Typ
V shinobi světě existuje dítě. Říkají mu "Ďáblův dědic". Není mu víc než patnáct. A přesto je považováno za nejkrutějšího a nejbezcitnějšího ninju vůbec. Za svůj krátký život ukončilo existenci více lidem než někteří shinobi svedou za dobu celého svého bytí... tedy údajně. Údajně už ve svých pěti letech dokázalo bez slzičky vyvraždit celou vesnici, z níž pocházelo. Zabíjení mu dělá radost a pohled na cizí bolest či utrpení ho uvádí do stavu extazické euforie. Žije pro bolest, dýchá pro ni. A lidé netuší proč. Nikdo taktéž neví, zda se jedná o chlapce a nebo o dívku. Snad dokonce dokáže své pohlaví měnit... A v tom všem chaosu, strachu a utrpení, které s sebou všude nese, obdivuje jediného člověka. Člověka, který pro svou nezlomnou víru beze studu obětuje druhé skrze vlastní bolest. To děcko prý chodí po tomto světě, zabíjí každého, koho považuje za zbytečného... a hledá. Hledá tuhle zvláštní nesmrtelnou osobu, o které se doslechlo už hodně, hodně dávno.
„Vstávej … No tak jídlo je na stole!“
„Tak to byla první slova, která jsem slyšela. Čekala jsem snad něco jiného? Jistě, že ne“ říkala jsem si v duchu, když jsem se nuceně probouzela do dalšího dne. Mé oči se pomalu rozlepovaly, ale bránili jim v tom tvrdé ospalky. Mezi ospalkami jsem rozeznala jen paprsky slunce a nějakou věc co vypadala jako něčí hlava.
„No tak, co to děláš? Hihi“ zachichotla se osoba dětského hlásku.
„Co si myslíš, že asi dělám? Snažím se najít alespoň trochu vody“ odpověděla jsem trochu přísným hlasem.
„Ještě uvidíme.“ pronesl Yorochi, rozmáchl se a hodil směrem k Peinovi kouli zformovanou z Fuuton Chakry, která divoce rotovala.
Fuuton Chakra během letu vzplála a proti ní se postavila jedna ze sfér, Gakidō. Když ta střela byla u oné sféry, tak ji sféra začala pohlcovat.
Běžím temnou chodbou. Bojím se toho, co nechávám za sebou, ale ještě víc toho, co najdu před sebou. Ten zakuklenec říkal, že Hinata nemá absolutně žádný potenciál, takže ji Orochimarovi neodnesl, ale co když jí ublížil? A co když ublížil ostatním? Vím, že to není moje vina, ale stejně si neodpustím, kdybych odtud jako jediný vyváznul živý. Kdyby nebylo maminky a brášky, ani bych se možná potom nepokusil utéct.
U jídelní tabule byla, jako obvykle, spousta řečí, z nichž většinu zaopatřoval Kankurou. Temari také neměla problém s výřečností, ale po cestě byla ještě pořád unavená, od čehož jí nevypomohlo ani dvanáct hodin spánku, které si neodpustila. Gaara toho nikdy moc nenapovídal a ani dnešek nebyl výjimkou. Jediné na co reagoval, byly Temariiny otázky týkající se "kazekagování".
"Tohle bude ještě zajímavý…," uculil se zničehonic Kankurou po chvilkové odmlce. Oba sourozenci se na něj nechápavě podívali.
Proč se mi stále zdá, že mě celý svět nenávidí jen za to, čím jsem? Že má existence je z nějakého nepochopitelného důvodu zdrojem veškerého zla v mém okolí? Proč mám ten neodvratný pocit, že tu vězím zavřený právem, ačkoliv si nevzpomínám, že bych kdy provedl něco z těch všech zlých věcí bezdůvodně...? Nebyli to snad oni, kdo při pohledu na mě ihned začal zmatkovat, utíkat a křičet?
