Ztracená v samotě 4. Bolestivé umírání a pomalý návrat do života

"Kde jsme to minule skončili? Á ano, už vím, tak poslouchejte."

„Klick.“ Malinké cvaknutí.
„Svist“ Panika mi vířila mozkem. Nepřemýšlím. Vrhám se směrem k Narutovi, na kterého míří druhý z obřích shurikenů, no sensei Iruka je rychlejší. Přilepím se mu na záda jako pijavice, ovšem s tím rozdílem, že on má hlavu u Narutovy hlavy a já, no u těch zadních partií. Tři. Zavři oči Yamako. Dva. Bude to bolet? Nejspíš jo. Jedna...
„Mlask, křup.“ Zvuk oceli projíždějící masem a pak kostí.
„Árght!!“ To křičím já? No jasně, neříkaj mi náhodou blesk? Ironie léčí. I když né tak docela. Zatraceně, šla jsem na špatnou stranu. Trochu pozdě, říká si v duchu mý zuřivější já. Moment,to znamená... kouknu se na svou hruď. Dneska jsem si asi neměla brát bílou. Jo, i v týhle chvíli myslím na praní. Cítím jak mi ta rudá tekutina barví oblečení a to se lepí na mou kůži.
„Jste v pořádku?“ Oba na mě koukají jak na zjevení.
„Tak je vám něco nebo ne?!“ Řvu po nich. Bolestí? Strachem? Hněvem? Bezmocí? Nevím. Jediný co vnímám, je ten temný pocit krvežíznivosti.
„Ne.“ Naruto ty pitomče. To fakt nepoznáš kdy máš zdrhnout?! V duchu šílím. Vše je tak hlasité. Pořád ležím na mistrových zádech. Zvedám se. Ta zatracená věc co mě probodla skrz na skrz mě skoro převáží dozadu. Hledám rovnováhu. Ti dva pitomci vedle mě se začínají hádat. Haló, je tu raněná! Né, že bych vás chtěla otravovat, ale zřejmě to bude vážný když mi kousek mega shurikenu kouká z místa kde normálně bejvá srdce a já vypadám jak špíz! Přestávám vnímat co ti dva idioti říkají a soustředím se jen na to abych zůstala na nohou. Kouknu se na své šaty. Rudé skvrny. Krev nejde umýt, to vím už snad od školky. Když je hned nenamočím, krev zaschne a já nebudu mít oblečení. Zatraceně, nemysli na oblečení. Co to je za divný zvuk? Je tak otravný.
„Kap.“ Kape tu voda. Fajn, alespoň si namočím tu krev.
„Kap.“ Ten zvuk je blíže. Nebo jen vše ostatní je tak potichu? Kouknu se po nich. Pořád se hádají. Že by do toho krámu napustil ten šmejd jed? Ne. Tím to není.
„Kap.“ Kouknu se dolů. Špička toho krámu mi trčí ven z těla a z konce mi odkapává krev. Moje krev! Aha, tím to je. Už vím co to tak kape. Hlavně to nevyndávej jasný? Bude to dobrý, jenom to nech tam kde to je. V duchu sama po sobě řvu. Ti dva si snad ničeho nevšimli.
„Kap. Šust.“ Co to..?
„Kap, švih.“ Kdo to skočil?
„Kap, dus dus...“ Kam běží?
„Kap. Trh. Mlask, křup!" Křičím. Ti dva se otočí. Někdo mi ten krám vytrhne z těla. Vystříkne velký proud krve. Padám k zemi. Umírám? Asi ano. Už nic nekape. Je až děsivé ticho.
„Svist.“ Ne, musím pomoct Narutovi. Nemůžu vstát.
„Mlask.“ Iruka sensei? Jo je to on. Stoupl si správně. Dobře. Pomůže mu? Musí. Nerada to vzdávám, ale já už nemůžu. Zavírám oči. Zase mám noční můru. Nebo ne? Moment, teď se to změnilo. Stoky? Takže nakonec skončím tady?
