Uzumaki no monogatari – část 6 – Setkání, které snad ani nemohly být náhoda

Setkali se díky velké náhodě po tolika letech a nevěděli, kde začít vyprávět. Uzumaki a Mizuki jenom mlčky stáli naproti sobě a snad se dívali, jak moc se kdo za tu dobu změnil. Byli teď úplně jinými lidmi? Jim, ale nezáleželo na tom, jak moc se kdo změnil, teď už se nechtěli rozdělit a ani nemohli, vázal je k tomu jejich slib.
„Mizuki... Já... Já jsem tak rád, že jsi v pořádku,“ řekl s úlevou Uzumaki.
Mizuki nemusela nic říkat, protože byla jasné, že by řekla to samé. Oběma se jim vracely vzpomínky na jejich dětství, na dobu než se stala ta nešťastná událost, co je rozdělila.
Jako první se rozbrečel Uzumaki a okamžitě objal Mizuki, jak nejpevněji dovedl. Ona to tak nějak čekala, a proto jí to vůbec nevadilo.
„Vůbec jsi se nezměnil Uzumaki, stále jsi uplakánek, ale neboj se od teď jsem tu pro tebe už napořád,“ řekla tiše Mizuki a rovněž jej objímala, jak nejsilněji dovedla.
Lekla se, protože její síla, se za poslední tři roky hodně zvětšila. Musela okamžitě povolit, aby Uzumaki neublížila.
„Co se děje Mizuki?“ Divil se Uzumaki, protože nechápal, proč povoluje z objetí.
„Já, jenom, že jsem díky tréninku získala trochu větší sílu, tak abych tě nerozmáčkla,“ usmála se Mizuki.
„Neboj, já něco vydržím,“ vrátil jí úsměv Uzumaki, který si právě uvědomil, že Mizuki je o hlavu větší než on.
A Mizuki se konečně naskytla pořádná šance prohlédnout si Uzumakiho. Myslela si, že snad ani nevyrostl a že vypadal, jako holka. Když konečně uviděla zblízka jeho obličej, tak jí přišel, až neskutečně známý. Věděla, že takový obličej vídá každý den doma. Ano, byla si jistá, že Kushina, žena, co se jí ujala, má téměř dokonale identický obličej s Uzumakim. Připadalo jí to moc divné.
„Uzumaki, jestli jsi už skončil, tak musíme jít,“ ozval se za ním hlas patřící Yugito.
„Yugito-neechan, já ji našel,“ řekl šťastně se slzami v očích Uzumaki.
Yugito zprvu nepochopila koho, že to Uzumaki našel, ale když zjistila, jak dlouhé má ta dívka vedle Uzumakiho vlasy, tak jí došlo, že našel svoji kamarádku. Yugito byla nyní ráda za Uzumakiho.
„To jsem ráda, ale musíme se jít ubytovat, aby nám ostatní nezabrali nejlepší pokoje. Neboj, pak bude dost času, aby sis s ní promluvil,“ řekla Yugito.
Uzumaki jenom přikývl a rozběhl se k Yugito.
„Tak zatím Uzumaki,“ zavolala na něj Mizuki.
„Zatím Mizuki,“ řekl Uzumaki a pokračoval v následování Yugito.
„Myslím, že budu muset zjistit něco více o Kushině a jejím muži,“ řekla si pro sebe Mizuki.
Stále jí vrtalo hlavou, jak mohl být Uzumaki, tak neskutečně podobný Kushině. Přemýšlela o tom, když se vracela k Sasukemu do pokoje.
„Kam, jsi tak rychle vystřelila Mizuki?“ Divili se všichni, když se vrátila do Sasukeho pokoje.
„Ten, kluk. Ten malý blonďák, byl můj jediný kamarád z naší vesnice,“ sklopila hlavu Mizuki, když si vzpomenula na vše, co se tehdy stalo.
„Opravdu?“ Divil se Jiraiya.
„Je to pravda Jiraiya-sama,“ řekla Mizuki.
Nálada už nebyla tak veselá. Všichni snad litovali Mizuki, protože věděli, co se stalo v její rodné vesnici. Ale mohli být za ni i rádi, protože potkala svého kamaráda z dětství.

