První příběhy I.

Nemohu pochopit, že jsem to celé zkazil. Kvůli mně tu teď leží v kaluži své vlastní krve a já nemohu udělat vůbec nic! Jak jsem mohl být tak strašně naivní. Přemýšlel mladý muž, který klečel před bezvládným tělem dalšího muže. Oba vypadali tak na 19 let, možná 20, ale rozhodně nevypadali nějak zkušeně. Jenže tohle není začátek našeho příběhu, nýbrž jeho rozuzlení, ke kterému se později dostaneme.

Náš příběh začíná v malé vesničce, která nenesla žádné jméno. Avšak každý v okolí vesničku moc dobře znal, neboť to bylo centrum veškerého obchodu ve středu světa. Každý šikovný obchodník nebo bohatý podnikatel se sem sjížděli, protože právě zde prodali nebo koupili to, co tak moc chtěli. Dvakrát do týdne se zde na náměstí konaly honosné trhy, které trvaly od rána až do zapadnutí slunce – někdy zde zůstávali obchodníci i přes noc, neboť prodávali zboží, které nebylo zrovna pro každého a rozhodně nebylo zcela legální. Proto se ve vesničce scházelo i mnoho banditů, kteří zde loupili a při nejhorší i někdy zabíjeli. Celé to zde probíhalo jinak, než jsme zvyklí, protože tento příběh se odehrává v dávné minulosti, kdy ještě lidé nevěděli, co zlého jejich svět čeká, jací hrdinové přijdou a především neměli nejmenší tušení, co to je jutsu.

„Hej Enzo!“ Volal kluk s rudými vlasy, který právě vyběhl zpoza rohu malé hospůdky a pokračoval v běhu dál po úzké cestě mezi domky. Kluk vypadal na pubertální věk – mohlo mu být okolo sedmnácti let a rozhodně vypadal jako mladý svůdník žen, neboť měl černé volné kalhoty, bílou košili, kterou měl rozepnutou na první tři knoflíky a rozhodně v ní nevypadal jako nějaká tyčka, ba naopak. Chlapec byl na svůj věk poměrně svalnatý, což dokazovalo to, že na zádech měl docela velké kladivo, které bylo ozdobené kůží, a byly na něm vyryté různé znaky. Chlapec pochopitelně někoho hledal, zřejmě svého kamaráda v podobném věku, což posléze také konečně našel, i když si přitom málem vykřičel hlasivky.
„No hurá.“ Zvolal druhý chlapec, který seděl na kamenné zídce, která ohraničovala vesnici. Jeho vlasy byly sněhově bílé a tím zároveň ladily s očima, které byly také bílé – možná lehce do stříbrna. Na tváři měl škodolibý úsměv, protože ho těšilo, že se jeho kamarád tak namáhal, aby ho našel. Na sobě měl podobné černé kalhoty, jako druhý chlapec, ale jeho vršek byl úplně jiný. Vypadal spíše jako rebelský – bylo to oranžové tričko, které bylo na mnoha místech znovu sešívané a místy i dokonce propálené.
„Ani nevíš, jak dlouho jsem tu na tebe čekal, Rikko.“ Řekl sedmnácti letý Enzo, který pomalu seskočil ze zídky a poté si vzal černou tyč, která byla opřená o zeď. Tyč nebyla na hraní, ale byla určená k boji, což šlo poznat podle toho, že byla stejně dlouhá, jako byl Enzo vysoký a kdo by se ji pokusil rozebrat, tak by pochopil, že v tyči je schovaných několik vylepšení.

Oba chlapci mířili do centra své vesnice, kde se konal trh, což zde bylo už zvykem. Oba si na čelo navázali jakýsi šátek, na kterém byl znak místní policie, aby každý věděl, že se jedná o jakousi hlídku, která bude dohlížet na celé tržiště. V téhle vesnici byly tři druhy lidí. Prvně ti, kteří vyráběli a pěstovali různé věci, pak ti kteří ty věci následně prodávali a poslední zde byli lidé, kteří se nebáli konfliktů a tak se přidali k policii, která měla za úkol hlídat pořádek ve vesnici a jejím okolí. Enzo a Rikko zde byli již proslavení, jako „Rychlé duo“, neboť se mezi sebou znají již od malička a společně chodili běhat a navzájem spolu trénovali boj s různými zbraněmi, protože si přáli být u policie, kam berou málo lidí, jelikož je potřeba mít jen ty nejlepší. Zároveň je přezdívka těchto dvou kluků odvozena od toho, že když došlo na konflikt, tak vždy vše vyřeší rychle, aniž by vyvolali nějaký rozruch.
Což je způsobeno hlavně tím, že je Enzo poměrně horkokrevný a tak nejdříve jedná a až poté myslí. Proto si s Rikkem tak moc rozumí, jelikož Rikko je jeho protipól. Rikko je oproti Enzovi klidný kluk, který má rád, když je vše na svém místě a všechno má nějaký řád. Proto je jeden z mála, kteří umí nazpaměť celý vesnický řád – což zahrnuje několik popsaných stran velké knihy.

Oba chlapci stáli uprostřed tržnice a sotva se mezi sebou slyšeli, protože tam mohlo být přes sto lidí, kteří nutně něco chtěli koupit, proto pokřikovali a navzájem se vyrušovali. To je však nijak neznervózňovalo, protože na to již byli zvyklý a dokázali to vytěsnit. Náhle se však z dálky ozvala hlasitá rána a všichni zmlkli. Rikko nestihl nic říct a Enzo už běžel tím směrem, při čemž měl v rukou svoji černou tyč, protože očekával nějaké problémy. Jak se tak prodírali lidmi, tak slyšeli zaječení malé holčičky, která stála nehybně u temné uličky a nedokázala z ní spustit oči. Jakmile tam Enzo s Rikkem doběhli, tak uviděli něco, co ještě v této vesnici neviděli – dalo by se říct, že to nikdy neviděli. Rikko popadl malou holčičku a ihned ji donesl za roh, aby neviděla to, na co právě teď hleděl Enzo. V celé uličce bylo obrovské množství krve, která byla po všech stranách uličky, a na samotném konci uličky byl na zdi ve vzduchu zavěšen nějaký člověk, který měl rozervané břicho.

Enzo zůstal nehybně stát a nevěřil svým očím, když v tom ucítil jakýsi teplý závan, jakoby přímo před ním něco nebo někdo stál a ovíval ho svým dechem, jenže on nic neviděl. V tu ránu však letěl na záda a silně dopadl na kamennou zem, protože ho něco silně porazilo. Ucítil jakousi sílu, která rozhodně nepřipomínala nic, co by kdy poznal. Místo toho, aby cítil nějakou bolest z nárazu a následného dopadu, tak cítil spíše energii, která v ten okamžik projela celým jeho tělem a pak následně zase zmizela. Rikko přiběhl k Enzovi a pomohl mu ze země. „Co to bylo?!“
Ptal se Rikko nechápavě a zároveň se díval na lidi u tržnice, kteří hleděli jejich směrem, ale nikdo neviděl to, co do Enza narazilo, jakoby zde vůbec nic nebylo. „Nevím, ale musím to najít.“ Řekl tiše Enzo a hleděl na krev a mrtvolu v uličce.