Voda 02 - Nově příchozí

„Vstávej … No tak jídlo je na stole!“
„Tak to byla první slova, která jsem slyšela. Čekala jsem snad něco jiného? Jistě, že ne“ říkala jsem si v duchu, když jsem se nuceně probouzela do dalšího dne. Mé oči se pomalu rozlepovaly, ale bránili jim v tom tvrdé ospalky. Mezi ospalkami jsem rozeznala jen paprsky slunce a nějakou věc co vypadala jako něčí hlava.
„No tak, co to děláš? Hihi“ zachichotla se osoba dětského hlásku.
„Co si myslíš, že asi dělám? Snažím se najít alespoň trochu vody“ odpověděla jsem trochu přísným hlasem.
„Omlouvám se, jen jsem chtěla, abys měla čerstvou snídani“ řekl hlásek smutným tónem. Hned jak jsem se po usilovném pátrání dostala až k vědru vody, vyčistila jsem si své unavené oči a umyla takřka celý obličej, cítila jsem se příjemně osvěžená.
„Omlouvám se Aiko. Jen jsem měla špatnou noc.“
„To je v pořádku. Každý má někdy špatnou noc. Třeba jako já včera. Když jsem šla spát, tak ten hrozný pes pořád štěkal a štěkal, a když už konečně utichl tak začali vrzat dveře. To ale nic nebylo, když …“
„Já vím! Já vím, byla jsem tu taky“ skočila jsem jí do řeči, protože jsem věděla, že by to trvalo ještě nějakou chvíli.
Pomalu jsem se otočila k holčičce s dlouhými blonďatými vlasy, které se jí na slunci leskly jako zlaté nitě. Vždy jsem jí ty vlasy moc záviděla, ale to nebyla jediná věc. Měla obrovské modré oči, a pod nimi nádherný úsměv. S každým jejím pohledem na mě jsem si říkala, že je to ta nejroztomilejší holčička na světě. A víte co? Ona to je ta nejroztomilejší holčička na světě.
Jakmile jsem se trochu upravila a provedla ranní hygienu, šla jsem na snídani do vedlejší dřevěné chalupy, kde žila Junko se svou malou dcerou Aiko. Byla jsem tam krátkou dobu, určitě méně jak týden. Já se nikdy nikde nezdržím dlouhou dobu, a proto dnes byl den, kdy jsem měla Junko s Aiko opustit.
„Dobré ráno!“ pozdravila jsem nahlas a sedla si k prostřenému stolu.
„Moc vám děkuji za snídani, voní to nádherně a věřím, že to bude chutnat ještě lépe.“
„Dobré ráno. Dnes si vstávala nějak brzy? Doufám, že si se na dnešek dobře vyspala“ odpověděla Junko, když podávala poslední jídlo na stůl.
„Dnes byla krásná a ničím nerušená noc jen, …“ nachvíli jsem se zasekla a podívala se na Aiko. Kdybych jí řekla, že dnes odcházím, určitě by jí to bylo líto, ale musím jim to říct. Nedá se nic dělat. „Víte … dnes mám před sebou dlouhou cestu.“
„Ty někam odcházíš?“ zeptala se Aiko se smutným hlasem.
„Ano Aiko. Dnes pokračuje má cesta do Konohy. Tohle místo je pro mě velice důležité víš“ odpověděla jsem s pomyšlením na mého nevlastního otce.
„Já vím, pořád o Konoze mluvíš. A proč je pro tebe tak důležité?“ zeptala se Aiko zvědavě.
„To ti povím, až se znova setkáme. Platí?“
„Platí!“

Po vydatné snídani a běžného úklidu jsem se odebrala do stodoly, kde jsem si sbalila a doplnila veškeré potřebné věci jako je oblečení, jídlo, voda, ale také kunaie, svitky atd. … ale jak jsem tak přemýšlela a přemýšlela, tak mi pořád něco chybělo. Vyšla jsem ze stodoly a doufala jsem, že si vzpomenu na věc, která mi tam zatraceně chybí.