Yugito a Uzumaki nějakou chvíli šli do svého hotelu. Uzumaki jí vyprávěl všechno možné, co si o Mizuki pamatoval a co se o ní chce dozvědět. Stále se jenom více a více radoval, protože k tomu měl dobrý důvod. Yugito mu to přála, ale zároveň se o něj i bála, co když bude chtít zůstat v Listové kvůli Mizuki? Ta otázka se jí vracela do popředí její mysli snad každou vteřinu. Byla to přece Yugito, kdo Uzumakiho vychovával. Věděla, že nemohl zapomenout na svoje rodiče, ale i tak pořád cítila touhu ho ochraňovat. Nakonec Yugito jej měla ráda jako vlastní dítě. Musela se zasmát tomu, jak uvažuje.
„Čemu se směješ Yugito? Řekni, já se chci taky pobavit,“ okamžitě žadonil Uzumaki.
„To bys nejspíše nepochopil,“ pořád se usmívala Yugito.
Stále pokračovali ve svojí cestě na hotel a dobrá nálada jim nijak nemizela. Ichiro a Jiro je jenom následovali, totálně nechápajíc o čem se ti dva baví. Yugito se náhle zastavila a poplácala se po čele.
„Co se děje Yugito?“ Divil se Uzumaki.
„Víš, že ani nevím, kde náš hotel je?“ Usmála se Yugito.
Uzumaki jenom nevěřícně kroutil hlavou, jak se tohle jenom mohlo stát? Navíc se to stalo veliteli týmu, takže teď už jenom mohl čekat na to, co jej dneska ještě překvapí.
„Neboj, někoho se zeptám,“ řekla odhodlaně Yugito.
„O tom nepochybuji,“ řekl si spíše pro sebe Uzumaki.
Chvíli jenom tak bezcílně procházeli Listovou, až narazili na tržnici.
„Možná ani nebudeme potřebovat poradit,“ řekla Yugito.
„Aha, takže máme hotel blízko tržnici, to je skvělé,“ řekl Uzumaki.
„Tady alespoň vidíš, jak myslí na hosty v Listové,“ řekla Yugito.
„Nebo spíše vymezují cizincům hranici, kde se můžou pohybovat a tak nás mají neustále pod kontrolou. Navíc tržnice se otvírá brzo ráno, takže se ani moc nevyspíme,“ vysvětlil Uzumaki.
„Nemusíš být takový pesimista a kazit mi romantickou představu o tom, že jenom vyjdu z pokoje, můžu si hned koupit, co chci, protože je to tak blízko,“ řekla mírně uraženě Yugito.
„No když to bereš takhle,“ pokrčil rameny Uzumaki a pokračoval v hledání hotelu.
Chvíli ještě bloudili, ale nakonec to byl Uzumaki, který hotel našel a okamžitě se k němu rozběhl. Mezitím však volal na Yugito, takže se nedíval před sebe a do někoho narazil a odrazil se tak, že si sedl na zadek. Jenom sykl, ale spíše než bolestí, tak šokem.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se ho příjemný ženský hlas.
Uzumaki jenom přikývl. Žena mu podala ruku, aby mu pomohla vstát. Když se na ni konečně podíval, tak mu přišla tato žena neuvěřitelně povědomá. Chvíli na sebe jenom zírali a jakoby nevěděli, co dělat dál.
„Prosím vás omluvte ho, je trochu hyperaktivní a ne vždy dává pozor na cestu,“ omlouvala se za Uzumakiho Yugito, která teprve teď doběhla.
„To není dívka?“ Řekla překvapeně žena, nevědomá si nebezpečí, které představovalo vyslovení Uzumakiho zakázaného slova.
Pro Yugito se v té chvíli snad až zastavil čas, jak moc rychle se snažila Uzumakiho zastavit, ale nebylo třeba jej zastavovat, protože on se nad tím jenom pousmál. Yugito tomu vůbec nerozuměla, protože normálně by Uzumaki zaútočil, ale nyní se jenom usmál.
„I když tak možná vypadám, tak vážně nejsem holka. Ale chci se vás zeptat, nepotkali jsme se už?“ Zeptal se Uzumaki.
„Vždyť vůbec není tvoje věková kategorie!“ Řekla Yugito na Uzumakiho, protože si myslela, že o tu paní Uzumaki usiluje.
„Je to možné, protože mi taky přijdeš povědomý,“ řekla žena a stejně jako Uzumaki, Yugito úplně ignorovala.
Yugito jenom valila oči a doufala, že ta žena s rudou barvou vlasů, které byly rovněž dlouhé skoro až po zem, není nějaký zvrhlík a nechce jejímu Uzumakimu něco provést. Taková představa ji opravdu děsila.
„Nashledanou,“ řekla žena a vydala se směrem domů.
Uzumaki pouze zopakoval rozloučení a vydal se i s Yugito a zbytkem týmu do hotelu, který stál přímo před nimi.