„Je tu někdo?“ Cítím, že někde tam je někdo, kdo mi může pomoct. Proplétám se hlouběji těmi stokami až narazím na bránu.
„Haló?“ Zase zavolám.
„Grhhht.“ Z toho vrčení je mi zle.
„Co tady chceš?“ Jde to zpoza brány.
„Nevím.“ Jsem upřímná.
„Grrrr. Tak co tu lezeš?!“
„Asi umírám.“ Kouknu se za bránu. Vidím čumák. Začínám si vzpomínat. No jasně. Začínám se mračit,
„Ty jseš to liščí hovado díky kterému mám ze života takový peklo?!“ Kdybych neztratila tolik krve tak jsem rudá jak paprika.
„Na to že umíráš si docela vyskakuješ.“
„Hmpf.“ Odfrknu si.
„Hele, hleď si svýho a mě nech bejt! Neotravuj mě s tvými problémy.“
„Já se tě nebojím. A stejně ti nemůžu dát pokoj.“
„Já ti k tomu hned pomůžu a uvidíme jestli mě necháš bejt nebo ne.“
„Heheh.“ Ušklíbnu se, on je snad ještě tupější než Naruto.
„Čemu se směješ?!“
„S tebou mě fakt čeká věčnost.“
„O čem to sakra mluvíš?!“
„Umírám.“ S ledovým klidem se na něj kouknu. Jak to že byl schopnej někoho zabít? Kdyby byl člověk, nesázela bych moc na to, že by se sám bez cizí pomoci oblékl.
„To už vím, nějaká novinka?“
„No, jsi ve mně zapečetěný.“
„A?“ Bože, to je vážně blb.
„To značí, že ty umřeš taky. To je možnost číslo jedna.“
„Nemožné...“
„Klídek, ještě jsem nedomluvila. Jelikož jsi ve mně zapečetěný, je pravděpodobnější, že zůstaneme uvěznění spolu tady dole navždycky, přece jen, takhle pečetě fungujou, nebo ne?“
„A co já s tím?“
„Tak hele,přestaň mě štvát ty jedna přerostlá liščí kreatůro! Už ze slušnosti bys mělo bejt ve tvém zájmu nás udržet naživu, to za prvý, a za druhý, bydlíš u mě zatraceně dlouho, takže je na čase zaplatit nájemný!“
„Ale, ale. Čekal jsem že to příjde.“
„Hele ty blbče, já se nás snažím udržet na živu, a ty jsi jedinej co s tím teď může něco udělat. Takže kdybys byl tak hodnej, hejbnul svým liščím zadkem a pomohl mi, tak bych ti byla docela vděčná.“
„Tak fajn. Co se ti vlastně stalo?“
„To jako fakt?“ Kouknu se na díru v hrudi a pak na něj.
„Ah ták, taková maličkost.“ Kouká se na mě jako na špatně odvedenou práci.
„A zvládneš to?“ Kouk se na mě, a já myslím, že puknu smíchy. Ta liška se snaží tvářit jako já asi před minutou.
„Pokud vím, tak jsem ti už jednou zachránil zadek, teda přesněji řečeno srdce, a to bylo když jsme se viděli poprvé.“ Než stihnu něco říct, je pryč. Všechno je pryč. Najednou je všude strašná tma. Otevírám pomalu oči. Naruto běží i se svitkem někam pryč. Blbec jeden. Za ním běží Mizuki. Mistr Iruka sedí opřený u stromu a pak se zvedá a běží za nima. Trvá asi tři minuty než jsem úplně při sobě. Posadím se. Zatemní se mi před očima. Vyrovnávám tlak v hlavě. Sáhnu si na srdce. Všechno je v pohodě. Fajn. Je na čase, abych toho šmejda našla, a trochu si s ním promluvila. A vůbec abych dala všem třem výchovnou lekci. Přece jen není slušný nechávat mrtvou jen tak. Co třeba nějaký pohřeb, uctění památky...