Už se stmívalo a vypadalo to, že dnešní odchod odložím na nastávající den. Když jsem vešla do chalupy, abych mojí změnu oznámila Junko, slyšela jsem, jak někdo brečí. Samozřejmě to byla Junko.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se opatrně.
„Od oběda jsem neviděla Aiko. Řekla mi, že se půjde projít a do setmění bude doma, ale ještě se nevrátila. Mám o ní hrozný strach. Nemohla by ses po ní podívat? Byla bych ti moc vděčná“ řekla mi zoufalým hlasem.
„Ale to je samozřejmost.“ Vyběhla jsem z chalupy a zamířila k řece. Bylo to první místo, které mě napadlo, protože Aiko si tam s Junko hodně hrává. Proběhla jsem malým lesíkem mimo cestu. Vodu jsem cítila už po několika uběhnutých krocích a po několika metrech jsem slyšela i šum říční vody. Když jsem doběhla k řece, nečekala mě dobrá zpráva. Aiko tam nebyla a navíc začínalo pršet. V tu chvíli mi přeběhl mráz po zádech a hlavou se mi mihlo spoustu věcí, které by se jí mohly stát. V jednom okamžiku jsem si vzpomněla na věc, kterou jsem ráno tak ustavičně hledala. Byl to můj modrý smaragd, který mám už od narození. I když ho mám tak dlouho, tak vůbec nevím, k čemu slouží. Jediné co vím je, že má v sobě neuvěřitelné množství chakry a nechci si představovat co by se stalo, kdyby se rozbil.
Jak jsem tak přemýšlela, ozval se strašidelný křik. Po hlase jsem poznala, že je to Aiko. Bezhlavě jsem se za hlasem rozeběhla. Jakmile jsem dorazila na místo, křiku uviděla jsem Aiko jak sedí, ruce měla svinuté v klíně a brečela. Naproti ní ležel můj modrý smaragd a zářil více než normálně. Jelikož pršelo, tak mě to nějak nepřekvapilo, protože vždy když se dostal do kontaktu s vodou tak se rozzářil.
„Co se ti stalo Aiko?!“ zeptala jsem se ustaraným hlasem.
„Ten kámen … on …“ vyhrkla ze sebe.
„Co ti udělal? Jsem tu s tebou, nemusíš se už bát.“
„Popálil mi ruku. Bolí to moc“ ukázala mi opatrně ruku, která byla lehce popálená na prstech. „Chtěla jsem se jen podívat z blízka na ten kamínek, a jak začalo pršet tak … tak se rozzářil a … a popálil mě. Pak jsem ho odhodila a chtěla ho rozbít o ten strom.“
S údivem jsem se podívala na smaragd a opatrně k němu přistoupila. Nikdy dříve ten kámen nikdo jiný než já neměl, ale přesto nic takového se mi dříve nestalo. Lehce jsem se smaragdu dotkla prstem, ale nic se mi nestalo, proto jsem se odvážila ho vzít do ruky. Držela jsem ho v ruce a upřeně se na něj podívala. Vždy když jsem ho držela v ruce, proudila se ve mě chakra. Je to vždy zvláštní, ale nikdy mi nic bolestného neudělal, proto jsem dala kámen zpět do mé zadní kapsy, kam patřil a přistoupila opět k Aiko.
„To bude dobré, nemusíš se už bát. Odvedu tě zpět domů a k mamince, dobře? A proč si vlastně nepřišla domů? “ obvázala jsem ji ruku a objala ji.
„Protože jsem byla moc smutná, že odejdeš.“
„Tak já tu ještě jeden den zůstanu kvůli tobě.“
„Dobře, to budu moc ráda.“

Když jsme se vrátili, Junko byla celá vyděšená: „Aiko, holčičko moje jsem tak ráda, že jsi doma. Co se ti stalo?“
Nechtěla jsem Junko lhát, ale kdyby věděla, co se doopravdy stalo, tak by mne asi nenáviděla, nebo by mne už nikdy nenechala je znova navštívit a to jsem opravdu nechtěla: „Aiko si hrála a v lese bylo neuhašené ohniště. Aiko si toho nevšimla a zakopla a jak padala tak se opřela prsty o žhavý popel a spálila se. Bála se jít domů, protože by ses na ní zlobila.“ Když se na mě Aiko podívala, naznačila jsem jí prstem, aby o tom Junko neřekla a Aiko s lehkým úsměvem přikývla. „Bude v pořádku“, uklidňovala jsem jí.
„Ty si nemehlo, příště si dávej větší pozor dobře? A neboj se, že bych se na tebe zlobila, já tě mám strašné moc ráda“ poučila Junko Aiku.
„Dobře mami slubuju, taky tě mám moc ráda.“
Yunko jí dala studené obklady přes ruku a udělala teplý šípkový čaj jak pro ni tak i pro mě. Ještě jsem si vzpomněla, proč jsem vlastně za Yunko šla, a proto jsem jí oznámila, že bych ráda zůstala o den déle. Yunko s radostí souhlasila a já se odebrala do stodoly, kde jsem usnula. V noci ke mně přišla Aiko a lehla si vedle mě. Říkala mi, že se bojí, ale mě bylo jasné, že se mnou chtěla strávit poslední chvíle než odejdu.

Druhý den za mnou přišla Aiko a omlouvala se mi: „Promin za ten včerejšek. Vím, že ten kámen je tvůj protože jsem ti ho vzala ráno z kapsy, když si ještě spala. Prosím nezlob se na mě, moc se ti omlouvám.“
„Nezlobím se na tebe, ale příště se zeptej, když si budeš chtít něco vypůjčit. A to co se včera stalo, nikomu radši neříkej, dobře?“
„Dobrá platí. Mám pusu na zámek.“
„Spoléhám na tebe“ řekla jsem a pohladila jí po vlasech. Šla jsem se nasnídat a po snídani byl čas vyrazit na mou poslední cestu. Šla jsem do stodoly, kde jsem si vzala všechny své věci a s vědomím, že mám vše, co mám mít.
„A přijdeš se na nás někdy podívat? Prosím!“ zeptala se Aiko smutně.
„To víš, že ano.“
„Přísaháš.“
„Na čestný ninjovský.“
„Tak se tu mějte nádherně a za všechno vám moc děkuju!“
„Nemáš zač a budeme se těšit, až se zase uvidíme!“ odpověděla mi Junko s Aikou.

Po dvou dnech cesty mezi stromy jsem před sebou konečně uviděla hory, které mi značili, že se Konoha nevyhnutelně blíží. Už za pár minut jsem viděla vytesané obličeje všech pěti Hokage. Poté jsem zahlédla první vysoké, kamenné sloupy hradeb. Bylo to monumentální a ještě monumentálnějšího bylo stát pod vstupní branou do Konohy a sledovat masy lidí, které se hrnou do centra velkoměsta.

Moje jméno je Lussy a tohle je začátek mého nového života! …