Když se konečně na hotelu zapsali a ubytovali, Yugito se rozhodla, že si musí s Uzumakim promluvit.
„Uzumaki,“ začala Yugito.
„Ano?“ Odpověděl.
„Jestli... Jestli se tě Mizuki bude ptát, jak ses osvobodil od těch banditů, tak jí řekni, že jsme tě zachránili,“ řekla Yugito.
„Proč?!“ Divil se Uzumaki.
„Možná i ona se těm banditům chce pomstít, ale kdyby věděla, že jsi je všechny zabil sám, co by s pak o tobě myslela?“ Řekla Yugito.
Uzumaki mlčel, nevěděl, co má říct.
„Víš, když už jsi ji teď konečně našel, tak určitě nechceš, aby se tě bála,“ řekla Yugito.
„Proč by se mě měla bát?“ Nechápal Uzumaki.
„Jak by mohlo dítě, zabít tolik banditů? Určitě by si pak musela myslet, že jsi zrůda,“ řekla Yugito.
„Ale já nejsem!“ Oponoval jí Uzumaki.
„Já to vím, ale musím ti říct, že se ostatní lidé, tak na jinchuuriki dívají. Tys měl to štěstí, že jsi to v Oblačné nezažil, ale pohled takových lidí je neuvěřitelně studený,“ stále mrazilo Yugito v zádech.
„Máš pravdu Yugito, bude lepší, když se to Mizuki nedozví,“ souhlasil nakonec Uzumaki.
„Promiň Uzumaki, ale tady nejde jenom o Mizuki, ale o celou Listovou. Protože, kdyby zjistili, že jsi jinchuuriki Kyuubiho, tak by naše dvě země nejspíše rozpoutaly mezi sebou válku a já už nechci nikoho vidět zbytečně umírat,“ říkala si v duchu Yugito.
Byl téměř čas jít spát, a proto byl Uzumaki neskutečně rád, že má pokoj jenom s Yugito, že zde nejsou i druzí dva členové jeho týmu. Jiro a Ichiro sice byli hned ve vedlejším pokoji, ale důležité pro něj bylo, že nebyli zde, protože kdyby viděli, co všechno si vytáhl z báglu, tak by nejspíše nevěřili svým očím.
„Proč jsi bral všechny tyhle věci?“ Divila se Yugito.
„Já… Víš… Jenom…“ Soukal ze sebe Uzumaki.
„Nemusíš nic říkat, já vím, o co tu jde,“ řekla Yugito a vrátila obří plyšovou kočku Uzumakimu.

Mizuki a Jiraiya opustili nemocnici o něco dříve. Jiraiya nejdříve nechápal, co po něm Mizuki chce, ale následně to velmi rychle zjistil.
„Jiraiya-sama, řekněte mi prosím něco o Kushinině manželi a o jejím dítěti,“ řekla Mizuki.
Vypadalo to, jako by Jiraiyovi nebylo příjemné vzpomínat, ale Mizuki naléhala, takže se nakonec pustil do vysvětlování.
„Určitě víš Mizuki, že manžel Kushiny byl Čtvrtý Hokage – Namikaze Minato. Zemřel v den, kdy na Listovou zaútočila Devítiocasá Liška. Lišku porazil, ale jak jsem řekl, zaplatil za to životem,“ řekl Jiraiya.
„A její dítě?“ Zeptala se Mizuki.
„To dítě… To dítě se narodilo v ten samý den. Vůbec nevím, co se tehdy Minatovi dělo v hlavě, ale podle všeho nejspíše zapečetil Lišku do svého dítěte. Jenže nakonec se našlo jenom Minato mrtvé tělo, protože jej Liška stihla před zapečetěním smrtelně zranit svým pařátem. To dítě se nikdy nenašlo, jako by zmizelo i s Liškou,“ pokračoval Jiraiya.
„Aha,“ řekla si Mizuki.
„Proč ses mě na to vůbec ptala, Mizuki?“ Divil se Jiraiya.
„Ten blonďák, můj kamarád z dětství, se až příliš moc podobá Kushině. Nemůžu to říct jistě, ale možná…“ Snažila se říct Mizuki.
„Myslíš, to vážně Mizuki?! Opravdu si myslíš, že ten tvůj kamarád je Kushinino dítě?!“ Vyvalil oči Jiraiya.