„Prípravy sú ukončené, veľmi dobre som vedel, že mám málo času ale unáhleným správaním by som mohol všetko pokaziť.
Ja ale chyby nerobím, ja nie.
Som člen špeciálnej skupiny ANBU Matahiko Alrai.
V konožských špeciálnych jednotkách pracujem viac ako 20 rokov ale sem som bol preložený len pred dvoma rokmi.
Moje nové meno je Irs.
Našim cieľom je zabíjať potichu problémové skupiny ľudí.
Oficiálne ani nežijeme.
Pred vstupom sme museli fingovať našu smrť aby na nás nemohol padnúť ani tieň podozrenia.
Minulý díl
„To je dobře. Vím, že bys chtěl na tom pracovat, ale teď ne, až si odpočineš.“ Oznámila Sakura a dala mu pusu. Naruto se usmál a dal ji vášnivý polibek. Sakura mu pak připravila čaj z bylinek, které sehnala. Naruto ji poděkoval a napil se.
„Jak ti to chutná?“ optala se Sakura. Naruto se na ni podíval a nevěděl co má říct.
„Je to výtečné myško, děkuju.“ Poděkoval Naruto a usmál se na ni. Sakura se na něj podívala taky se usmála a řekla:
„Je odporně že?“ Naruto jen kývnul.
Bylo pro ni velice příjemné a osvěžující, znovu se vykoupat, i když měla trochu nervy z toho, že někdo přijde, protože byla celkem blízko vesnice. Vtom zaslechla, jak se někdo blížil k řece.
Rin rychle vylezla, hodila na sebe jenom plášť a schovala se za strom. Stihla to jen tak tak. K řece došel hnědovlasý kluk v zelené vestě a rukama v kapsách. Rozhlédl se kolem.
„Hej, vylez. Vím že se za tím stromem schováváš,“ řekl náhle. Rin tedy opatrně vyšla z poza stromu, tisknouc na sobě plášť tak moc, jak to jen šlo.
Setkali se díky velké náhodě po tolika letech a nevěděli, kde začít vyprávět. Uzumaki a Mizuki jenom mlčky stáli naproti sobě a snad se dívali, jak moc se kdo za tu dobu změnil. Byli teď úplně jinými lidmi? Jim, ale nezáleželo na tom, jak moc se kdo změnil, teď už se nechtěli rozdělit a ani nemohli, vázal je k tomu jejich slib.
„Mizuki... Já... Já jsem tak rád, že jsi v pořádku,“ řekl s úlevou Uzumaki.
Ani nevěděla, proč se hned po návratu domů z mise vydala zase ven z Konohy. Možná nechtěla nikde narazit na Nejiho s jeho nynější dívkou. Nebo se jí hnusilo dívat se na TaiTai s Kamikotem, kteří si nedokázali přestat projevovat náklonnost ani v její přítomnosi. Rvalo jí srdce vidět tolik lidí šťastných... když ona sama si to upřela.
V nemocnici u Temari:
„Slyšel jsem, že jste před chvíli přišli,“ řekl Kankurou, který právě vešel do dveří a přerušil tím jejich rozhovor.
„Vyrušil jsem vás v něčem?“ zeptal se a spiklenecky se na ně podíval.
„V ničem jsi nás nevyrušil,“ řekli oba naráz.
„No jasně,“ odpověděl jakoby nic Kankurou.
„Je už hotový ten protijed?“
„Ještě ne, ale Ino je lékařský ninja, takže pomáhá při jeho výrobě. Učila ji Sakura.“
„Tak to je dobré, hlavně ať to stihne včas. Jak se cítíš Temari-san?“
Rozezněl se poplašný zvon. Jeden křičel přes druhého. Ze všeho toho hluku se dalo vyčíst jediné. Napadli Hokageho. Napadli Tsunade. Nic se ale nestalo. Měla pouze škrábnutí od kunaie a útočníci zmizeli. Zdánlivě nepochopitelný útok. Ani po téměř jedenácti letech na něj Tsunade nazapomněla.
