtal sa mladší brat.
„Inuzuka...dlho sme sa nevideli...strašne dlho a ja neviem ako sa k nej správať.“
Tanaris sa začala preberať. Tupé svetlo jej presakovalo cez viečka. Otvárajúc oči videla okolo seba tmu a niečo žiarivé a zelené. Do uší jej bubnoval známy zvuk, ktorý však nevedela priradiť. Bola su však istá, že ho pozná.
„Sakriš...kde to som?“ Dezorientovane posúvala hlavou so strán.
Yamatův tým se blížil do vesnice, ve které měli najít nové talentované shinobi, jenže jeden z nich netušil, jakou hrůzu tím rozpoutá, nejen zde, ale i v Konoze…
Ani nikdo z vesnice nic netušil o ochranné bariéře, kterou tu téměř před dvěma sty lety jeden nadějný mladík, z tehdy ještě rodiny Uzumaki, udělal. Hned poté, co se sám od sebe naučil novému Senjutsu. Vztyčil ji jen proto, aby ochraňovala vesnici před útoky netvora. Vskutku to zabralo! Následně si monstrum muselo svou oběť nahánět. Hypnoticky nebo čekat na náhodu.
Bylo časně ráno. Tedy... no, řekněme to jinak. Na Shikamara bylo časně ráno. Ve skutečnosti bylo kolem jedenácté hodiny dopolední. Shikamaru tedy ležel v posteli a pochrupoval, když se dveře do jeho pokoje rozlétly. Ve dveřích stál Naruto, vlasy rozčepýřené, teplákovka naruby a bez čelenky.
"Vstávej! Kakashi-sensei dostal senza nápad! Jdeme na výlet!" ječel.
"Vždyť je ještě skoro tma..." bránil se vzbuzený.
"Je skoro poledne!" nedal se blonďáček.
"No vždyť!"
"Vypadni z tý postele!"
"Tak ty vypadni z mýho pokoje!"
„Nejpříjemnější životní soupeř je zřejmě pokušení, proto mu nakonec každý rád podlehne.“ (Autor citátu: Zdeňka Ortová)