Kde sakra jsou?!
„Hahahah...“ Zase ten smích.
„Naruto... sám... mě...Yamako... mám... rád...“ Doléhají ke mně útžky slov, aspoň vím kterým směrem jít. Doběhnu na malou mýtinu.
„A co s tím jako mám dělat? Nejdřív zabiju tebe, pak toho liščího spratka, a nakonec to všechno hodím na tu mrtvou holku.“
„Zkusíš se Mistra Iruky jen dotknout, nebo budeš ještě chvilku takhle mluvit o Yamako, tak ti vymlátím mozek z hlavy. Jsou to mí přátelé, a jestli se jich jakkoliv dotkneš, tak tě zabiju!“ Řekl přátelé?
„Hej, Naruto, chyběla jsem ti?“ Vylezla jsem z poza stromu.
„Co to, jak to?“ Sakra, ten ha*zlík Mizuki vypadá jako by viděl ducha. Heheh, dobře mu tak.
„Ty, ty, ty jsi duch?!“
„Ne, nejsem duch, jen jsem stejně jako on, liščí spratek a tak jsem požádala tu lišku o pomoc. A víš co? Pomohla mi.“ koukla jsem se pobaveně na jeho výraz.
„Víš že je neslušné dámě zašpinit oblečení, a vůbec, napadnout ženu je velmi barbarské?“ Ďábelsky se mi zablíská v očích.
„Asi bych ti měla dát výchovnou lekci.“ Musí to znít směšně, já malá holka, dávám kázání o výchovné lekci skoro dvakrát tak staršímu muži.
„Ale...“
„Víš, právě jsem slyšela tvůj plán,“ koukla jsem se na něj, a pak na Naruta „a víš co ti řeknu? Neměl jsi nám dávat ten svitek, protože až s tebou skončíme, budeš si zvedat protézu hákem!“ Naruto se usmál.
„Vážně, malý děti jako vy zabiju hned a ještě před tím, vám všem třem dám nakládačku.“
„No, se mnou ti to nějak nevyšlo, to za prvý...“
„A za druhý“ ozval se pro změnu Naruto „dotkneš se jich, a já ti to vrátím tisíckrát.“
„Sensei, teď se koukejte. Tohle jsme se zatím naučili.“ Naruto se koukne na mistra Iruku.
„Kage Bunshin No Jutsu!“ Oba naráz vytváříme pečetě. Všude se objeví spousta našich kopií.
„Tak co?“
„Hm?“
„Nechtěls nám dát nakládačku?“
„K ničemu se nemá.“
„Tak to asi budeme muset začít.“ Naše kopie se překřikují navzájem.
„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“
„Naruto, když dovolíš, chci poslední ránu.“
„Ale proč?!“
„Ten šmejd mi zašpinil mé oblíbené šaty, no a taky mě málem zabil, proto.“ Kouknu se na něj a zlověstně se usměju.
„Prásk!“ Tak tahle sedla. Kouknu se na Naruta. Usmějem se.
„Uhh.“ Mizuki leží na zemi rozpláclej jak žába.
„Asi jsme to trochu přehnali.“ Oba se začneme smát.
„Pojďte sem vy dva.“ Kouknem se na mistra Iruku. Jdeme k němu.
„Zavřete oči.“ Poslušně zavřeme oči. Vezme nás za ruku. Cítím jak nám je svazuje něčím k sobě.
„Můžete otevřít oči.“ Otevřu oči a kouknu se na naše svázané ruce. Je na nich čelenka.
„Gratuluju, prošli jste.“ Usměje se na nás a my se na něj vrháme.
„Ale no ták, hahah, au, to bolí!“
„Hehehe!“ Všichni se smějeme.

"A takhle jsme se stali genniny... no, další pokračování, vám třeba řeknu při večírku na oslavu našeho nového bytu, přijďte se kouknout."