Ve spárech zapomnění - 1. část

"Ani nevím kde jsem se tu vzala, jen vím, že jsem se probudila uprostřed lesa v zakrvácené kaluži..."
Vůbec jsem nevěděla kde jsem, vstala jsem a oklepala se. Mám rudé vlasy, svázané do roztřepeného culíku a dva volné prameny vlasů. Na sobě mám černé upnuté triko a něco ve stylu sukně kterou mám až po kolena, ale z jedné strany je nařízlá, abych mohla volně běhat a chodit. Co mě ale zaujalo první, byl můj náhrdelník, na kterém bylo napsáno "loutka".
Vůbec jsem nevěděla oč se jedná a proč tu jsem, na sukni jsem měla kapsu a v ní čtyři kunaie. Zatřásla jsem hlavou a začal foukat vítr.
Opatrně jsem se rozešla směrem na sever, pomalu jsem se procházela trávou v lese, když jsem po chvíli dostala pocit, že je někdo nad mojí hlavou a pohybuje se. Moje hnědé oči zajiskřili a otočila jsem se směrem nahoru, pravdou bylo, že jsem tam opravdu viděla něco se mihnout.
Bylo to černo-oranžové, když tu jsem to zahlédla znovu a tentokrát jsem se rozhodla rozběhnout se tím směrem, kudy jsem viděla že to směřuje.
Ale nebyla jsem ještě tak rozchozená z toho šoku, rozběhla jsem se hodně rychle a běžela pár metrů, když jsem najednou zakopla o kořen stromu. Sjela jsem po zemi rukama napřed a zavrčela, připadala jsem si jak malé, nemotorné štěně, které vůbec neví která bije.
"Hej! Ty...rudovlasá!" Ozvalo se za mnou a slyšela jsem, jakoby za mnou někdo běžel. Klekla jsem si opřená rukama o zem a jednou jsem vytáhla kunai z kapsy a pak jí pevně stiskla v ruce.
"Jsi v pořádku?" Otočila jsem se, stál za mnou blonďatý kluk s modrými oči a jakoby "kočičími fousky" na tváři. Na sobě měl černo-oranžovou mikinu a podle se na mě usmíval, přičemž mi podal ruku.
"Já jsem Uzumaki Naruto!" Usmál se ještě víc, já kývla a pak se mu také potichu představila.
"Já jsem Katsumi."
"Z jakého si klanu? Neznám tě." Nadzvedl pošetile obočí.
"Z žádného...objevila jsem se tu z čista jasna...pamatuji si jen mé jméno..." Podívala jsem se do země a povzdechla si, on se začal tvářit vážně.
"Vezmu tě do Konohy...cestou mi povyprávěj, co si pamatuješ ano...?" Otázal se mě opatrně, já mu přikývla a začala vyprávět a vyrazili jsme na cestu.
"Pamatuji si tedy jen záblesk a pak jsem se probudila tady, kolem mě byla krev a já se jen stačila divit co se to děje...vůbec nevím kde se nacházím a pamatuji si o sobě jen, že se jmenuji Katsumi."
"Takže...Katsumi-chan..." Řekl mumlavě a zahleděl se a můj řetízek...