„Roční doba i roky se shodují s tím, kdy se měl Uzumaki narodit. Moje máma mi tehdy říkala, že prý byli jeho rodiče osm měsíců na cestách za obchodem, a když se vrátili, tak měli s sebou dítě. Mělo to být přibližně týden po útoku Lišky na Listovou a oni říkali, že to dítě je měsíc staré. Takže, kdyby Uzumaki byl Kushinino dítě, tak je o měsíc mladší a vše by dokonale sedělo,“ vysvětlila Mizuki.
„Ale i když tohle říkáš, tak si nemůžeme být jisti, proto Kushině nic neříkej a radši jí ani nepředstavuj Uzumakiho. Já s Tsunade to zkusíme vyšetřit a až si budeme zcela jisti, tak pak si o tom s Kushinou promluvíme. Jinak jsem rád, že jsi našla svého kamaráda,“ pousmál se Jiraiya.
„Možná je ode mě trochu sobecké doufat, že Uzumaki je doopravdy Kushinin syn, ale nebylo by skvělé, kdybychom zase byli spolu?“ Uvažovala Mizuki.
Listová se pomalu ukládala ke spánku, aby bylo možno zítra brzy ráno zahájit chudinskou zkoušku. Bylo zde však několik lidí, kteří ne a ne usnout, protože tohoto dne se stalo spoustu důležitých událostí, které je rozrušily. Uzumaki byl šťastný, že konečně našel Mizuki, ale rovněž se snažil přijít na to, kde potkal rudovlasou ženu, byla mu tak povědomá. Mizuki byla taktéž ráda, že potkala Uzumakiho, ale proč se jenom tak moc podobal Kushině. Doufala v zázrak.Kushina rovněž patřila mezi skupinku lidí, kteří nemohli usnout, ten kluk, co do ní vrazil, byl jí strašně moc povědomý, ale kdo to jenom mohl být. Nemohla si vzpomenout.

„Jak dlouho by nám ještě měla trvat cesta?“ Zeptala se žena svých dvou společníků.
„Přibližně měsíc,“ odpověděl jí jeden.
„Není to zase tak dlouho, co myslíte,“ usmál se třetí z trojice.
Tato neznámá trojice měla namířeno do Listové za svým bývalým mistrem, který jim chyběl. Těšili se, že jej zase brzy uvidí a proto pro ně byl jeden měsíc zanedbatelnou dobou.
„Ale je v pořádku, že nespěcháme?“ Zeptal se náhle jeden z trojice, co směřovala do Listové.
„Je to v pořádku. Nemůžeme si dovolit, aby nás nepřítel odhalil, proto cestujeme pouze v noci,“ vysvětlil další z trojice.
„Už se těším, až budeme v Listové a až zase chytím trochu barvu. Nechci být žádná bledule,“ řekla jediná žena v trojici.
Její dva společní se museli usmívat, protože v jejich situaci snad ani nebyl čas na legraci, ale ona je dokázala vždy pobavit, i když ne úmyslně.

„Už jste dokončili přípravy?“ Zeptal se temným hlasem muž v masce.
„Ale jistě do měsíce Listová padne,“ usmál se na něj zvláštní tvor snad lidského původu.
„Tentokrát je zničím i bez Lišky!“ Řekl rozhodnutý Madara a podíval se na svoji armádu, kterou posledních patnáct let budoval.
Pohled to byl majestátný, protože zde bylo spoustu ninjů a ještě více podivných bílých stvoření.

Téhož večera v Listové se tajně sešli dva staří přátelé. Jiraiya potřeboval pomoc Tsunade a proto se s ní sešel.
„Co chceš Jiraiyo?“ Zeptala se ho Tsunade.
„Potřebuju si něco ověřit a bez tvojí pomoci to nedokážu,“ vysvětlil Jiraiya.
„O co jde?“ Řekla Tsunade.
„Vím, že v průběhu následujících zkoušek se budou dělat jednotlivcům i krevní testy. Potřebuji srovnat DNA jednoho ninji z oblačné s DNA Kushiny,“ vysvětlil Jiraiya.
„Co tím myslíš?!“ Zeptala se náhle Tsunade.
„Podle Mizuki, má téměř identický obličej s Kushinou. Mizuki je tvoje studentka, takže určitě musí poznat, co je genetické a co jenom náhodná podoba. Navíc podle jejích informací se vše časově shoduje,“ vysvětlil Jiraiya.
Tsunade se sesunula na zem, protože se s Kushinou dobře znala a tahle správa, co by pro ni jenom znamenala? Věděla v tu chvíli, že dokud se nepotvrdí jejich domněnka, tak nemůžou Kushině nic říct. Ale nyní se jim všem vrátila naděje. Alespoň ta. Při nejmenším má štěstí Mizuki.