----------------------------------------------------------------------------
Chápem, že si týmto dielikom možno pomyslíte, že Hin má už osud spečatený, ale to rozhodne nie. Ja ešte neviem s kým bude na konci, v poslednom čase som nad tým trocha uvažovala a práve kolíšem nad tým na aký pár to bude. 
Takže príjemné čítanie. 
Očami som hľadala Nejiho. Keď som ho uvidela, okamžite som si to namierila k nemu, no nanešťastie ma niekto schmatol za ruku. Bol to otec.
„Tak?“ Spýtal sa.
„Tak čo? Čo zase?“ Spýtala som sa naštvane.
„Správaj sa slušne! A usmievaj sa!“
"Takže se nezlobíš?" rozzářila se.
"Jak bych se proboha moh zlobit na někoho, kdo se dokážě do přízně vetřít úplně komukoliv?" protočil oči vsloup.
"Taky pravda," přikývla, "takže o tomhle dnešním "sezení" Orochimarovi neřekneš?"
"Nejen to," po tváři mu přeběhl zvláštní výraz, "pomůžu ti ten útěk realizovat."
Čas běžel dál. Orohad byl stále víc a víc slizký, Sagi pomalu ztrácela naději. Ale i tak se každý večer potají scházeli u ní na pokoji a přemýšleli.
Ve 4. Velké válce ninjů umírají tisíce shinobi. Těch, jejichž jména ani tváře se nikdy nedozvíme. Tohle je příběh dvou z nich...
Soundtrack ^^ - http://www.youtube.com/watch?v=WJuWvMmGr_s
Nesnáším, když lidé pláčou.
Nikdy nevím, co říct, jak je utěšit. Nedokážu lhát a říkat, že všechno bude dobré, když ví, že nebude.
Sevřela mou ruku pevněji a po tváři jí stekla další průzračná slza.
[i]Proč je život tak krutý? Proč ti, jenž jsou nám nejdražší, umírají první?
Príbeh začína v dobe, keď Druhá veľká vojna shinobi skončila a hrozila ďalšia, v poradí už tretia vojna.
„Aké je to zlé, sensei?"
Starší človek, ktorému bola adresovaná otázka, sedel v kresle a pofajčieval si svoju fajku.
„Veľmi zlé. Kamenná hrozí ďalšou vojnou. V Piesočnej sa tiež niečo deje. Za povšimnutie stojí aj Hmlová, ktorá zničila Vírovú, nášho spojenca."
„A Oblačná?"
„Tá si zachováva zatiaľ neutrálny postoj. Zatiaľ."
Tento postarší muž sa otočil.
týrané svědomí,
s démonem v břiše,
na seznamu zbraní,
ve společném osamění,
zkresleného vnímání,
vinou strachu v podvědomí,
lidského pokolení.
Zrozen v Shukaku.
Nešťastně převtělení!
[center]Kosé tváře vesnice,
při odhánění z parčíku,
zevnitř drásou nejvíce,
když shořelý krok po kroku,
medvídka v ruce držíce,
po samotě útoku,
čpí touhou po zázraku,
bez děsem sevřených plic,
protože v noci lísá se Shukaku,
navzdory svitu svic,
(a ty nejsou schopny změnit nic)
Někde na severu Země Ohně:
Ve velkém plátěném stanu seděli kolem masivního stolu, na němž spočívala mapa Země Ohně, čtyři muži s vážnými tvářemi. Tři z nich měli na sobě čelenky Skryté kamenné vesnice a čtvrtý měl čelenku se znakem Skryté travní vesnice. A právě mezi těmito muži probíhala velice živá debata...
„Pátá Hokage je mrtvá a k moci se dostal Danzou. Ten starý šmejd. Prý atentát na Tsunade úspěšně provedl ten tvůj Uchiha Takeru, Ryoku.“ Pousmál se hlavní generál Kitsuchi na jednoho ze svých společníků.
